Smysl kritiky

Kdekdo mi říká, že ho "nebaví" nebo "nedostala" ta či ona deska nebo knížka, kterou jsem mu doporučil. Někdy vyslechnu otázku, jaký je smysl kritiky, co je to za profesi, když je tolik názorů, kolik je lidí.

Kdekdo mi říká, že ho "nebaví" nebo "nedostala" ta či ona deska nebo knížka, kterou jsem mu doporučil. Někdy vyslechnu otázku, jaký je smysl kritiky, co je to za profesi, když je tolik názorů, kolik je lidí.

Sice nejsem kritik, jakkoliv to prostřednictvím tohoto webu občas předstírám, ale pár slov k tématu dnes napíšu. Objektivita srovnatelná s objektivitou fyziky, například faktu, že metr má sto centimetrů, se na poli obdělávaném prostřednictvím redaktorů a přispěvatelů kulturních rubrik opravdu nevyskytuje. Ona se ostatně nevyskytuje na většině polí. Tady je ovšem kýženým pohledem právě ten ryze, prožitě jedinečný, ať už se jedná o tvůrce nebo kritika. Zkrátka, kdo má mít něco v hlavě, musí mít něco za sebou.

Hra na objektivitu končí nepochybně nezdarem. Objektivita není z tohoto světa. Pozice kritika je podobná pozici dirigenta nebo producenta. V první řadě musí umět číst (naslouchat, dívat se), rozklíčovat dílo v nejlepším možném případě ještě hlouběji než jeho autor a předat kvalitativně posunuté dál. Napadá mě příměr o poslechu koncertu v sále s mizernou akustikou. Leckomu může nesrozumitelnost produkce zcela znemožnit porozumění tvůrčímu záměru a sdělení. Zkušený posluchač bude mít větší šanci najít si místo, odkud rozumět bude a může ten flek ukázat ostatním, aby i oni rozuměli. Oskar Wilde nadřadil ve svých esejích Kritik umělcem (česky vydala v devadesátých letech Votobia, je to součást svazku Intence) kritického ducha duchu tvůrčímu. Grafomanů je spousta, ale jedině tvůrce, který je zároveň dobrým kritikem a je tedy i kritikem sobě samému, může přijít s hodnotným dílem (výjimky potvrzující pravidlo jsou). On je kritický duch i předpokladem pro orientaci ve světě vůbec. Obdobně před několika lety Jiří Peňás prohlásil, že kritika je důležitější než umění. Ano je, má-li toho kritického ducha.

V éře počítačů a internetu máme možnost narazit vedle tisíců mizerných nahrávek také na kvanta "kritik." Jednou jsem například četl recenzi alba Fursaxy. Kromě toho, že veškeré informace v ní obsažené, byly přeložené z jediného propagačního textu na webu vydavatele, jsem z ní zjistil jen to, že autor tu hudbu nějak nechápe. Vlastně jedno jsem se tehdy přece dozvěděl: byla tam zmínka o "filmu Jana Švankmajera Valerie a týden zázraků." Přísahám, že jsem do té doby neměl tušení o jeho existenci. Budu si ho muset někde opatřit.