Tomáš hrubiš - Tlecí doba - nové album u Polí5

Právě vydáváme debut klavíristy a výtvarníka Tomáše Hrubiše. V následujícím úvodní rozhovor:

Studoval jsi výtvarnou školu, celý život ses vyjadřoval malbou. Jak se člověk dostane od
výtvarného umění k hudbě?
Od dětství jsem kreslil, maloval. Byl to můj základní vyjadřovací prostředek. Takže při 
rozhodování kam na střední školu po základce jít jsem měl jasno od začátku – jedině střední 
umělecká škola. A ambice býti malířem mě držela v podstatě až do posledního ročníku fakulty 
výtvarných umění v Brně. Hudbě jsem se do té doby věnoval spíš jen sporadicky – na základce 
jsem měl chvíli se spolužáky pseudopunkovou kapelu, ve které jsem zpíval a hrál na kytaru. 
Doma jsme měli i klavír, tak jsem si na něj občas něco zkoušel. Ale nelze říct, že by to bylo 
nějaké soustředěné a pravidelné hraní – tak jednou za 14 dní jsem si k tomu o víkendu sedl a bez 
jakékoliv hudební průpravy jsem všelijak „žmoulal“ klaviaturu. A například to, že hraju třeba 
akord C dur jsem zjistil až po letech. Zkrátka mi ty tóny k sobě jen nějak seděly. Byl jsem spíš 
zaníceným posluchačem – začínal jsem na Beatles, v pubertě přišel punk, potom na střední Psí 
vojáci, Už jsme doma, Éčka a jiná spíše podzemní produkce. Rejstřík se potom dále rozšiřoval o 
N. Cavea, PJ Harvey, Neubautny, občas i klasika a tak. Do té doby jsem maloval a dělal různé 
obrazové instalace, které odkazovaly např.  k neoromantismu. Ale bylo to hodně ve vlnách: měl 
jsem období, kdy jsem na jeden zátah udělal 20–30 obrazů a potom propad a zoufalé nic. A život 
si řekl sám. Ten zlom přišel někdy těsně před posledním ročníkem na vysoké škole. Umřel Filip 
Topol a v ten stejný čas se mi rozpadl dlouholetý vztah. Takové emoční tsunami. Na konto 
těchto dvou pro mě velmi silných událostí jsem si do ateliéru nastěhoval piano s tím, že si od 
malování občas odskočím k hraní jako terapii a zase zpět. Jenže ono to dopadlo obráceně, či 
spíše jednostranně – po dvou měsících na šepsovaných plátnech nepřibyla ani čárka, ani jeden 
tah, zato jsem měl tucet syrových skladeb. Měl jsem z toho trochu výčitky, že nemaluju, ale můj 
tehdejší vedoucí ateliéru Luděk Rathouský mě uklidnil a podpořil s tím, že umění je jen jedno, a 
pokud mi médium hudby začalo vyhovovat víc než výtvarné, tak jen směle do toho. Pokračoval 
jsem tedy v hraní a cizelování svých rozdrkotaných kompozic, až jsem si z této činnosti vytvořil 
každodenní návyk. A tak piano zničeho nic převálcovalo malbu, které jsem se věnoval předtím 
tak dlouho. 

Jakým způsobem práce na desce probíhala? Jak dlouho jsi sbíral materiál a kde jsi čerpal
inspiraci?
Ten materiál začal vznikat právě tehdy, jak jsem výše zmínil. Nejprve jako mnohahodinové a 
každodenní terapeutické bouchání do klaviatury bez jakékoliv další ambice. Jen jsem se chtěl 
prostě vyřvat. Ale postupem času, jak jsem byl rozehranější a i klidnější jsem začal tyto črty a 
fragmenty obrušovat a hledat v nich kompoziční potenciál. Po půl roce docela intenzivního hraní 
jsem měl až na drobné pozdější úpravy v podstatě hotový základ k celé desce. Ale v té době jsem 
na žádnou desku ještě vůbec nemyslel. Jen mě to hraní naprosto pohltilo. Tohle byla čerstvá 
zamilovanost a vášeň. Ta práce přišla později...

