Snažit se – nebo nesnažit? Bukowski. Básně. (O knihách II)

Sedím v Botega Baru-Prádelně na Malé Straně, přímo na Kampě. Dlážděná podlaha, nové lavice a stoly s ručně kovanými konstrukcemi, u dveří má složenou deku malý čiperný pejsek, tak hlupatý, že jeho tělíčko možno jen kdesi tušit.

Bukowski Sedím v Botega Baru-Prádelně na Malé Straně, přímo na Kampě. Dlážděná podlaha, nové lavice a stoly s ručně kovanými konstrukcemi, u dveří má složenou deku malý čiperný pejsek, tak hlupatý, že jeho tělíčko možno jen kdesi tušit. Vedle v malé prádelní místnosti se právě doprala malá várka osobního prádla jedné mladé paní. Sedím u rohového stolu, před sebou tureckou kávu a sklenici teplé medoviny. Malý zelený zápisník a knížku Charlese Bukowského Tvrdej chleba. Bukowského poslední básně, sebrané a uspořádané jeho celoživotním nakladatelem Johnem Martinem a přeložené ostravsko-olomouckým Bobem Hýskem. Jakási marnost mě jímá. Co psát dnes o Bukowském? Všechny jeho české překlady mám v knihovně, před mnoha lety jsem se s ním seznámil ještě skrze samizdat. Přesto musím říct, že Ch. B. není autor mého srdce. Ale v myšlenkách na něho jsem si nedávno, jednou ráno po probuzení, zapsal neodbytnou myšlenku, která se mi vlamovala mezi sen a probouzející se realitu: „Uznávám jasná, čistá řešení, obdivuji je, ctím je, vážím si jich (při snu o dvou krámcích-galeriích, u řeky, na Kampě), ta utkvělá myšlenka se týká Ch. B. a jeho důslednosti, jeho neměnného tvůrčího postoje.“ Tolik k mému snu, týkajícímu se Bukowského.

Je dobře, že v českém jazyce vyšlo již tolik Bukowského knih. Není dobře, že jeho postoj životní i tvůrčí je v našich zemích obtížně myslitelný. Zemřel Ivan M. J. V první ze čtyř knih, které mu vydalo nakladatelství Vetus Via, jsou – v jedné z jeho nejkrásnějších básní, které vůbec napsal – verše: „Bože můj ve své slávě / ověnčený všemi prapory a korouhvemi / zahalený všemi purpurovými plášti / proč mi neumožníš psát jako Ch. Bukowski? / Proč jsi mne obdařil jenom tím, abych byl sviňák? / Proč jsi mne nadal jenom tím, abych byl hajzl? / …“ Není to jen věc talentu. Je to věc osobnosti, která I. M. J. nescházela. A ta se transponovala v našich „malých“ poměrech zcela jinak, než (by) tomu mohlo být v poměrech amerických. Beru (po kolikáté už za posledních několik měsíců, Josefe J.?!) znovu do rukou knížku posledních básní Ch. B., a nemohu nemyslet na I. M. J.: „… zařadil jsem se mezi největší opilce / historie: / Li Po, Toulouse-Lautrec, Crane, Faulkner. / vybrali si mě, / ale kdo vlastně?“ (Krásné šílenství) Věc osobnosti. Jsem v této věci zcela zajedno s Hilairem Bellocem, který píše ve svém textu o svatém Patrikovi: „Je-li nějaká věc, při níž se lidé, kteří nejsou katolíky, mýlili více než při jiné z rozumových věcí života, je to pojem osobnosti. Jsou při něm zmateni, kde jde o jejich vlastní malé bytosti, zneuznávají jej, zabývají-li se problémy společnosti, a chápají jej velmi slabě, uvažují-li (uvažují-li vůbec) o povaze Boha všemohoucího.

