Richard Melík: Sen v hořícím domě

(Miska)

Něco se pohnulo.

Zašátral po vypínači. Pokoj byl podivně tichý.

Cvaknutí.

Stále tma.

„Půjdu do kuchyně, dám si kafe a půjdu něco dělat“ problesklo mu hlavou.Tíživé ticho mu zalévalo hrudník. Šramot. Koutkem oka to zahlédl. Šlachovitá postava v bílé noční košili. Zavřel oči a znova je otevřel. Díval se do tváře, nebo spíše zbytků tváře něčeho, co někdy bylo. Čím? Rozpadající se kousky okolo stehů šířily hnilobný pach. Pach sklepa. Sedělo to na jeho hrudníku a pravou ruku zabořilo do kůže.Ta se otevřela, jak řezem skalpelu. Chtěl křičet, ale nemohl dýchat. Jeho pokus o křik se změnil v pískot v uších. Zevnitř mu propíchl lebku jako velice tenké šídlo. Podíval se dolů. Stvoření vytrhlo jeho vnitřnosti a začalo si je cpát do díry mrtvých úst. Pískot mu tepal v hlavě a potlačil silné nutkání zvracet. Zvuk zesílil a posunul se o oktávu výš.

Křič!

Otevřel oči. Hmátl po vypínači. Světlo se rozlilo po místnosti. Promáčená deka ho studila, odlepil ji od sebe a zahodil. Sedl si na postel a dýchal. Zpomal, znělo mu v hlavě. Postavil se a protáhl se. Tíha z něj pomalu opadávala, sen pomalu mizel.

Žízeň.

Vyprahlost.

Úplná poušť.

Vykročil do koupelny pro trochu vody. Když otevřel dveře, uviděl svou ložnici. Zmizela pod nohama a zrcadlově se přeskupila naproti! Až na to, že v ní pořád byl. Bez dechu zíral na zrcadlový obraz své ložnice. Do nosu jej udeřil silný zápach plísně. Na posteli ležely kousky těla a v nich se se srkotem hrabalo drobné stvoření.
Otevřel oči.

Ležel na posteli.

Koukal tomu do tváře a z pískotu mu bylo na zvracení.

Srkavé zvuky hostiny.

Podíval se dolů.

Tam, kde byl pokoj, bylo spáleniště. Na hromádce popela viděl zbytky těla, jakoby je naporcoval ostrým nožem. Malá bytost s lidskými tvary si nacpávala jednotlivé kousky do díry, která kdysi mohla být ústy... Hltavě polykala kousky potravy se zvuky, které připomínaly dávení. Sledoval zhora celou scenérii a cítil každý dotek. Zezdola slyšel křik.

Malá bytost v kaluži krve pojídá kousky z lidské lebky.

Něčí tělo.

Něčí bolest.

V dálce slyšel pískot.

Budík.

Probudil se. Promáčená deka ho studila, odlepil ji od těla a zahodil. V rychlosti se oblékl, vypil hrnek kafe a utíkal na vlak.

(Flétna)

Otevřel oči.

Seděl v prázdném, klidném kupé. Houpavý rytmus dunění kolejí ho konejšil. Kniha na klíně se mu zavírala a on se nedokázal přimět ke čtení. Zavřel oči. Mysl mu přinesla vzpomínky. Lehce, jako dopadání slunečních paprsků na kapku rosy, vzpomněl si na první záchvěv u srdce, při letmém úsměvu rusovlásky. Teď se také pousmál. Kolik mu tehdy bylo? Stalo se to vůbec? Myšlenky se nabalovaly: první vyvrcholení v nejasném, zmateném snu, první náznaky náklonnosti a představy, které následovaly. První zkušenosti a poslední zážitky se spřádaly v jedno vlákno, ze kterého vznikalo dokonalé tělo. Kousek po kousku vytvářel dokonalý obraz ženy. Pomalu, jako pod mikroskopem tvaroval z látky svého vědomí jiskřičky vzrušení, které po kouskách skládal do pestré mozaiky. Křivku boků své první lásky, úsměv prvního záchvěvu citu, tajné i méně tajné představy. Obraz začínal být plastický. Dokonalé tělo teď viděl jasně svým vnitřním zrakem. Otevřel oči a pohltila ho zeleň. Plul v ní, hořel, a pak…

Pískání vlaku.

