Řvát je třeba. Je třeba i nahlas šeptat.

Přinášíme aktuální rozhovor s Martinem E. Kyšperským, kapelníkem Květů, kteří právě vydávají nové album u Indies. Nejde jen o tři otázky, takže se můžete dovědět i něco z kapelové kuchyně, jak je to s úspěšností nebo co se dělo u Kyšperských 17. listopadu 1989 a mnoho dalšího…

JJ: Třinácého března křtíte v Praze novou desku, v jaké sestavě přijedete, bude něco méně obvyklého?
MEK: Pokud to technicky vyjde, budeme tam promítat dva klipy k nové desce, máme vymyšlený ještě třetí, ale čertví, jestli to stihneme... Přijedeme jako kvartet, přijali jsme houslistu Alberta, hraje opravdu výborně, čili je pro nás koncert teď ještě větší dobrodružství, on je jazzman... já vždycky poslouchal desky Deža Ursinyho, čím byl starší, tím víc se v jeho písních rozléhala taková sóla, které hráli výrazné a citlivé osobnosti... a já si říkal: Kurva, moci se v tom na tom pódiu taky tak koupat... a teď to mám :-). A hlavně, budeme hrát s kapelou Kačkala, to je paráda!!

JJ: Kačkala na vás zbyla nebo jste si ji vybrali? Znáš je osobně? Můžeš neznalým přiblížit čím tě zaujala kapela, která nepoužívá nástroje?
MEK: Kačkala hrála s námi na festivalu a mně se moc líbí písně, které mají na myspace. Je fajn slyšet jiný zvuk, jen hlasy a přitom i kapelu s nějakým smyslem. Třeba Yellow sisters pracují se stejnými prostředky, ale to se mi nelíbí vůbec.

JJ: Trapná, ale nutná otázka - jak album vznikalo?
MEK: My měli ještě skladby roztočené a nezařazené na minulou desku, ty jsme nakonec úplně nechali být – a sedli si k čistému stolu...

JJ: Jéje a co s nima bude, s těma „nezařazenýma skladbama“, chystáte už teď album rarit?
MEK: Teď jsme ve stádiu, kdy máme ze všech alb písně, co zůstali ležet a je jich už na desku. Ale nebude to logicky normální deska, byl by to jen doplněk diskografie. Některé se musí ještě dokončit, ale poslední verze toho, jak s nimi naložíme je, že za rok vydáme pouze na vinylu (!!!) album s názvem „Láhev mléka a další B-strany singlů“.

JJ: Jak to tedy bylo dál s novým albem?
MEK: Neustále vznikali nové písně... Deska se točila po jednotlivých nahrávacích sessions (ještě déle, než Kocourek a horečka), byli tři, vždy po několika měsících, a sešlo se nám nějakých patnáct písní. Ty jsme měnili, jako na minulých deskách. Minulé album i tohle se vlastně nahrávalo úplně klasicky, nejdřív základ, tedy bicí, kytara, pak ostatní. Teď se základ rozrostl o to, že máme basistu. Něco jsme měli dobře nazkoušené, s něčím jsme experimentovali až ve studiu a hledali zvuk (stálo nás to dost peněz). Na koncertech měla píseň třeba předehru, která ale zdržovala tempo desky, tak se vyhodila, jiná píseň zase dostala velkou spoustu nástrojů navíc, tím i jinou aranž a harmonii, nakonec i akordy... Vokály jsme slyšeli, stačilo jen pozvat mladé muže – sboristy. Přitáhli jsme si vibrafon, já si koupil banjo. Měl jsem pokušení do písně Pověsím prádlo nahrát kovbojskou slide kytaru, ale nakonec tam zůstalo právě jen to banjo, kontrabas, harmonika, a všelijaké bušení. Dali jsme ji jako první na desku, ačkoli Indies protestovali, neboť se jim zdálo, že je příliš brutální, zpívám tam příběh chlapa, který nepůsobí právě mile... věříme v její charisma. A já toužil udělat opravdové blues, ale opravdu svoje, žádnou dvanáctku dokola... (třeba Jiří Konvrzek je pro mne bluesman, naproti tomu řekněme Luboš Andršt je uspávač hadů...). Podobně dřevní a venkovská je i píseň Z kukuřičných polí, tam Aleš bouchal do kolejnice, ale možná, že přijdou country jenom nám... Obecně sice máme představu barvy písně, ale zároveň chceme být úplně otevření i těm nejradikálnějším změnám. Pak je třeba dát si nějakou dobu a poslechnout věci s odstupem... a vybrat, co působí emotivněji. Především, skrze několikaminutové sólo na trubku, přijel z Prahy Michal Gera, geniální hudebník. Nahrál jej krásně. Ale pak jsem se rozhodl, že řev kytary, její nářek, v písni o moři a dětech pod hladinou bude lepší... Michal zůstal pouze s několika malými sóly na křídlovku. Ale jakými....

