Radan Wagner - Anna MILITZ: TOHLE JE SKUTEČNOST (Básně, prózy, dopisy), Příběh Jany Černé / Honzy Krejcarové

„Jestliže je reálná a skutečná naděje na to, že vydáš zralý plod (a ona je), tedy jedině tehdy, jestliže v něm budeš obsažený celý, s fuseklema, odporem ke knihovnám, fousama, pivem, fantazií, intelektem, vocasem, se vším všudy. Nic mě nevzrušuje tak, jako naděje na dílo, které vznikne v přímé závislosti na všech těchto věcech, naděje na dílo necenzurované, syrové, surové a obludné, ale absolutní…“.

Taková jsou slova z dopisu Jany Krejcarové – Černé, dcery novinářky a Kafkovy lásky Mileny Jesenské, který adresovala Egonu Bondymu, fatálnímu milenci i příteli na celý život.
V na úvod citovaném dopise z šedesátých let Krejcarová ve svém „návodu“ na skutečné dílo Bondyho mimoděk definoval také svůj přístup k tvorbě. Ano, pro tuto ženu první generace českého undergroundu splývají či prostupují se hranice stravujícího života a jeho tvůrčí reflexe. A tento dnes již legendární dlouhý dopis vznikl náhle, posedle a bez příprav coby vyznání lásky po třinácti letech partnerství. Pro odkrytou hloubku a nepokrytě erotickou vášeň, stal se paradoxně autorčiným „dílem“ uznávaným, ovšem prvně vydaným až mnohem později.

(Bylo to roku 1992; krátce po tom, jsem měl tu čest Bondyho uvítat ve svém říčanském ateliéru, kam jsem ho na jeho žádost přivezl. Rozbalil si studené špekáčky z plátěného ubrousku, krájel je nožem a díval se na obrazy, které jsem mu přinášel. Byl spokojen, napsal o mé malbě krásný text… Ale pravil: „Wagnere milej, měl byste ale všem obrazům dávat názvy.“ Tak se jsem ho poslechl.

Onen Janin dopis Bondymu je vskutku fascinujícím vyvřením, sebereflexí prozrazující obdiv i erotickou naléhavost až posedlost. Abychom mohli ještě jednou z tohoto zásadního a iniciačního textu citovat, je potřeba chvíli hledat pasáže pro veřejná média publikovatelná. Tedy: „Rozuměj mi dobře, miláčku, je to všechno neoddělitelně zřejmé, že Tě miluji a to že chci s Tebou spát, s tím, jak lpím na Tvé práci, těžko říci, jaký podíl na tom, jak mě vzrušuješ, má Tvé tělo, které tak důvěrně znám, a jaký podíl má na tom kterákoli z našich debat, opravdu to je těžké říci, mohu s Tebou mluvit v posteli o filozofii a stojí mi v pozoru kunda, mluvíme-li o ní u stolu, nelze to přeci nijak oddělit a odabstrahovat jedno od druhého. Chci s Tebou prokecat hodiny, abych s Tebou mohla spát, a chci se s Tebou promrdat k hodinám povídání, chci, musím totiž… Nemusím vědět, co jsi dělal, že jsi nebyl týden doma, nemusím vědět, proč jsi přišel k večeři pozdě ožralý tak, že Tě museli přinést, to opravdu nemusím. Ale musím vědět to, co to přineslo nebo naopak odneslo, musím vědět všechno podstatné…“. Takto laděné sentence můžeme v dopise – jakémsi zaznamenaném, avšak skvěle z formulovaném transu. A není divu, že u příležitosti jeho premiérového knižního zveřejnění, uvedl v Mladé frontě Radovan Holub, že „se jedná o nejerotičtější text krásné literatury 20. století. Nebo že ve své knize o undergroundu se Martin Pilař dokonce odvážil tvrdit, že „dopis představuje syntézu toho nejlepšího, co kdy autorka napsala.“

Procházíme-li však pozorně v nejnovějším souhrnu Krejcarové práce, je evidentní, že „Honza“ měla přeci jen „dvě duše“ – a jak ji nazval Bohumil Hrabal: „…byla se vším všudy prokletou básnířkou –bílou labutí s poraněnou perutí.“ Kde se tedy vzalo to nenaplnění, posedlé hledání a stále zneklidňující ba frustrující nenaplnění? Kde se zrodil onen pověstný „Janin bordel“ a všudypřítomný chaos?

Janino první několika manželství s Pavlem Fischlem, které uzavřela v roce 1947, ztroskotalo, když se budoucí slavný psycholog rozhodl emigrovat do Izraele. Otec Jany, známý architekt Jaromír Krejcar, emigroval do Anglie již dříve – a tak mladá a válkou poznamenaná dívka zůstala ve svých 20 letech vykořeněna a takřka sama.
Na psychiatrii se Krejcarová ocitla poprvé v létě 1948, což jí však o pár let později (avšak dočasně) uchránilo před kriminálem, po té co se s Bondym pokusila o útěk z Československa a kdy byli zproštěni viny jakožto blázni. Hospitalizována bude Krejcarová celkem šestkrát – dobrovolně i nedobrovolně; někdy v tom byla mazanost, jindy respektive později silná drogová závislost.

