Trnová koruna nejsou zuby (2015) - recenze Jana Orlová

Na Kamilovi Marcelovi Hodáčkovi se mi libí, že se s psaním nesere, je v tom spousta pravdy a burroughsovské stylizace, ale věřím mu, což už se mi dlouho nestalo. Ano, autentičnost, jakkoli je toto slovo nadpoužívané až do stádia kýče. Ale Hodáček má ještě něco navíc – je zábavný. Je čtivý. I když je grafoman. A z krátkého setkání s ním mohu říct, že je stejné prase jako sám sebe popisuje v knize. Při představení si říhnul (a nijak jemně), pak mě počastoval větou: „Beruško, jdu chcát“, tudíž si myslím, že je roztomilý. Ale upřímně, jeho psaní mě baví mnohem víc.

Pracuje na naše poměry se zvláštní formou básně v próze: Na první pohled krátká próza překvapí básnickými repeticemi a obměnami hlavního motivu. Hodáček je depresivní, odrostlé, všímavé dítě s literárním talentem. Z jeho psaní jdou cítit záchvěvy art brut – écrit brut. S tím souvisí jistá naivita a neproblematičnost, s níž nám prezentuje svá stanoviska: Nepochybuje o světě, popisuje jej a věří své pravdě, která jako by nemohla být jiná. Rád se s lehkostí pouští do kontroverzních témat, s lehkostí i šokuje. Protože je to všechno trochu hyperbola, která mu umožňuje neodhalit ze sebe tolik, jak by se na první pohled zdálo. Je v tom kus literárního řemesla, ne jen výkřiky.

Za zdařilejší považuju texty, kde převažuje (zdání) autenticity nad „děláním literatury“, které nejsou patetické, které se nesnaží „cosi“ říct. Nejlepší je literaturu nedělat.

62.
TENHLE?

Pane na nebi!

A tenhle mě chtěl milovat?

Ten, jehož skvrnitý bílý záda pokrejvaj spečený krystaly síry? Ten tajnosnubnej zachránce zdecimovanejch veleryb z pláží, ten samozvanej rádoby zachránce mě samotnýho, neúnavnej lovec jídla a zážitků na hranici společenský únosnoti?

Tenhle mě chtěl milovat?

Ne, to ne, dovopravdy, vážně díky.

To rači, po vůbec posledním šoustání, zakopat ho na zahradě vedle hrobu dřív dost statný dogy.

Pane na nebi!

A tenhle mě chtěl milovat!