JJ: Nezastupitelnou úlohu ve vaší hudbě mají texty, jaký k nim máš vztah, nakolik jsou pro tebe základní?
MEK: Často mne napadne kousek textu, pár slov, kousek příběhu... vezmu tužku a napíšu jej celý a při tom mi vzadu v hlavě hraje hudba, čili pak sednu a obaluji ta slova melodíí a různými věcmi. Často tak vznikne zajímavější melodie, než když mám nejdříve hudbu a do ní vkládám text. Ale dělám to i tak. Dá se tedy říct, že od slov se odvíjí to ostatní. Nemůžu zpívat něco, co mi připadne hloupý, i kdyby to mělo čarokrásnou hudbu, tak bych to nerozdýchal. A taky jsem rád, když se dá text písně číst jen tak na papíře. Píšu jich víc a pak se probírám sešity a škrtám a vyhazuji, co mi přijde mizerný.

JJ: Svou nezařaditelností (byť mám pocit, že nejblíže máte k současné vlně neo/post/free folku) hrajete na různorodých akcích. Co tomu říkaji různí posluchači? Kam se vlastně řadíš sám?
MEK: Je jen málo lidí, kteří se otevřeně někam řadí a nekroutí, že jejich hudba je širší... a přitom málo kapel, jenž ostatní lidé neví kam zařadit. Nu... tak co s tím? Asi nemá vůbec smysl přemýšlet o žánrech a vlnách a podobně. Pokud se něčemu věnuje opravdu maximum síly a lásky, je to na věci vidět. Uspět lze s libovolnými kartami. Je dobré mít zkušenosti (ale asi zase ne moc :-)) a nebýt hloupý. Nelze očekávat, že oslovíš masovou část posluchačů s jinou hudbou, než znají. Ale my jsme jen a jen příjemně překvapení, kolik lidí nám říká, že jsme jim blízcí. To je sladká odměna. Když hrajeme v prostředí, kde cítíme, že na nás nejsou moc zvědaví, tak víme, že je musíme zlomit odvahou. Nemusí pak nutně kupovat naše desky a tak, ale nesmíme se bát. Hráli jsme leckde, na večírku pro Jana Rosáka, Otu Baláže nebo Jana Železného, pro jazzové publikum ve Francii, mezi pankáči, ve vesnických hospodách, těsně po koncertu G. Hansarda (když on stál na náměstí a hrál bez ozvučení, takže na nás téměř nikdo nešel dolů do sklepa :-)), v lázeňském divadle pro důchodce, co nám pak vykoupili všechny desky..., spoustu koncertů jsme dramaticky zvorali, a bylo fakt trapný, spoustu prožili v euforii a štěstí. Lidé nás objímali i posílali do háje... K těm stylům ještě... Je asi dobré, když je umělec nějak výrazný. V té obrovské přehršli kapel a zpěváků působí svěže zvláštní sestava, výrazná image, netradiční zvuk. Ale to je jen na chvilku, síla je v písních.

JJ: Podle mě je hlavní devizou kapely osobitá poetika nejen textová, ale právě symbióza s neotřelou a přitom melodicky písničkovou hudbou v kombinaci s tvrdošijnýma prapodivnýma aranžema (ty různý cinkátka, proplejtání minimalistických i složitých linek nástrojů, akustický bigbítově...) a hlavně s tvým podáním hlasu balancujícím mezi Tomem Waitsem a Tiger Lillies. Ten hlas a intonace mi u tebe připadá už tak zásadní jako třeba i Mikoláše Chadimy (byť ten je trochu z jiné krajiny). Pracuješ na tom nebo ti to ani nepřijde? Co tě ovlivnilo, jsou v tom nějaké přiznané vzory? Proč tak a ne jinak?
MEK: Měl jsem několik fází zpěvu, které jsou dobře slyšitelné na našich albech. Nejdřív jsem svůj hlas nesnášel, nelíbila se mi jeho barva, a nebyl jsem shopen chytit tón, zazpívat melodii. Zpívat jsem ale chtěl, tak jsem křičel, vřeštěl a škrtil se. To bylo na Červené karkulce a Paloučku. Pak jsem to začal cítit v melodiích a snažil se je zazpívat, byl jsem opatrný, nežnější a ufňukanější, to je zase na albech Daleko hle dům a Jablko jejího peří. V té době jsem ale chodil dva roky na hodiny zpěvu (zpíval jsem třeba i koledy v divadle!!), a tam se naučil pracovat s dechem a intonací, a zároveň cítil, že musím dát písním patřičný výraz a koule. Řvát je třeba. Je třeba i nahlas šeptat. Zpěv je v kapele to nejdůležitější, bavíme-li se o nástrojích. To, co přitahuje nebo odvrací pohled. Je strašně moc mladých dobrých kytaristů, ale minimum zajímavých zpěváků. Chce to, aby se potkalo víc věcí, aby ten člověk měl i nějakou nadstavbu... to je řídké... a taky je důležíté, aby zpíval ty správné věci, věřil jim a byl v tom nějak sebevědomý a pracoval na sobě a přitom věděl, že hudba a její technická stránka jsou strašně důležité a přitom jsou jen jednou z důležitých věcí na tom celém :-).

