Protokol o době, v které žiju IV

Po delší odmlce pokračuje na našem webu série článků moravského básníka Jaroslava Erika Friče. Původní příspěvkové řady byly mírně upraveny a konsolidovány a v následujících týdnech se můžete těšit na pokračování... Přejeme inspirativní čtení

Motto:
„Šel jsem tedy ulicí, zcela ovládnut jedinou myšlenkou.
Kterou? Tuším tou, že jsem vyvrhel.“

(Jakub Deml, Tanec smrti, „Světlo věčné“)

Před lety, bylo to na vojně v L., jsem napsal dosti dlouhý, „zásadní“ text s názvem „Esej o vážnosti a způsobu života vezdejšího“. Psal jsem jej v noci, skryt mezi dvěma otevřenými křídly kancelářské skříně, přes které byla přehozena a upevněna vojenská deka tak, aby lampa, kterou jsem měl zavedenou do útrob skříně, nad improvizovaný stolek, nepropouštěla světlo do dalšího prostoru kanceláře, kterou jsem jako staršina sdílel ještě se dvěma veliteli čet. Byla černočerná noc, kasárenská okna po večerce temná. Jen uvnitř mé skříně se svítilo.

V té skříni jsem si někdy v noci čítával, dělal výpisky, psal dopisy. A jedné noci jsem napsal právě onen Esej o vážnosti…, který byl vlastně původně psán také jako dopis. A ten název vznikl jaksi průběžně.

Později, po návratu z vojny, jsem tento text dal přečíst panu Šafaříkovi [Josef Šafařík, filosof, který sám sebe deklaroval jako „esejistu“, nar. 11. 2. 1907 v Prostějově, zemřel v Brně 23. dubna 1992]. Řekl mi k tomu dost povzbudivá slova, ve smyslu, že sám si dovede představit, že by takovýto text napsal, tehdy, když byl v mém věku.

Toto mé psaní, zachycené ve světlemodrém sešitě, není datováno. Odhaduji však, že šlo nejspíš o březen 1977, a text zabírá necelých 35 stran deníku. Vypíšu zde aspoň několik úvodních vět, jen pro nastínění tehdejších pocitů, tužeb a snažení. „Základní otázkou zde snad ani není, jak začít, ale spíše zda vůbec začít. Co uchová paměť věkům? A naopak co uchová chatrnost písma našeho budoucím pokolením, která nebudou mít, čím by naše tužby, naše obavy, naši bolest, naši radost, naši víru pochopila? …“ Esej je většinou tázáním, nejistotným tápáním, urputnou snahou po definicích, po deskripci existenciálních pocitů v totalitně řízené společnosti, vlastně bez zkušeností se společností jinou. Dnes už přece jen musím více sumarizovat, přesněji vypisovat, jasněji a jednoznačněji formulovat.

A zde se vrátím k některým svým dřívějším poznámkám z nemocničního bločku (asi tři měsíce starým). Na ty pak navážu poznámkami současnými, abych mohl zodpovědně uzavřít tento „protokol“ jakožto vpravdě aktuální, dnešní, jak už mé současné dny jdou, jeden za druhým. Zatím stále jeden za druhým.

* * *

Příliš libovolně a nevědomě se zachází se slovy „komunista“, „komunismus“. Zastávám přesvědčení, že slovo „komunista“ ve vážném, politickém slova smyslu by mělo být ZCELA ZAVRŽENO jako faux pas, prostě TABU. Myslím, že slovo „komunista“ by se nadále mělo používat jen jako nezávazná metafora, slovo obecné, které nic konkrétně současného – politicky a mocensky současného – neznamená. Samozřejmě je logické, že nadále se bude říkat o Zápotockém, Svobodovi, Husákovi, že byli komunisty, což je historicky správné. Všechno ostatní však, veškeré zdnešnění těchto pojmů, je (národní i osobní) ostuda, morální suterén, hanba nás všech.

Na jednom z dávných staroříšských „lístečků“ („pramenů“) nacházím heslo Komunismus. Vztahuje se ke knize Guglielma Ferrera DISCOURS AUX SORDS (přeložit snad lze jako „Tlumené hovory“ nebo pod.), z které je úvodem citováno: „Komunismus není v odporu s lidskou přirozeností; ba jest jedním z jejích božských projevů, pokud člověk jest schopen ducha oběti. Každý pravý systém komunistní – ať rodina, ať řády klášterní (duchovní) – jest systém sebezapírání, jímž jednotlivec obětuje svou svobodu a své statky, by dosáhl ideálního účelu, by ukojil ušlechtilou vášeň – lásku otcovskou, lásku Boží, lásku k bližnímu. – “

