Protokol o době, v které žiju I

Velmi snadno by se dalo říct, že do dnešní doby vlastně už nepatřím. Taky se tak mnohdy cítím. Dalo by se říct, že svůj běh jsem snad už doběhl, jako tolik mých známých, přátel, neznámokde, neznámokdy. Ale může být člověk svým vlastním anachronismem? Každá doba má svoje zájmy, preference, hrdlí se s tou předcházející, protestuje, manifestuje své ego, které je právě takové, jaké je. Tedy mladé a nezralé. Ale to je dobře, takoví jsme byli všichni. Jistě každá doba má svá zvláštní vidění, pocity, zkušenosti, které jsou důsledkem nejrůznějších demografických (i demagogických), politicko-společenských, mocenských, ale i idealisticky duchovních projevů, a odtud nese své důsledky. Doby se neopakují a i když vnější rysy lze porovnávat, vždy dochází k obměně „osob a obsazení“. Starých za mladé. Co přinese doba tato? Jan Balabán

Čím mohou ještě prospět staří, kromě neutěšeného pohledu na to, jak se perou o důchody, výhody a ohledy, místo aby se hanbou propadali před právě mladými, kterým takto zničili svět, ideály, důvěru v řád, právo, víru v to, čemu se druhdy říkalo pokrok. Nevěřím mladému cynismu, ironii, bezohlednosti. Jsou to jen masky k přežití. Tyto pojmy nabývají skutečné děsivosti pouze u starých. Proč to píšu? Protože čeho je srdce plné, tím ústa přetékají.

Žiju. Stále ještě žiju. Předevčírem zemřela devatenáctiletá dcera jednoho z mých nejdražších přátel. 9. dubna, v 7.25, mi psal předposlední zprávu: „AVAR A OSTRAVAR. JEF Bratři barbaři u vysokých pecí a nízkých citů. Šamotové cihly sklenice, svlečená opilost, výlet do Karlových Varů a dějiny jako pramen lži. Heroin a heroismus. Avarské stany, stánky s teplým pivem. Špatná výchova, nekonečná svoboda. Smrti naproti…“ Ta poslední zpráva, necelý měsíc po té, byla už jen o smrti. Ve čtvrtek „po sedmé večer. Strašné. Poslední sloupek do Respektu napsal Honza B. právě o ní. Pak zemřel. Co to vše znamená?“

Nevíme, co to znamená. Ale jsem jist, že člověk netrpí zbytečně. Že vše na světě má svůj význam, ať už viděný jasněji či pro tuto chvíli ponořený v tajemství. A život identifikuje smrt, a naopak, jak píše Jakub Deml, jemuž v tomto národě je tak málo rozuměno, jehož slovo tak málo chápáno, a síla činu každým projevem národa reprezentantů karikována.

Nerozumím jasnosti a suverenitě těch hospodských tlachalů, kteří „všechno vědí“, protože mají „informace“, z televize, z novin či jiných kolejnic lži, ze svých pracovních angažmá, v kterých zbytečně a oportunně sklánějí hřbet. Rudof Janda Jak mám tyto závěry a informace modifikovat pro svůj život, když mé přesvědčení je jiné? Ano, je nutno naslouchat druhému, protože největší tragédií je neporozumění, neschopnost empatie, vstřícnosti, tolerance. V neschopnosti nezáludné komunikace spočívají největší záludnosti doby a její trápení. Ano, patřím už ke generaci starších, ale kam jsme mladé přivedli, jakou cestu jim ukázali? Ubohý pragmatismus, oportunismus (přesněji: vychcanost), zbabělství. To jsme jim dali do kolébky. Byl jsem u toho. Vím to.

Sedím u počítače, pročítám divoké hudební servery, snažím se porozumět terminologii, anglickým frázím (u nichž už nikdo nemá potřebu vynalézat a dychtit po slovanském adekvátu, jak bývalo kdysi u velkých mužů této řeči), kvalitě a niterné hodnotě hudby vychvalovaných kapel, které povětšinou nejsem schopen při nejlepší vůli vnímat než jako pusté drásání a (pro mne) nepůsobivou exhibici. Rudolf Janda Spousta, neuvěřitelná spousta informací, anglických sloganů, zvuků, řevu, agresivních frekvencí. Kde je při tom všem duše člověka? Skrytá, ubitá, ztupená, rozechvělá, drásaná? životorodě excitovaná, enervovaná? vnímající? posilovaná? kde vlastně je? Sedím, poslouchám, čtu, snažím se porozumět. A především (stále ještě) žiju, tedy se mě to nemůže svým způsobem netýkat. A docházím pro tuto chvíli k závěru, že každý z těchto hudebních projevů, ať už „hudebně“ znějících nebo jen hlukově rytmizovaných, je pro každého z případných posluchačů jeho kýženým doplněním a rozhojněním všednodenního života. Zde ovšem přichází na mysl zásadní pojem kultury jako takové, odlišení od zábavy či jen různých projevů animality. Tento pojem se v lidské historii, v dějinách civilizace, vyvíjí a modifikuje. Je to dlouhá cesta, kterou nutno zkoumat. Nelze od ní abstrahovat a nořit se slepě a výhradně do propastí dneška, se všemi úlety do zapomnění, do bezvědomí vůči podstatné „povinnosti člověka k člověku“, jakkoli tato slova se zdají vyznívat zpozdile a nerealisticky staromódně. Budiž mi odpuštěno, že slovo solidarita má pro mne ještě zásadní význam. Bartoš Kultura pro mne znamená také v tomto smyslu komunikaci, na těch nejvnitřnějších a nejpodstatnějších vlnách, na nichž život člověka spočívá. Ne otupení, nýbrž vyhrocení. Nikoli bezvědomí, nýbrž cit. Nikoli brutalita, nýbrž jemnost (která ovšem razanci nevylučuje). K těmto zásadním pojmům bych se rád vracel častěji, protože matení pojmů je jedním ze zásadních defektů tohoto přemedializovaného světa.

Jen na okraj ještě poznámka osobní. Město Brno z kulturního fondu krmí ohňostroje a platí vánoční večírky reklamním agenturám, což zcela odpovídá trendům doby, která míří k zapomnění věcí podstatných, věcí kultury. Namlouvá nám, že kultura je zábava. A zábava je samozřejmě byznys. Z Jihomoravského hejtmanství (proč „jihomoravského“, když Morava není?) mi sdělují, že rozhodnutí o kulturních dotacích (které ohlašovali zveřejnit do 30. dubna) nebude projednáno ani na sezení 13. 5., snad prý 27. 5., ale kdoví, kdy se něco dovíme. Taky o jádru sdělení nemám iluzí. Kultura vždy na posledním místě, i ve volebních programech, v novinách někde přilíplá ke sportu nebo k byznysu. Zbytečná, ubohá, vlastně jen taková „zábava“ či „hra“ či ještě něco nicotnějšího.

Jan Balabán Nemám sice chuť k tomu nečinně přihlížet, ale taky mi není nezřejmá skutečnost, že mohu ovlivnit tak málo věcí. To hlavní, co můžeme ovlivnit, jsme my sami. Vládnout sami sebou důstojně. Není důvod k rezignaci. I málo je nekonečně víc než nic.