JJ: Tak to je úplný návod :-), ale naprosto souhlasím. Ale přesto - dají se v podvědomí vystopovat nějací tvoji oblíbenci, kteří tě k němu dovedli, anebo cizí muziku neposloucháš?
MEK: Možná by teď někoho potěšilo, kdybych jmenoval stejné hudební oblíbence, jako má on. A je jich opravdu strašně moc, poslouchám hudbu jak jen to jde... ale... když mám možnost mluvit o cizí hudbě, musím jmenovat alespoň některé z kolegů, které mám rád, a kteří dle mého naprosto vyvracejí kecy o tom, že je málo originálních a dobrých současných umělců. Namátkou: Budoár staré dámy, (nový) Traband, Longital, Jana Vébrová, Midi lidi, Dva, Tomáš Vtípil, Radim Babák, Ridina Ahmed, kapela Maso, kapela Síla, Jiří Konvrzek, Vertigo, Limbo, FruFru, Umakart a the Bombers, OTK, Hm..., Karel Vepřek, Petr Nikl, Deverova chyba, Skrytý půvab byrokracie a mnoho dalších.

JJ: A teď dvě podpásovky – jak jste sháněli vydavatele nebo jste měli smlouvu na více desek už dříve podepsanou? Poskytli Indies dostatečné tvůrčí prostředí? A jak to, že jako milovník vinylů jsi si neprosadil i gramofonovou desku?
MEK: Vydavatele jsme chtěli už na desku Daleko hle dům. Oslovili jsme Indies a jim se to zdálo ještě nejisté, tak do toho nešli. Další album jsme jim nabídli také a to se jim už líbilo, čili nás vzali pod svá křídla. Šlo o to, že ze nám zdálo, že to je jediná firma, z těch menších, u níž má smysl vydávat, neboť je dostatečně prestižní. Źe Indies existuje jako nejznámější jméno, tak jsme jiné firmy ani nezkoušeli. Samozřejmě je to možná hloupost, vůbec nevíme, jak funguje vztah vydavatel – umělec jinde, tak nemůžeme nic srovnat. Ani o tom s kamarády z jiných stájí... cha cha to zní úchylně !!!... nemluvíme. Jde o to, v jakém si postavení. Kdybychom byli komerční hvězdy jako třeba Gypsy.cz (nic proti nim...) dívali bychom se na to asi jinak. Indies vůbec nezasahují do toho, co je na albu. Řeknou: dejte nám desku, až bude hotová. My to uděláme, oni si povzdechnou, že je tam moc divností, a že by to bylo lepší, kdyby to bylo trochu... normálnější a dalo se třeba pustit v rádiu, ale nechají to být. Jeden kolega mi říkal, že jej jiná firma donutila něco vystříhat a vyházet. Na to bychom nikdy nepřistoupili, vím že bych byl u poslechu nešťastný a to je přece nesmysl. Na vinylu jsme desku nevydali, Indies nevydávají na vinylu vůbec nic, tedy pokud mi něco neuniklo... ještě pořád se to prodává zcela minimálně. Je to možná jiné mezi pankáči a hardcoristy, docela určitě jiné mezi taneční a hip hop scénou, elektronikou. Ale gramodesky nevydávají ani lidé, kteří si můžou vydat co chtějí a všechno by prodali (Nohavica, Bárta, Radůza...) a věřím, že by je taky potěšilo, mít tu krásnou věc – gramodesku. Ještě nepřišla doba, možná ani nikdy nepřijde, koupil by si to jeden člověk za měsíc... ale i přes to všechno desku vydáme. S něčím speciálním. Zmiňoval jsem se o tom před chvílí. Jo a na více desek se u Indies smlouva nepodepisuje. Vždy jim to nabízíme.

obr JJ: A když už děláme ten rozhovor – prozradíš i něco ze svýho soukromí? Jsi ženatý? Čím se živíš? Co dělají rodiče, jaký bylo dětství a jak jsi vnímal „reálný socialismus“? Jakou roli má ve vaší rodině listopad 1989?
MEK: To by bylo na další rozhovor, ale už jsem toho řekl tolik.... leccos se dá vyčíst z předchozích vět, ženatý ani chudý nejsem, to bych neměl čas vymýšlet takové kraviny, jako že vydáme B-strany singlů, a točit vlastně desku ročně za nehorázné peníze :-)). Komunisty nenávidím, přijde mi to jako svinstvo, že je vůbec povolená strana s tím názvem. Vím, že je to zneužitá ideologie, ale stydím se za to, že se na to musí dívat lidé, které komunismus šikanoval. Přesto, byla to krásná doba, dětství, rodiče nebyli ani ve straně, ani v disentu, vzpomínám si na hodně věcí velmi přesně a jsem strašně rád, že jsem to zažil, čistě romanticky... ta estetika byla úžasná. Ale musela to být hnusná doba. Na listopad 89 si vzpomínám, ležel jsem v posteli a díval se na malou Teslu, kde dávali reportáže z demonstrací, otec chodil kolem a vykřikoval: To snad není možný... komouši jdou do prdele !!! Měl jsem nějaký balón s německým nápisem od čerstvého přítele mé ségry, s tím jsem si pinkal a díval se na ten zlom.