V hudbě je třeba se utopit

Polí5 právě vydává další majstrštyk. Rovnou dvouCD improvizačního dua Durman / Posejpal. Ani tón nepřipraven předem, přesto, nebo právě proto je to ono. Přinášíme rozhovor s Mirolacem Posejpalem. Trochu o potkání, topení se, rodiném zázemí a hlavně o tom co není tradice...

Miroslav Posejpal

Polí5: Jak jste se vlastně potkali?
MP:
Mám takový pocit, že to někde „bylo napsáno“, že se potkáme. V našem dalším životě se odehrálo tolik věcí, které měly nějakou vnitřní provázanost a buď už na první pohled anebo aspoň s odstupem času zřetelně nebyly náhodami, že si myslím, že ani tohle nebyla náhoda. V reálu to bylo vcelku banální setkání na ulici, dva lidé, kteří se vzdáleně znají z dejvického hudebního podhoubí a jeden pozve druhého si zahrát.

Polí5: Jaký byl Váš hudební vývoj do té doby?
MP:
Dnes s odstupem čtyřiceti let bych řekl, že s ohledem na to, co se odehrávalo potom, to nebylo zase až tak důležité. Trochu jsme se naučili každý na něco hrát, měli jsme hudbu rádi jako nic jiného na světě, bylo nám dvacet a byli jsme rozhodnutí vykročit na cestu.

Polí5: Improvizace je poněkud bezbřehá, jak se v ní neutopit?
MP:
Nejlepší je právě se v ní utopit. Nekoukat napravo nalevo, nedat moc na to, co se člověk někde naučil teoreticky a otevřít uši a srdce.

Polí5: Předpokládám, že improvizingem se neuživíte, jaká jsou Vaše občanská povolání?
MP:
Jirka učí angličtinu na soukromé vysoké škole a já pracuji jako kustod orchestru v opeře.

Polí5: Co říkají na Vaši dlouhotrvající činnost Vaše rodiny?
MP:
Dobrá otázka. Řekl bych, že to osciluje mezi shovívavým pozdvihováním obočí a bolestným leč tichým a trpělivým obracením očí v sloup. Občas se nezdaří potlačit hnutí rozmrzelosti. Jak už to tak v životě chodívá. Máme oba štěstí, že žijeme v láskyplném rodinném prostředí (opět ty náhody?) a já jen doufám, že to snad s námi naše manželky nemají zas až tak hrozné. Každopádně jsme jim za jejich podporu moc vděční. Děti nám už dospěly, doufám že to na ně nemělo příliš negativní vliv. Vnoučata si už začínají zvykat.

Polí5: Album u Polí5 je komponováno chronologicky, retrospektivně, neláká Vás více studiová práce, dále s improvizovaným materiálem pracovat, editovat jej?
MP:
Což o to, lákalo by nás všelicos, jen na to mít více času, i nějaká ta koruna by se hodila. Ale co se týče práce s nahrávkami, editace atd., tak to běžně děláme. Všechna ta naše virtuální „samizdatová“ CD, z nichž je vybrán materiál na 2CD „IN THE CIRCLES OF TIME“ vznikla větším či menším výběrem a následnou editací nahraného materiálu.