Spěchající lidé se tlačí ke dveřím.Vzrušení ustoupilo do pozadí. Popadl kabát, knihu a kufr, a začal se cpát k východu.

(Květina)

Zaklepání na dveře.

Otevřel oči nad knihou. Usínal při studiu. Znovu zaklepání. Rozhlédl se. Pokoj na jeho kolejích byl prázdný, spolubydlící ještě nepřijel. Jen on, kufr, dvě postele, dva stoly a svit jedné z lampiček.

Zaklepání, tentokráte důraznější.

Vstal a šel otevřít. Za dveřmi stála dívka v dlouhém kabátě.

„Ahoj, můžu ti něják pomoct?“zeptal se.

„To mě ani nepřivítáš? Právě jsem přišla domů.“
„Cože? Kdo jsi?“ ozval se s nemalým překvapením. Nereálnost celé situace ho poněkud zaskočila.

„Přinesla jsem ti malý dárek, ale ty se tváříš, jako bys mě viděl poprvé,“ řekla se škádlivým úsměvem. Vešla dovnitř a políbila ho na obě tváře. Ucítil její vůni. Směs hřebíčku a granátového jablka. Zvenku zazněly tóny flétny a on pocítil sladkou závrať. Pocítil touhu se v té vůni rozplynout a všechno nechat být. Co ale dělala tahle osoba u něj v pokoji? Kdo to je a co se to vlastně děje? Jeho vědomí se snažilo ozvat se přes řeku emocí. Ta vůně. Kde už ji cítil?

„Tak šup“ šeptla z úsměvem „ nenech mě dlouho čekat.“

Poodstoupil a prohlédl si ji. Obličej ve tvaru srdce v rámu měděných vlasů. Oči mu sklouzly k jejím bokům. Polknul a doufal, že ne moc nahlas. V uších mu zazněla ozvěna dávných bubnů, bubnů potažených lidskou kůží. Nad tím vším, zaznívala povědomá melodie.

„Jestli už ses vynadíval, pomož mi z kabátu,“ pronesla. „Přece mě nenecháš dlouho čekat.“

Trochu sebou trhnul a poněkud toporně jí pomohl odložit si. Zelené saténové šaty s modrým vzorem obepínaly její postavu. Pokaždé, když se na ně podíval, vzor se změnil. Modré skvrny se rozpíjely a měnily tvar jako inkoustové kaňky. Pohledem sjel k jejím nohám. Okrajem sukně probleskoval okraj punčoch s pavím vzorem a odhaloval jen kousek mléčně bílé pokožky stehen. Přistoupila k němu blíž. Vůně hřebíčku.

„ Tak už ale dost,“ vytrhla ho ze snění, „ snad víš, jak mě přivítat doma.“

Bez hlesu se sehnul k jejím nohám v lodičkách a zasypal nárty polibky. Usmála se. Přes stěnu uslyšel tóny flétny. Pokračoval svými rty nahoru po reliéfu punčoch. Trylky příčné flétny přehlušovalo bušení krve ve spáncích. Pohladila ho po vlasech.
„Postav se“ špitla, „musím si tě prohlédnout. Svlékni se.“

Přestal ovládat své tělo. Koutkem mysli si uvědomoval, že se svléká. Připadal si jako němý svědek divadelní hry. Pomalu padal do hlubin hřebíčkové vůně a voda se nad ním zavírala. Stál nahý před snovou ženou. Podívala se na něj jako kočka na myš.

„Nezestárnuls ani o den,“ zazněl mu do ucha její laskavý hlas, „ale teď už pojď“ Chytla jej za penis, otevřela dveře a vedla jej chodbou do koupelny. Snažil se protestovat, vykřiknout, něco udělat.

„Pššt“ ozvala se konejšivým hlasem „ať nikoho nevyrušíme“

Cítil, jak v její ruce mohutní. Promnula jej jako odpověď. Dorazili do koupelny na druhém konci chodby. Vana, umyvadlo, topení a skříňka. Postavila ho k vaně, pustila jej, zavřela dveře a otočila klíčem.

„Pomoz mi ze šatů,“ uslyšel v uchu její hlas. Černé krajky kontrastovaly s mléčně bílou pletí s drobnými pihami. Rozepnula sponu, pažemi si přikryla ňadra, prohnula se jako kočka a zapředla.

„Chci…“ vydechl a zčervenal. Poklekl k jejím hýždím jako k oltáři.
„Copak ...?“ pootočila k němu přes rameno hlavu. Jakoby si nemohla odpovědět sama. Pohladila ho po hlavě, trochu jako zvířátko, ale přesto s něhou.