Na počátku padesátých let vznikla samizdatová edice Půlnoc, kde publikoval okruh přátel včetně Egona Bondyho, Ivo Vodseďálka, Bohumila Hrabala či výtvarníků Vladimíra Boudníka nebo Mikuláše Medka. A tomto kruhu začala působit i Krejcarová. Půlnoc nebyla programově svázaná, ale spíše rostlá s bližních vazeb. „Žili jsme spolu ve stejné době a okouzlovaly nás stejné věci,“ vzpomíná Vodseďálek. Jana se se stala záhy středem pozornosti i zdrojem inspirace, okouzlovala svými postřehy a historkami. Přesto nebo právě proto, že „nikdo si nemohl být jistý, jestliže se jedná o mystifikaci: záměrnou lež, nebo básnické vidění,“ podotýká básník a výtvarník Vodseďálek. Krejcarová byla, zdá se, vpravdě „neřízenu střelou“, žhnoucí energií, matkou několika dětí i vzrušující ženou s více než liberálním vztahem k sexu (Bondy tvrdil, že milenců i milenek poznala několik stovek). Její chaotická povaha se však nepříjemně promítala i do mateřské role. Dětem neuměla (věděla to a trápila se tím) zajistit slušné životní podmínky, často je proto dávala do dětských domovů, aby je zas při lepší životní i finanční konstelaci vymáhala zpět.

Jana předběhla svým životem sexuální revoluci konce šedesátých let, v tvorbě pak beatnickou generaci a takto neúnavně pod/vědomě působila na své okolí. Chudobu střídala s ojedinělými lepšími časy (to jezdila po Praze výhradně taxíkama), stejně jako partnery a nálady. Muže svého života, s kterým „otevírala brány pekel i nebes současně“) – Egona Bondyho – přivedla do blázince. „Zotročeného Zbyňka někdy zachraňoval otec, ke kterému syn utíkal, tím, že jej odvezl osobně za zdi Zemského ústavu pro duševně a nervově choré v Bohnicích… Nemohl být s Honzou a nemohl být bez ní,“ podotýká jejich společný přítel Ivo Vodseďálek. „Honza“ tedy byla ženou citlivou, hledající stále svou matku respektive její ideální obraz zamlžující zlé vzpomínky na stále více drogově závislou bytost. Byla však také nadána tvořivostí, měla charisma a naprosto vybočovala z konvencí. Pro sebe i přátele objevila mystifikátora Salvatora Dalího a na večírcích zvláště u Zbyňka Havlíčka – duše spořilovských surrealistů byla jako doma (zde si také poprvé všimla Egona Bondyho, tehdy ještě Zbyňka Fišera). Život jako umělecké dílo, řekněme, nabírala plnými hrstmi. Byla svobodná i zavíraná: její oficiální diagnóza zněla: Psychopatická konstituce, reaktivní deprese, hyperthyreosis/zvýšená funkce štítné žlázy v důsledku druhého komplikovaného potratu, obtíže rázu sexuálního, co je dáno celým pojetím dosavadního života.

Krejcarová byla na první pohled nenápadná žena, 169 centimetrů vysoká, kaštanových vlasů, trochu šilhala a mžourala přes brýle svým jedním zeleným a druhým hnědým okem. Přesto jejímu kouzlu podlehla řada mužů i žen, jejichž totožnost neznáme. Za všechny jmenujme však toho, který zanechal pozoruhodná svědectví zvláště v jeho vzpomínkové knize nazvané Prvních deset let a vydané roku 2003. Okamžik jejich fatálního seznámení se roku 1948 odehrál v taxíku: „Jakmile jsem u ní sedl, nebylo už na nějaké zkoušky ani pomyšlení. Opět bylo všechno v prdeli a měla se dokonce začít taková sezóna, že ta Rimbaudova byla proti tomu idyla.“
Jana Krejcarová – Černá zahynula při autonehodě při srážce s nákladním autem na silnici u Bořanovic v okrese Praha východ. Coby 52 letá spolujezdkyně zemřela na místě 5. ledna 1981. Její život mezi „surrealismem, marxismem a obscénností“ vyhasl, ale tvorba zůstala. Smutná zpráva nejen pro český underground zastihla Bohumila Hrabala na pivě U tygra, kde poznamenal: Frajerský život, frajerská smrt.“

Anna Militz - editorka i autorka doslovu nové a kompletní knihy o Janě Krejcarové - Černé pronesla závěrem to nejlepší, co mohla: „Jde vůbec dílo Jany Černé, Honzy Krejcarové, oddělit, odříznout od jejího života? Básně od próz, prózy od korespondence a všechno dohromady od románu-života? Jistěže ano, a tak, dámy a pánové, literární kritici, po letech je zase vydáno, zde ho máte celé pohromadě. Zkusme Janě Černé, Honze Krejcarové najít nové místo v dějinách české literatury. Zkusme ji vytrhnout z ustáleného schématu dcery slavné matky, ženy, kvůli které se Bondy zbláznil, zkusme se na ni dívat jinak než jako na prokletou básnířku a bílou labuť. Zkusme se na ní podívat jako na spisovatelku – ve všech možných aspektech. Jen do toho!“