A osobnost přece je vším. Osobní vůle to byla, která stvořila všecky věci, viditelné a neviditelné. Naše naděje na nesmrtelnost zakládá se v tom, že jsme osobami, a polovice našich slabostí se prýští z nepochopení hrozných odpovědností, které má v sobě osobnost, nebo ze zbabělé neznalosti jejích sil sebeovládání.“ Budu nařčen z ideologizace, ale to je mi jedno. Netoužím po jiném než po pravdě. I. M. J. by se musel za přátelství se mnou stydět. Literatura je k ničemu. Ta se dělá jen pro uživení škol a pro osobní humbuk píšících. Veškerá ocenění jsou rovněž k ničemu. Číst je potřeba. Pracovat a číst a psát, třeba jen ve stručnosti, třeba jako když kdysi v jedné pivnici na Smíchově říkal malíř Rudolf Němec dělníkům, že „mravenci komunikují s beruškami zvláštními vzkazy“ (zapsáno in: Magorova vanitas…). Myslím, že jen hlubinné prosáknutí obojího – slova a života – obojího v těch původních, vážných významech, má smysl. Komunikace do nitra i navenek. Nač porovnávat, srovnávat, analyzovat? Nač slintat po dobrém díle, rozmazávat neplodný sliz po znamenitých verších? „myslím, že tuhle poslední bouři svět nebude / brát vážně. / se světem se jen zřídkakdy na něčem / shodnu. / až teď. / sem s tou bouří. / už mám toho čekání po krk.“ (Poslední zima) Dílo je dílem charakteru, nebo ničím.

Mám já propagovat Bukowského? K čemu je to potřeba? „když chlastám, zamykám / se, aby nikdo nepřišel k újmě.“ (Táhne mi na 73) Známé věci. Člověk si na peklo stačí sám. Sobě i navzájem. „ti samí básníci čtou pořád dokola v / těch samých klubech a mně je trapně za ně i za / sebe: / opravdu věříme tomu, že se vyjadřujeme originálněji / než makléři a hlasatelé zpráv / o počasí? // … nemám nás rád a nikdy jsem nás rád neměl – je snad něco / horšího než být tvorem, jehož smyslem života je psát / poezii?“ (Práce na prd)

Číst Bukowského je škola osobnosti. Dnes už se nerozumí tomu, co to osobnost je. Dnes se chápou jen informace o něčem technicky (ne)uskutečnitelném, užitkovém, a právě proto vpravdě nepotřebném, protože mravně nelišném, s nulovým vztahem ku kráse, ke skutečnému určení člověka na světě. Doba přeje dušičkám skrčeným, obeznalým v technikách manipulace s mocí, penězotoky, v technikách obecného zotročení. Dnes číst Bukowského je právě důležité, ať už o jeho životě víme z vícerých monografií více či méně, ale právě to nenaukové, bezprostřední čtení je důležité. Protože je participací na svobodě, jejíž chápání je rovněž po letech utištěno do beznadějných koridorů nekončícího konzumu a na všechny strany metastázující nicoty. „někdy za noc napíšu deset básní / odepíšu na šest dopisů // vypiju toho víc // ale jako ve všem i v pití platí, že / nejlepší je nenásilná / důslednost.“ (Nikdy) Dělej, co dělej. Nesnaž se, snaž se. „občas mám pocit / že mě bohové schválně strkají / do ohně / jen aby si poslechli / jak ze sebe s kňučením / vyloudím pár / dobrých veršů.“ (Takový oheň)

Charles Bukowski , Tvrdej chleba. Uspořádal John Martin, přeložil Bob Hýsek. Praha, Argo 2011. Přebal a grafickou úpravu navrhl Libor Batrla. V redakci Martina Svobody. 132 stran formátu 12,5 × 20,5 cm.

j. e. f., Praha, Kampa, Prádelna-Bar
Botega, 12. 12. 2011, 15:58
Brno, Alfa Passage, 14. 12. 2011, 15:56