Rozbitý hlavy na chodnících času

Špinavý nádobí jsou jednou z nejstarších kapel u nás, v různých personálních formacích fungují už od roku 1975, ale po pravdě: kdo je zná? Sami říkají, že hrajou šestkrát do roka a to na akcích svých přátel, aby se mohli setkat, pochlastat a pobýt, jsou roztroušeni po celé republice. Přinášíme recenzi na jejich jediné album.

Špinavý nádobí - Epitaf
13 skladeb / 50:12, Guerilla records 2006
Zařve „svrhla se popelnice mýho osudu“ a téměř dekadentní, romantické i nihilistické texty pokračují v načatém, bigbít i balada. Otevřená sebereflexe s obecným přesahem, co je osobní, to vnímám zhola lidsky, při sebezkoumání nemyslím jen na sebe. Nejsou to planá plácání ublížené duše, ani pochybná psychofarmaka, ale tvrdé obrazivé verše. Křižák (rovněž zpěv) pracuje s rýmy a metafora je pouze jedním z prostředků, hladce klade slova do silných řetězců, od osobních zkoumání ke společenským invektivám, které nemají nic společného s minulostí. („Proč zkoušej tihle lékaři / kdy se můj mozek zavaří / nevěřím už v spásu / ať táhnou k ďasu“.)

Špinavý nádobí jsou jednou z nejstarších kapel u nás, v různých personálních formacích fungují už od roku 1975, ale po pravdě: kdo je zná? Sami říkají, že hrajou šestkrát do roka a to na akcích svých přátel, aby se mohli setkat, pochlastat a pobýt, jsou roztroušeni po celé republice. Na jejich nahrávce to není znát, výborný zvuk i výkony, Guerilla Records svou rýhu prohlubuje, bez Lábuse by do studia nešli, jak sami přiznávají. Hodnotný příspěvek k hudební kultuře „týhle divný země“. (Za pozornost stojí i malovaný buklet nehrajícího člena kapely, Davida Bartoně, omalovánka plná ksichtů.)

Jedna z nejstarších písní Vlaky je skočná suicidální nakládačka, která se pomalu rozjíždí, ale pak už neuhne, dechy hřímaj a pára teče. Hudebně jde samozřejmě o vyznávanou tradici českého undergroundu, Neduhovo Extempore jedním ze vzorů. Hutný temný bigbít osazený dechy, mnohohlaveň. Když k rockové sestavě připojíte saxofon, klarinet, fujaru, violoncello (uznávaný Pepa Klíč) a dokonce stylofon nebo brumle, neznamená to, že bude kopec muziky. Tady je jí celá hora, krásně střižená, strže, kamzíci a rokle.

Některé písně začínají zdráhavě nebo se zalomí v průběhu, zahloubaná meditativní poloha je jim přirozená, na druhou stranu umí pěkně šlápnout koze na krk a neurvale přetvořit hypnózu do sekrece. „Rozbitý hlavy na chodnících času“, vám zůstanou střepy a dlouhé doznívání, všechno je v pořádku a tak to má být, než po sobě pomeješ, budeš vstávat...

maxim horovic - www.violacore.xf.cz & www.diycore.net

Špinavé nádobí v naší e-prodejně