Protokol o době, v které žiju II

Je to přesně čtvrt roku, co jsem do této rubriky dodal poslední příspěvek. Rozváženo a systemizováno bych to měl pěkně, ale skutek utek’. Nezbývá, než opět sednout a se vší pokorou se pokusit o pokračování. Stále ještě žiju, stále v téže době, jejíž pramálo heroické děje bych se přesto rád pokusil zachytit.

foto Honza DrbalJe to přesně čtvrt roku, co jsem do této rubriky dodal poslední příspěvek. Rozváženo a systemizováno bych to měl pěkně, ale skutek utek’. Nezbývá, než opět sednout a se vší pokorou se pokusit o pokračování. Stále ještě žiju, stále v téže době, jejíž pramálo heroické děje bych se přesto rád pokusil zachytit.

Zemřel Ludvík Kundera (1920), zemřel Jan Marius Tomeš (1913). Oba laskaví bohatýři ducha, jakých kolem nevidno, jací se ještě kdovíkdy namanou v národě, který spěje k „rozvoji“ zcela jinými stezkami, než na jakých vyrůstali tito bojovníci ducha, krásy, srdce.

Dostal se mi před několika dny do rukou rozhovor s jiným znamenitým mužem, rovněž básníkem, a k téže generaci náležícím – Zdeňkem Rotreklem. Jeho statečnost je rovněž obecně známa. Nemluví se o ní ve zprávách, které náleží katastrofám přírodním i společenským, které zcela okupuje zažrané strašení, co vše bude zanedlouho dražší, jaké dávky a pro koho se sníží, komu jaký kriminál hrozí, jaké daně půjdou nahoru atd. Zkrátka bez výjimky vše, co člověka nepotěší (kromě toho kriminálu). Co by člověka potěšilo, by bylo slovo někoho moudrého, nezkorumpovaného, na pohled eklatantně neprolhaného. Takových tváří v médiích ovšem nevidět. Takových slov neslyšet. Proč? V jaké to zemi žijeme, naší, nebo cizí?

indián Pod brněnským Zelným rynkem, zřejmě nejstarší to agoře moravské (?) metropole (?), jež byla zřejmě oním forem antiquem, zmiňovaným již ve 13. století, chtějí nějací zlatokopové vybudovat podzemní garáže, především pro hotel, na který se přebudovává budova bývalé Cyrilometodějské záložny (krásné slovní spojení v tomto kontextu). Spekuluje se o jedenácti tisících tunách zeminy, kterou bude nutno odtěžit, o 2800 cestách nákladních aut na místo a z místa apod. Proč? Jaké nekulturní hovado vůbec něco takového mohlo napadnout? Kdo o ty auta pod zemí, jakož i nad zemí, vlastně stojí? K čemu je to skutečně potřeba? Tato zhovadilost mě zcela umrtvuje, bere dech. Ptám se po důvodech toho všeho, smyslu, ptám se po cestách člověka, cestách svých spolubratří – kam? Kam to vlastně jdeme? Čím vychováváni, čím učeni?

Je tragedií, že slova básníka Z. R. nejsou slyšet v hlavních zprávách, na zastupitelstvech, v shromážděních politiků. Předposlední otázka zmíněného rozhovoru zní:
„Ivan Martin Jirous říká, že za komunismu, ve vězení, se člověk vzepjal k boji: nepřítel je jasný. Kdežto po revoluci v roce 1989 je nepřítel tak rozprostraněný, že na boj se rezignuje. Cítíte to stejně?“ Z. R. odpovídá: „Ve vězení se v boji pokračuje v jiné formě, jinými způsoby, prostě jinak. Bylo by zlé začít bojovat až ve vězení. Nepřítel ovšem je ‚rozprostraněný‘, je to ten Camusův bacil moru, zalezlý v šatnících, na půdách a ve sklepech a číhající na svou příležitost. Boj s ním nekončí nikdy.“