Na albu spolupracovali Jiří Jelínek, Tomáš Vtípil a Sára Venclovská. Co tě s těmito lidmi
pojí? Proč sis přizval právě je?
V tomto období, které popisuju, jsem zároveň psal teoretickou diplomovou práci na téma tzv. 
druhé generace českého undergroundu (Psí vojáci, Viktor Karlík, Revolver revue atd). 
V poslední den termínu odevzdání diplomky, kdy jsem vybíhal z copy centra směr studijní 
oddělení práci odevzdat, jsem na ulici málem vrazil právě do Jiřího Jelínka. Do té doby jsme se 
osobně neznali. Tak jsem ho v údivu nad tou náhodou zastavil a oslovil s tím, že zrovna nesu 
tuto práci odevzdat a že tam mám o něm taky zmínku (JJ hrál s Psími vojáky na saxofon přes 
deset let). Docela ho to pobavilo a popřál mi hodně štěstí. Potom jsme se rozešli každý za svým. 
Za nějaký krátký čas jsme se znovu náhodně potkali na jednom koncertě a to jsem ho už oslovil 
přímo s nabídkou, že hraju na piano a jestli by se mnou nechtěl něco zkusit. Čekala mě totiž ještě 
praktická diplomka, kterou jsem měl vymyšlenou jako živý pomník právě F. Topolovi a zároveň 
svému rozchodu, celá věc měla být na pomezí performance, site specific instalace a koncertu. A 
kdo jiný než Psí voják by měl býti toho součástí, když ho mám přímo před nosem? Domluvili 
jsme se a za pár dní jsme se potkali ve zkušebně a začali postupně spolu zkoušet. Po úspěšné 
prezentaci na obhajobách za čtvrt roku jsme řešili co dál, jestli spolu pokračovat atd. A Jiří na to 
reagoval slovy: „Hele, ty máš ty věci v podstatě hotové, já ti do nich jen tak přicmrndávám a 
není tam moc kreativní prostor pro jiné spoluhráče nebo spoluautory. Měl bys to nahrát, dokud si 
to drží tuhle energii. Zavolám Tomášovi Vtípilovi, jestli má volno ve studiu. Ten je nejlepší.“ 
Takže to Jiří inicioval nahrávání, zasel první myšlenku na desku a seznámil mě s Tomášem. 
Proto je i kmotrem alba. Měsíc od telefonátu jsme se potkali u nahrávácího pultu. Do té doby 
jsem ještě hodně cvičil a vylaďoval písně, abych to nahrál v pokud možno co nejlepší formě. 
Ikdyž co čert nechtěl– úsilí jsem trochu zkazil tím, že den před prvním nahráváním jsem 
známému pomáhal stěhovat dva těžké papšery, každý z nich vážil přes sto kilo, natáhl jsem si 
šlachy a měl jsem 14 dní tvrdé ruce jak beton. Ve studiu to bylo potom trochu bolestivé a hlavně 
mi to nehrálo stoprocentně. Ale na nahrávkách to prý nejde slyšet, takže ve finále OK.  A 
konečně k Sáře: tu znám už delší dobu. Potkali jsme se na FaVU někdy v prváku, kam si Sára na 
chvíli odskočila z divadla vyzkoušet „výtvarku“. Slyšel jsem ji na jednom představení zpívat a 
líbil se mi její přednes a barva hlasu. Měl jsem připravených pár textů (jeden dokonce i od Sáry) 
do kterých jsem chtěl ženský hlas. Tak jsem ji požádal, zdali by mi nezazpívala na desce a bylo 
to.

Jiří Jelínek desku i produkoval. Jak probíhalo nahrávání? Zasahoval nějak do výsledku?
Nahrávání byla pro mě úplně nová zkušenost a neustále mě něco překvapovalo, co je na co, 
k čemu, jak to zní atd. Díky, Tome, za trpělivost! Ve studiu jsme se potkávali na několik etap. 
Nejdřív piano, zpěv a potom ostatní nástroje. Nejdřív to mělo být všechno jen „soukromě“ 
v pianu plus jedna skladba s Jiřího saxofonem, ale ve studiu bylo např. i harmonium od Pavla 
Zajíčka a tomu nešlo odolat, tak jsem ho použil do dvou písní, a dalo to tomu zase jiný rozměr. 
Občas se přidal i Tomáš s houslemi nebo mellotronem, který těmito vstupy skvěle desku 
zvukově rozkošatil. Jiří měl funkci takového poradce a konstruktivního kritika. Před samotným 
nahráváním jsem mu věci přehrával, dělal si k tomu poznámky a na jejich základě, se třeba něco 
vyškrtlo, doupravilo, přidalo.. To samé při poslechu prvních pracovních nahrávek. Pár skladeb 
jsme třeba vyhodili úplně.

Skladby sis otextoval sám. O jaké texty jde? Je nejprve tón, nebo slovo?
Z celkového počtu 13 písní je otextovaných ale jen 6 a z toho jeden je fragment z jedné Sářiny básně. Ty 
mé texty jsou vlastně opisy vztahově konkrétních situací. Toho, co jsem sám zažil. Nechci dávat nějaký 
konkrétní návod, jak je chápat, myslím, že i tak jsou dostatečně srozumitelné – tak jen stručně: například 
hned text k úvodní písni „Holoubek“ je trochu šklebící se zkratkou o tom, když spolu pár začíná, tak jsou 
to krásné námluvy, a jak tahle vlna přejde, může zůstat jen vyhaslost, šeď a podivná zlatá klec. „Nevěsta“ 
se v symbolické rovině zabývá dilematem, jestli jít za klidným, stálým, ale kompromisu plným citem 
nevěsty nebo za vášní a svobodou nevěstky, kterou si ale nemůžeš přivlastnit.
Vždycky jsem s sebou nosil nějaký zápisník, do kterého jsem si psal nějaké úryvky toho co mě napadá, 
nebo kreslil . Stačilo se tím chvíli prohrabovat a hned něco vyskočilo. Takže hudba a text vznikaly sice 
odděleně, ale jsou propojené náladou, obsahem a obdobím ve kterém vznikly. Výjimkou je 
„Selfieporadna“, která vznikla přímo do konkrétní skladby a rytmiky. Text je hodně sebeironická 
rýmovačka, je úsměškem nad vlastním patosem. Hodně jsem se u toho bavil, když jsem to psal.