„Tak uděláš mě konečně?“sykla.

Její šťávy jej zaplavily a on je pil plnými doušky, docela bezohledně, jako zbavený smyslů. Z úst se ji vydral vzrušený vzdech, začala se opájet mocí. Přirážela a každé jeho zalapání po dechu ji těšilo víc a víc. Projela jí slastná křeč. Přitlačila si jeho hlavu k sobě a na dlouhou chvíli mu sebrala dech. Otočila se k němu. Lapal po dechu, rudý v obličeji a vlhký od jejího štěstí. „Jsem ráda dech beroucí,“ usmála se.

Přidřepla k němu, setřela šťávy ze svého rozkroku a zatímco jednou rukou našla jeho pohlaví, druhou mu něžně své krajky vsunula do úst. Projela jím radost z odevzdání se, a na špičce jeho údu se vytvořila průhledná perla.
„Slzy radosti“ špitla, „Sedni si na vanu.“ Udělal, jak řekla. Pohladila ho po hrudi a promnula levou bradavku mezi prsty. Otočila se a vytáhla břitvu.

Zděšení v jeho očích podtrhávala ustupující erekce. Začala ho něžně hladit a přitiskla ho k sobě.
„Pšš.. důvěřuj mi, všechno je v pořádku,“ konejšila jej. Levou rukou ho hladila v rozkroku a pravou, ve které měla onen ostrý předmět, měla okolo jeho krku. Pomalu se přestal třást. Pustila vodu, namočila jej, a ze skříňky vytáhla pěnu.

„Teď se ani nehni“
Namočila břitvu a začala zkoušku důvěry.

Ticho přerušovala pouze kapající voda. Pokaždé, když jeho vzrušení opadalo, hladila jej. Za několik nekonečných minut byla práce dokonaná. Opláchla jej, přikázala mu vzít věci a odvedla ho za úd zpět do pokoje.

V pokoji jej povalila na postel. Dovedla ho až na hranu vyvrcholení a zastavila se.

Podruhé.

Potřetí.

Po kolikáté?

Neuvěřitelně ji to bavilo.

Začal ztrácet pojem o čase.Tlak ve varlatech začal být nesnesitelný. Občas jej škrtila, aby zmírnila jeho vzrušení.
Najednou přestala.
„Ani se nehni.“

Z druhé postele sundala prostěradlo, břitvou jej rozřízla a přivázala mu ruce k pelesti postele.
„Málem bych zapomněla na dárek.“

Ze záhybů šatů vykouzlila saténové kalhotky, stáhla mu penis hluboko mezi stehna, oblékla mu je a přivázala nohy k dolní pelesti.
„To abys nezlobil!“

Stulila se ke svému znehybněnému hlídači, přikryla se a usnula.

On ve stavu mezi bděním a snem, rozkoší a bolestí najednou stál u pelesti postele, a díval se na své tělo spoutané cáry prostěradla. Vytáhl si roubík z úst a díval se oknem na měsíc. Přišel ke dveřím a otevřel je.

Něco se ve tmě pohnulo.

Otevřel oči a zavřel je.

Stál uprostřed spáleniště, trosky domů, které odolaly požáru pohřební hranice, v měsíčním světle vytvářely prchavé sochy.

Galerie rozkladu.

Všude okolo znělo dunění bubnů.

Zavřel oči.

Někdy v noci se probudila a svého společníka na to záhy upozornila drážděním jeho mužství. Poté, co se probudil, mu rytmicky svírala varlata, dokud neejakuloval do černého saténu.

Nocí se ozval dlouhý tón flétny.

Ráno se probudil.

Sám.

Chtěl se protáhnout a setřást zbytky snění, ale nemohl.

Palce u nohou měl svázány k sobě režnou nití.

Posadil se a rozvázal mašličku na nohou. Najednou nahmátl rukou kousek saténu.

Usmál se, jak horizontálně, tak příčně, oblékl si jej, posbíral oblečení z podlahy, provedl ranní hygienu a odešel do školy.

(Diamant)

Seděl uprostřed spáleniště. Doutnající kusy domu vytvářely ve vycházejícím slunci podivnou scenerii.

Odložil buben vedle lebky a dohrál poslední dlouhý tón na kostěnou flétnu.

Usmál se.

A zavřel oči.