Polí5: Nejen díky Wakushoppu, kde jste také hráli, se včleňujete i do současné mladé improvizační scény, jak ji hodnotíte? Vědí naši mladí o tradicích? A jsou tu vůbec nějaké tradice, které by nebyly náhodné?
MP:
Tohle je hodně ošemetná věc. Předně si nemyslím, že by jeden dva společné koncerty mohly cokoli změnit. Včlenění se do jakékoli skupiny předpokládá spoustu dalších vazeb. Osobně mám za to, že většina protagonistů nové improvizace nás ani nezná, tím méně si lze představit, že by nějak stáli o naše začleňování mezi ně. Ty rozdíly mezi jimi a námi jsou naprosto fundamentální. A v neposlední řadě by to také předpokládalo naši snahu o totéž. Ani jedno ani druhé není samozřejmé.
S tradicí je to ještě těžší. Za našich mladých let, když chtěl být někdo hudebník, tak se předpokládalo, že se, jak už jsem řekl výše, na něco aspoň trochu naučí hrát (tím něčím byl jaksi automaticky míněn hudební nástroj) a pokud se chtěl věnovat nějakým individuálním projevům, tak bylo zapotřebí, aby ty svoje muzikantské dovednosti skloubil do jakéhosi propojeného komplexu, ze kterého se potom konstituoval jeho individuální výraz, jeho hudební jazyk. Tohle vše se odehrávalo na půdorysu, kterému každý trochu zběhlý posluchač byl schopen rozumět bez nějakých velkých vysvětlování. Hudba byla stále ještě přímé spojení do srdce. A celkem snadno bylo poznat co je dobře a co špatně, aspoň v hrubých rysech. Dnes, když už někdo na normální nástroj hraje, tak mnohdy během celého koncertu na něj nevyloudí jediný normální tón. A pak je tu skupina lidí, kteří hrají na všechno možné i nemožné, na hračky, reproduktory, psací i pletací stroje, nezapojené mixážní pulty a tak dále a dále. A pak je tu skupina lidí, kteří pomocí různých zařízení manipulují už jednou vzniklou zahranou a nahranou hudbu a dále ji přetvářejí a obrábějí. To všechno je zásadní proměna. To není běžný generační rozdíl, jako řekněme mezi generací swingu a bebopu. To je změna paradigmatu.
A všichni tito lidé kolem svých aktivit často rozpřádají pozoruhodné intelektuální konstrukce a systémy, které mnohdy s hudbou v dřívějším pojetí souvisí jen okrajově. Když pak spolu hrají, tak ty jejich projevy odrážejí více či méně z těch jejich systémů. Je to mnohdy hudba spíš pro intelekt, než pro srdce. A já v ní cítím dost často mnoho samoty. Je mimo veškerou pochybnost, že to myslí vážně a dobře a že dělají co mohou (což považuji za jediné kritérium, které má smysl). I oni se musí nějakým způsobem na svůj nástroj naučit a i oni musí ovládnout své výrazové prostředky. Tady se ocitáme v terénu, kdy se dříve narozeným přímo vnucují různá paušalizující srovnání a staromilecké stereotypy, ve smyslu „jó, to za našich mladejch let jsme to měli mnohem těžší“. Já se jim snažím vyhýbat ze všech sil – je mi jasné, že mnohdy jde o naprosto bezprecedentní proces, ve kterém se není o co opřít, právě chybí jakákoli tradice a vzory a že tvůrce musí stvořit vlastní výrazový svět jaksi z ničeho, ze svých představ. Jen, mám li být opravdu upřímný, kolikrát nechápu, proč si ten který zvolil zrovna to či ono, když ty výrazové prostředky jsou z povahy věci tak limitované. A to přímé spojení do srdce tam někdy lze vytvořit opravdu dost těžko, ono to prostě na některé ty věci ani principiálně nejde. V tomto ohledu mají dnešní hudebníci po mém soudu mnohem větší odpovědnost, protože často jsou asi jen oni sami schopní rozpoznat, jestli je to dobře nebo špatně – míněno ve smyslu toho jejich systému. A mají to rozhodně mnohem těžší, pokud chtějí tuto odpovědnost opravdu nést. Takže já upřímně řečeno nevím, zda se v takové situaci dá hovořit o nějaké kontinuitě tradice, nebo o nějaké tradici vůbec.
Je nesporné, že je to projev tvůrčí síly. Já bych jim jen přál, aby aspoň někteří z nich tu cestu do srdce našli. Protože to je to jediné, co mi na hudbě přijde ve všech dobách univerzální a jediné, co snad má smysl.

Za Polí5 kladl otázky Josef Jibdrák, za duo odpovídal Miroslav Posejpal.