Petr Čichoň: Lanovka nad Landekem

Nový autorův román přivádí čtenáře do česko-polského pohraničí v blízké budoucnosti, kdy se z Evropské unie stává federace. Slévač Johan Kott a hornice Truda Lassová žijí v domcích pod landeckou skálou na periferii Ostravy. Šle, slévačské kalhoty a obnošená košile, to je Johan. Je šťastný, když si může vyjít na zahradu, kde v rybníku chová zlaté rybky a chladí pivo, které s Trudou popíjí. Jejich pokojný život je však narušen stavbou lanovky, která má spojovat bývalý průmyslový areál Dolních Vítkovic s vrchem Landek. Johanova dcera se po rozvodu vrací domů a častěji přijíždí také Trudin syn, jehož manželka, předsedkyně polské separatistické strany Liga Slezska, byla za záhadných okolností zavražděna. To rozvíří řadu událostí, který odhalují, jak rozdílně mohou vnímat svou národní identitu lidé, kteří žijí vedle sebe. Může na tom něco změnit smrt nebo stavba lanovky?

***

Evropu spojuje vertikála. Kolem ní leží evropské státy. Mnozí občané mají obavu, že se ve federaci budou cítit nekomfortně, ale pro voliče Ligy Slezska je federace evropských států příležitostí. Unie přijala svou vlastní ústavu a je rozhodnuto. Evropskému lidu by přece neměly vadit nové státy, jako jsou Katalánsko či Bavorsko. Jsou pozměněny ústavy všech států Evropské unie, také ústava Polska. Díky poslednímu politickému vývoji má Slezsko opět možnost vrátit se na mapu Evropy. Politické rozhodnutí padlo a žádný stát již není svrchovaný. Jednotnost a centralismus jsou naším vítězstvím.

Toho večera Klifa pronášela svůj vítězný, ale zároveň poslední projev. Nemohla zapomenout na skutečnost, že její život je ohrožen. Během své řeči přemýšlela, jak se co nejrychleji dostat k milenci. Líbilo se jí, jak se nakláněl v kanceláři nad modelem lanovky a hovořil o ostravském projektu. Politici žili volbami, ale Klifa byla ochromená hrůzou. Byla sice pořád zamilovaná tak, jak si vždy přála, ale dnes všeho litovala. Přesto z ní teď vyzařovala síla. Sebejistě žasla nad svou řečí a zároveň věděla, že takový projev už nikdy nezopakuje.

Klifa se vstupem do politiky změnila. Mladistvý vzhled časem dozrál v eleganci, která jí dodávala důstojnost, bledá pleť vyzařovala něco závažného. Nikdy nenosila obligátní kostýmky jako ostatní ženy ve vysokém postavení. Oblíbila si strohé šaty šité na míru, nevypadala jen seriózně, bylo v ní i něco krásného. Kupodivu v nich nepůsobila přísně. Strohost ji obnažovala do cudné vyzývavosti, kterou si dokázala získat nejen muže, ale i davy voličů. Klifa cítila svůj konec na dosah a nad zánikem se vznášelo absurdní vítězství. Svou neodolatelnou silou vyvolávala v lidech touhu po změně, od Opole až někam za hranice do české části Slezska. Přesvědčení, že je schopná získat na svou stranu davy, jí dokázalo ospravedlnit i to, co se stalo před několika dny. Zároveň ji mučilo, co bude s manželem a s jejich malou dcerou. Klifa se zhluboka nadechla a představila si, jak se její vítězná řeč šíří po celé zemi. Opovážlivá drzost postavit se proti politické přesile byla sice korunována úspěchem, ale přivedla ji do závažné situace.

Vyděšená média uveřejnila, že Liga Slezska dosáhla sedmnácti procent hlasů. A Klifa Lass jako její předsedkyně a kandidátka německé menšiny porazila liberály a přiblížila se na dosah konzervativcům. V Polsku došlo k naprosto nevídané situaci, konzervativci budou pravděpodobně muset novou stranu přizvat do vlády. Mnoho lidí si myslí, že Liga Slezska není jen ultrapravicovou stranou, ale že se jedná také o jakousi obdobu italské strany s podobným názvem. Klifa měla na nejrůznějších kontroverzích založenou svou kampaň. Dokázala ostří kontroverze žensky zaoblit, aby byla přitažlivá i pro středové voliče. Strana nepopírala lidská práva, usilovala paradoxně o práva pro všechny. I pro nepřátele práv. V jejím pojetí se extremismus nejevil agresivně a už vůbec ne jako protipól k demokracii. Právě tyto paradoxy ji vynášely na výsluní. Klifa se stala obávanou a respektovanou političkou, která chtěla demokratický stát, ale uspořádaný jinak. Chtěla pro polské Slezsko minimálně fiskální autonomii, a to vše v rámci nově se ustavující Evropské federace. Nepřipadala si jako radikálka, domnívala se, že má jen vytříbenější liberální názory než politici z konkurenčních stran. Že je prostě dál než běžní demokraté.

Liga Slezska slavila úspěch, ale Klifa odcházela do zákulisí s obavami. Doufala, že se jí podaří ze závažné situace dostat, že se rozhodla dobře. Také věřila, že je její vlivný milenec stále na její straně a že ji zachrání, i když ji už napadlo, jestli za vším nestojí právě on. Přece nedovolí, aby se jí stalo něco zlého! Ráda překračovala hranice, a proto se také zamilovala do mocenských struktur, do nichž ji její milenec postupně zatáhl. Dnes už věděla, že udělala chybu.

