Protokol o době, v které žiju III

Před několika dny jsem napsal krátký průvodní text do bookletu nového CD (nahraného s violoncellistou Pepou Klíčem a dalšími přáteli), byv z lůžka předtím vymrštěn výhružnou sms vydavatele: „Ve 13 hod. uzavírám buklet.“ Protože jsem často až příliš noční tvor…(dokončení dále).

„Poezie je pro mne vážná věc. A vážné je i její sdělení či sdílení. Nepsat zbytečnost. A nemořit se zmrtvělou literou. Zpívat. Dýchat v jiném, vyšším smyslu. Přivykl jsem hrátkám kultury bez kultu, bez ducha, bez krásy, v dnešním chápání, které vede jen k ulechtání k smrti. Přivykl jsem nepochopení knižní potajmé výlučnosti, a přivedlo mne to k věcem živým, v okamžiku organicky rostlým, a především těm se věnuju. Nikdy mě nezajímaly podkresy, estetizování, zvukové ohlupování. Vždy mě zajímala spolu-cesta, spolu-tvorba, spolu-nesení společného i každého zvlášť kříže. Ve znamení doby, ve znamení krásy, ve znamení našeho neopakovatelného, vážného života, který jen pokorně a s nevýslovnými rozpaky a nejistotou neseme k branám věčnosti. Toto je výsledek tohoto snažení. Kéž slouží k povzbuzení, k podepření poutníka na cestě.“

Toto jsem tedy psal, vyburcovaný morálně důvodným apelem vydavatele. Ale vůbec jsem o tom nechtěl psát zde, v této zas až na příliš dlouhou dobu zanedbané rubrice. Takto jsem chtěl psát:

Jaroslav E. Frič & Josef Klíč Vyklízíme pole ve všem. Lékaři, hostinští, rolníci, zedníci, všichni. Nikdo už nestojí o tuto zemi, trapně ždímanou do krajnosti ekonomizovanými aspekty-ataky, ždímanou zločinně zkorumpovanými „zástupci lidu“ na všech úrovních, ždímanou bohatými – i prostým zlodějíčkem. Říkají mi: „Co tady?“ Samozřejmě že čím dál méně a méně to vím sám. Cestuješ, jseš v Ústí n. L., nikde se nenajíš. Jen pivo ti do huby lijou. Žádná slovanská kuchyně, žádné slovanské pohostinství (proč se ptám? Aussig?), jen cizí země, jako v Novosibirsku, nemáš čeho se chopit, než jen půllitry do sebe obracet. Další město – tytéž „trendy“. Jen jedna předražená restaurace (v marné konkurenci s levnou asijskou jídelnou naproti) s vodnatou polévkou za 35 korun (nebo víc?). Nemáš čeho se chytit. Tam, kde v Brně jsme chodili na oběd či večeři, už jen „výčep“. Zase do sebe liješ pivo, sousta v těchto hospodách nenalézaje. Ale jsou zde jiní, kteří se chápou věci. A pracují, běhají, bez oddechu vyrábějí, bez oddechu prodávají, bez oddechu vydělávají. Na naší lenosti, na naší zbabělosti, na naší nemohoucnosti. Až do morku kostí cítím, jak jsme ztraceni už teď. Čím dál více cítím, že žiju v cizí zemi, ač před lety jsem se do ní vrátil jako do země své, ač okupované, a mou snahou bylo jen: sežrali jste mě? tak budu bojovat, abyste mě nemohli strávit! Myslím, že nestrávili. Ale co teď? Jsem stále sebou samým, stále tímtéž, jakým jsem byl tehdy. Ale jakoby v zemi, která není. V zemi, za kterou nikdo nežije, za kterou nikdo neumírá. Kolem pacifismus, cestování, studium bez konce a beze smyslu, kosmopolitismus, vydělávání. K otrockým manýrům jsme klesli, na každém kroku. Země nám mizí pod nohama, země, z které se stává bezduchý transit, nicotný přechod odnikud nikam. Jen těžká technika, bagry a jeřáby, nekonečné kolony aut, náklady sem a tam, a energie rozplýtvaná na všechny nedozírné strany. Nic dovnitř. Nic k jádru. Nic ke skutečnému uzemnění, ke skutečnému smyslu existence. Této země – i člověka vedle člověka.