foto Tonda Bartoš Myslím, že zcela vymizel smysl člověka pro to, co je podstatné a pro to, co je zcela zbytečné, neplodné, devastující. V dobách tradice, historie a paměti její i individuální, vždy šlo o osobnost člověka, její autonomii a integritu. K tomu taky směřuje poslední otázka pro Z. R.: „Říkáte, že k uměleckému tvaru vede cesta přes ‚riskující osobní život‘. Je to podmínka?“ Odpovědí jsou slova, o nichž by naprostým omylem bylo se domnívat, že jde o jakési „umělecké krédo“ či něco podobně pochybného. Jde pouze a prostě o život. O život lidského společenství. Je to stále totéž. Lidé se snaží ustavičně něco dělati (uměti), místo aby se snažili něčím býti (opět jen parafráze Josefa Šafaříka). Na otázku (Alice Horáčkové, idnes, 16. 1. 2010), vztahující se k „riskujícímu osobnímu životu“ jako podmínce (nejen) uměleckého tvaru, čteme tedy tuto odpověď: „Je to podmínka, obzvlášť v dobách vítězícího a všeovládajícího mediálního bulváru, uniformity, totální diskontinuity a – téměř – zániku osobnosti. Ano, nám hrozí zánik osobností, protože nemají kde a v čem vyrůst a tvorba vlastního tvůrčího charakteru je věcí neznámou.“

V těchto dnech také vedu e-mailový rozhovor s estetikem a pedagogem Jozefem Cseresem. Hned v první otázce narážíme na totéž, co už od samotného začátku tohoto mého psaní se mi dere do pera. Ptám se na možnosti, jaké má dnes umělec k přežití. A co by sám „poradil“ těm nejmladším. J. C. odpovídá důsažně a přesně: „V dnešním liberalizovaném světě umění, kde se umělcem může stát kdokoliv a uměleckým dílem cokoliv, to umělec vůbec nemá lehké. (…) O umělecké prestiži totiž stále míň rozhodují poetická a estetická kriteria, a závisí především na neviditelné kontextové mašinérii, za jejíž nitky potahují profesionální trendmakeři. (…) Zatímco ještě před několika desítiletími byla většina avantgardního umění nepochopitelná a nepřístupná, dnes je většina současných uměleckých děl plytká, bezduchá a nudná, protože je povětšině jenom manifestací technologických možností a naplňováním módních trendů. (…) Prospělo by jim (těm „nejmladším“ – pozn. jef), kdyby se zbavili závislosti na trendech. foto Tonda BArtošTrendům totiž nepodléhá jenom masová spotřeba, ale i menšinové komunity a rádoby alternativní způsoby života. Mladí lidé dnes dělají stejné umění všude na světě, konzumují stejné pokrmy a nápoje, nosí oblečení stejných značek, navštěvují stejné kavárny, komunikují se stejnými notebooky a telefony, vedou stejné rozhovory, a je úplně jedno, jestli je to v Brně, Berlíně, Budapešti, New Yorku, Tokiu, Taipei, Hong Kongu či Jogjakartě. A neuvědomují si, že za jejich zdánlivě originálním způsobem života stojí stejné společnosti, které cíleně generují nové trendy, uměle estetizují všechny oblasti reality a rafinovaně stimulují pseudokreativitu s jediným cílem, jímž je finanční profit. A z toho bývám často smutný a demotivovaný.“

Jozef C. i já však tak či onak pokračujeme. Každý jinak, každý po svém. Pořád a stále se říká, doba je taková, doba je onaká. Jako bychom my sami nebyli její živou součástí. Jako bychom my sami nemohli nic ovlivnit. Můžeme. Můžeme velmi mnoho ovlivnit. Je nutné ovšem ponoření do sebe, místo shánění zážitků a běhání po světě. Ten niterný ponor k důvodům jakéhokoli snažení je podstatný. Ducha-přítomnost, bdělost, odvaha. V ničem jiném není „tajemství doby“. Slovy Augustina Aurelia: My jsme ta doba.

Jaroslav Erik Frič, Brno, Alfa Passage,
7. září 2010, 12:13

(foto © Aleš Machu, Tonda Bartoš, Honza Drbal)

Minulý článek autora pro Polí5 ZDE