Roman Szpuk: Verše z rukopisné sbírky Hvězdy jedna po druhé hasnou

Předjaří

Tam na poli zablýskl střípeček z hlíny

do živa,

rozčílíš oblohu, teď si ji zklidni.

Dravci dva

se na vlnách za archou v zásnubních letech

houpají,

hle, žebrácká mistička z pýchavky, křížek

v trnkoví.

Zas na jívě mlynařík oždibl žlutou

z jehnědy.

Anděl v kapli je ozářen skvrnou

z početí.

Bezvětří

Zastavily se větrníky

sasanek,

vlnky si palci melou mlýnky,

vsakují do skalek.

Potok má kapsy plné

slunečních oběživ,

z lesa přiběh pes a zase odběh,

nejsem živ?

Bohdašická Viktorka

…mám zpocené hrdlo poezie;

daruju inkoust plicníkům,

u hnoje fialkám – ať to žije –

ve stádu černému beránku.

Slunce už zapadlo, stín stoupá z dolin,

mračna poranil rudý svit,

jsem Viktorka v cárech, sama si zvolím,

kde zemřít mám či porodit.

Lež

Zadržet slzy – to je lež,

zapřít tě v srdci – to je lež,

namluvit dlani: přicházíš,

když prázdno ji svírá, oči mříž.

Zardousit slunce v hrudi své,

zapřít ty barvy před světem,

dechu bych pozbyl – v jeden ráz –

kdybych se k tobě nepřiznal.

Fotografie camerou obscurou od Romana Szpuka