Pod tímto citátem drobným písmem – nejspíš samotný vydavatel, Josef Florian – k tomu dodává: „Z toho patrno, že jsou dnes toliko dvojí komunistní systémy: rodina a řády katol. Církve. Vše ostatní, oč se v tomto smyslu ,lidstvo‘ pokouší a namáhá, jest illusorní, marné, jak zkušenost vždy dokáže. Arci jest ještě jeden komunismus, totiž armáda, ale do toho nemají mladí lidé ani osrdí, ani chuti. Snad též proto tohoto komunismu nikdo nechce, že Duch Svatý praví: ‚Bojováním jest život člověka na zemi.‘ A odporovati Duchu, toť to jediné, čím se ještě lidstvo ‚drží‘.“

Jak zde J. F. zmiňuje „mladé“ a jejich „snahy“, napadá mě, že je to vlastně stále totéž. Kde člověk není přinucen sebekázní nebo vnějšími okolnostmi, jeho vůle ochrnuje, život planí. Dnes se všude na školách rozplevelily všechny ty „politologie“, „sociologie“ a „religionistiky“, které jsou pro mladé lidi skutečným morem, falešnou vějičkou, předstírající jakýsi netušený smysl. Ten mi ovšem – pro praktický život – zcela uniká. Co skutečně dobrého přináší to televizní mlácení prázdné slámy ústy všech těch „politologů“ či „sociologů“, většinou lidsky nezralých? Co opravdu dobrého a reálně ve společnosti pozitivně působícího z toho mluvení kyne?

Ano, mají tito odborníci z tohoto mluvení své bydlo a chléb vezdejší, o jejich potřebnosti a užitečnosti pro zdraví společnosti však velmi pochybuji. Je to jen jakási činnost pro činnost, samopohyb zbytečných slov, nic neřešících definicí a tisíce let starých – nikdy nezodpovězených – otázek.

Ovšem jak tento mladý člověk se na tuto svou dráhu vlastně vydá? Co ho k těmto jalovostem a neplodnému studiu naviguje? Ano, právě takto vymyšlený systém školství, který se stará více o sebe sama než o skutečně pozitivní a prozíravé zasahování do života celé polis. Jest vyučováno, abychom se uživili, nikoli proto, abychom pro druhého tajemství odhalovali, nové světy otvírali. A to s velikým osobním nasazením a oběťmi, působením vpravdě celé osobnosti. Ale jak si tuto osobnost vybudujeme? Bez zátěže, bez obětí, bezbolestně? Stačí k tomu pouhé informace a metodika? Tam ovšem osobnost ke slovu vůbec nepřijde. Jediné, co se zde promítne, je technologie, způsob, jak dospět ke kýženému graduitnímu diplomu, který s sebou poneseme jako vizitku, jako imaginární otisk charakteru, falsum osobnosti. A pak svět! Cestování! Poznávání „neznámého“, zábava, dobrodružství. Četl jsem onehdy velmi nemilosrdnou charakteristiku jakéhosi personalisty, který o těchto mladých konstatuje: „A co potom tento mladý člověk může svému zaměstnavateli nabídnout? Kromě diplomu a zážitků z cest?“

Jistě, není recept na „osobnost“, zkušenosti nelze přenášet, je nutné jimi projít. Každý sám, jeden vedle druhého. Snadnost mate. Předpřipravenost je zavádějící i svádějící. A čistá „metoda“, husserlovsky řečeno, může pak zcela (člověka) vyvnějšnit. Vzpomínám pak – a to už skutečně na závěr těchto nic neřešících a vlastně jakoby odnikud nikam směřujících úvah – na slova jednoho ze skutečných titánů naší kultury, Otokara Březiny: „Kdykoli jsem si měl vybrat ze dvou cest, vždy jsem volil tu těžší.“ Je to ovšem rozhodnutí duchovní, rozhodnutí bdělé duchapřítomnosti, nikoli užitkovosti a nemyslivé „praktičnosti“. Říká-li mi někdo, že je „praktický“, skoro se mi zdá, jako by se mi přiznával, že je podvodník. Aspoň tak mi to dnešní doba nasvětluje. Tak jsem ovšem i já touto dobou nasvětlován. Jako bych sem nepatřil. Jako bych se někde zpozdil, když už vše rozebráno, obsazeno, využito. Pak zde stojím, nejistý, jak vlastně pokračovat, a zda vůbec. Stále však – a to přesto a přese vše – ještě stojím. Deo gratias.

Zlín – Cigánov, 29. 7. 2013, 14:05