Utekla ze sevření novinářů a nadšených straníků a spěchala za ním. Ještě před večerní volební oslavou se setkali. Hned za dveřmi jeho domu se objímali. Mířila k ložnici a přitom si znovu zálibně prohlížela jeho byt – jako by ho někdo odlil z jednoho materiálu, z nějaké vzácné a neznámé látky. Přitom byl navržen bez přehnaného luxusu. Klifa mnohokrát přemýšlela, čím je právě tento byt tak výjimečný. Jeho život se odrážel především tady. Jen ve svém domě byl zcela otevřený a neskrývaně upřímný. Někdy měla pocit, že dům je celý prolezlý jeho úspěchy. Také jejich společné politické vítězství doplňovalo jeho osobnost a všemu dodávalo nový rozměr.

Držel ji za ruku a vedl do ložnice. Nedíval se jí do očí, jen k ní pomalu promlouval: „Hanging Construktion má problémy. Nechal jsem přestěhovat sídlo do Mnichova. Postupně tam převedeme všechny aktivity a zrušíme i opolskou pobočku. Po chvíli pokračoval. „Ty peníze ovšem zmizely z tvého sejfu,“ řekl vyčítavě, ale Klifa byla tak unavená, že nedokázala odpovědět.

Po rychlém sexu následovalo úmorné ticho. Klifa ležela vedle mužského těla s děsem v očích. Po chvíli odešla do koupelny. Jeho chlad ji doprovázel a ubíjel v ní poslední zbytky naděje. Možná právě podobné paradoxy přitahují voliče, řekla si pod proudem vody. Když se rozehřála, překřížila nohy, jako by si tím chtěla zachránit život. Cítila v sobě muže a děsivou samozřejmost. Ještě zbývá čas. Stále mají před sebou večer.

Rozhodne se až v noci.

… . Rozhlidnu se do dalky a vidim nekonečne lano, kere se v luftě tahne až z Vitkovic.

Představuju se ty malučke kabiny, jak leti vzduchem jak zavěšene letadla. Napadne mě, že lanovka chce sežrat kus Ostravy. Chce nas dostat do žaru, jaky sme kdysi měli ve vysokych pecach. Oheň se z Ostravy hned tak neztrati. Akorat bude schovany ve vyšce jak jakysi bojovy stroj. Za chvilu nam tu bude litat, pomyslim se a zavřu oči. Představim se dobu před paru měsicama, jak se ku mně Maruška přestěhovala, pohřib v Polsku a jak k nam začal jezdit Hannes.

Ale už zitra mi nad hlavu to stromstvi bude každy den furt litat. Jušiš, řeknu se a sem z teho nervozni. Lanovky se pry stavjaju honem, dyž su penize, ale taku rychlost sem nečekal. Jak sen mi to připada…

Jušiš!

„Vitkovicke továrny se brzy promění v atrakce a lanovka tomu ještě pomůže,“ odpověda mi pohotově Maruška.

„Vybuchy byly strašidelne, kura,“ řeknu nepřitomně, bo se vybavim smrťak Trudina chlopa.

„To si dovedu představit. Jsou to přece jenom temná místa,“ pravi mi Maruška, podiva se na mě a ja v ni furt vidim svoju malu Marušku. Furt to tu je, čuju to na sto honu. Sem ale rad, že mě Maruška zas po tych rokach do Vitkovic vzala na prohlidku. Až vystupja ty strašidla mezi tyma nosnikama a trubkama, tak se budu všeci eště divit. Ale možna su už urobeni jak ja? Maruška potym bude moct v klidu robit projekty, prohližat každu trubku, každy kusek železa, každy nyt. Oni vypadaju jak plameny s červenyma očama. Su tu furt! Vypadaju jak hrad ze šrotu, hrad z rozžhavene kry, na keru Titanik najel. Ty hruzy, ta těžka robota. Tu se musi chodit v brněni. To vi každy slevač. Da se na něco takeho chodit divat? Na nas se divat, bo my tu furt jaksi sme…

Jušiš!

Idem k vytahu a vyjižďame na pec. Z te pece se ide i k te lanovce, ale eště to je zavřene. Take starožitne mi ta stanica lanovky připada. Jak by tu stala dycky. Stojim v te vyšce a rozhližam se na ty naše železne hrady. Divam se na zalesněne haldy a mezi nima na opuštěne tovarny. Všude šrot a jak v dětske stavebnici to tu vypada. V obrovskym legu, co se s nim furt vnučka hraje. Sme v tych rezavych trubach zavřeni jak v jakesi hračce. Budem tu jezdit lanovku hrat se jak jakesi male děcka.

Jušiš!

Keremusi se zrobilo zle a bledy jak stěna schadza po roštovych schodach. Vždycky se da slezt kusek dolu. Nechat všecko při staremu, řeknu se a rozhližam se z vyhlidky, z kere ma vyjižďat lanovka až k nam na Landek.

Dole idem dovnitř peca a na jejim dnu vidim, jak do ni nahazali penize. Penize tam hazaju jak do jakesi studně, zasměju se a zda se mi, že muj rybnik je tež taka vyhasnuta pec, do kere hažu piva.

Jušiš!

Petr Čichoň (nar. 1969) je básník a spisovatel. Pracoval jako redaktor literárních časopisů a nakladatelství Votobia, Host a Vetus Via. Od roku 1998 působí ve vlastním architektonickém ateliéru. Vydal básnické sbírky Chilia (1995), Villa diabolica (1998) a Pruské balady / Preussische Balladen (2006) — za tuto sbírku byl navržen na Drážďanskou cenu lyriky. Svou poezii zhudebňuje a deklamuje za doprovodu loutny. Za Slezský román (2011) byl nominován na Cenu Josefa Škvoreckého. Jeho poezie i próza byly přeloženy do angličtiny, němčiny, maďarštiny, ukrajinštiny a polštiny. Pochází z Hlučínska a žije v Brně.