IŠ: Jako se všema lidma, oklikou. S Josefem Jindrákem a Romanem Plischke mě před mnoha lety seznámil kamarád a bývalý spolužák, filmař, ornitolog, archeolog, speleolog, předvěký hudebník a hlavně životní sběratel kuriozit Jakub Žid. Pánové tenkrát hráli v temně undergroundových Ginnungagap a když jim odešel zpěvák Petr Coufal, začal jsem jezdit na živelné zkoušky do Vokurkovic sklepa v Chuchli. Roman ale, jestli si dobře vzpomínám, zkoušky zásadně nenavštěvoval. To toho valícího se bordelu se vždycky profesionálně trefil až na koncertě a pak měl zase několik měsíců klid na regeneraci. Nikdo to samozřejmě nepoznal. Byl to takový náš hodinový manžel.

IŠ: SPB vlastně trochu vykvetl na mrtvole Ginnungagap, takže i já jako součást půdního substrátu jsem k té rostlince měl lehce karmický vztah. Nemůžu říct, že bych byl je sledoval úplně systematicky, ale věděl jsem, co se děje.

IŠ: Lázně Kobalt jsou trochu kapela-nekapela, je to spíš takové homosexuální poetické duo. A já jsem chtěl konečně hrát i v nějaké testosteronové macho-kapele.  

MM: Jak ta spolupráce funguje? Diktujou ti co máš dělat?

IŠ: Zatím ne, ale cítím, že jsou na mně domluvení a chystají se mě ovládat. Ale zatím posílají jenom takové neurčité výhružné náznaky, abych se nesplašil.

IŠ: Na tom základním nároku se samozřejmě nic nemění. Momentálně ubylo maskulinních vědeckých referátů a přibylo zmatené ženské poesie. Uvidíme, kam se to bude vyvíjet. 

MM: Máš celkem úspěšnou věděckou kariéru, učíš na UK - jak se to stíhá s dvěma kapelama?​

IŠ: Děkuju, daří se mi dobře.