Václav Hájek - Jedovatý les

Monzunové deště na ostrově B. způsobují již od věků utrpení. Utrpení všem. Rostlinám, zvířatům, půdě, veškerému životu na ostrově B. Zároveň však život na ostrově B. umožňují. Bez monzunových dešťů by na ostrově B. nebylo života. A utrpení. Chápete. Života A Utrpení. Rozumíte, co chci říct.

Ostrov B. lze tedy pojímat jako metaforu v tom nejsilnějším slova smyslu. Základní metaforu, jakousi precizní a pokud existuje i další slovo, které chci říct, tedy napsat, jak jistě víte, řekl bych tedy „vyprecizovanou metaforu“. Hned jsem si vzpomněl, že jsem chtěl vlastně říci/napsat „vycizelovanou“ metaforu, ale slovo již nelze vzít zpět, nepíši přeci nějaký palimpsest (v našem případě digitální, neustále mizející a tzv. opravitelný palimpsest).

A je to tu zas. Neověřil jsem si ve wikinpedii, zda lze palimpsest psát, ale nyní soudím, že ne, soudím, že palimpsest lze pouze škrábat. Předstírat, že na vyškrábaném, vlastně jistým způsobem ukradeném místě nic nebylo, že jsem se jej zmocnil jako první, že jsem první osadník prázdného území, pionýr, který se svým směšným kolébajícím se povozem simuluje počátek, zakládající akt. Do základů však musíme zazdít mrtvé, tak se to vždycky dělalo, oběť je nepostradatelná, nemůžeme se vzdát oběti, obětovat oběť, vynechat tento akt prvotní kultovní vraždy, to by pak nevznikl žádný Řím a jiné důležité pamětihodné trosky.

Metafora, jíž nám staví před oči ostrov B., ukazuje, vážení přátelé, že to, co mělo spočinout v základech a zůstat tam pěkně zazděno, zakydáno různými stavebními prostředky jako třeba maltou, betonem, opusem emplectonem, kamením, jílem atd., tam vůbec nezůstalo, ba právě naopak se To pořád dere na povrch a stále se To opakuje.

Monzunové deště na ostrově B. sice a) umožňují a zajišťují samotný život, samotnou existenci biosféry na ostrově B., ale b) jej zároveň likvidují, činí nesnesitelným, krutým a bídným.

Monzunový déšť jakožto rodič, který se zřejmě samooplozuje, protože jinak si to neumím vysvětlit, dělá z celého života všech svých dětí peklo, k čemuž nejlépe slouží pozoruhodný fakt, že všechny organismy na ostrově B. si mezi sebou neustále předávají jed. Všichni si jed předávají: stromy, housenky, motýli, ptáci, houby, bakterie, mravenci, brouci i opice zvané „Krávy z B.“, protože mají čtyři žaludky respektive čtyřkomorový žaludek a dlouhatananánská střeva – to má za následek, že jim narostla obrovitá břicha, v nichž desítky a desítky hodin lopotně tráví jedovaté listí. Tyto břišní vaky s tenkými končetinami a chobotovitými nosy s vynikajícím čichem pracně tráví mladé výhonky jedovatého listí, neboť mladé výhonky jsou jedovaté ještě nejméně.

Pavouci se všeobecné obsese jedem nezúčastňují. Když jim v síti přistane jedovatý motýl, tak ho svýma zručnýma nohama („zručnýma nohama“ – ha, ha!) vypletou a vyhodí. Motýl pak odletí.

Stromy produkují ten jed. Ptáte se proč? To jsem čekal. Ergo, monzunové deště bývají tak prudké, že vyplavují ze zeminy velké množství živin, půda je pak neúrodná a kdyby se nalézala v jiném, než v tropickém pásmu, ležela by téměř ladem. Vedro a deště na ostrově B. však vyloženě nutí život k aktivitě. Vynucují si élan vital i tam, kde by se měla pěstovat spíše vita contemplativa než vita activa.

Stromy na ostrově B. hospodaří s minimálním množstvím živin a přitom díky vedru a dešťům musí stále růst, expandovat. Nemohou se uchýlit do relativního klidu á la horská kleč, kosodřevina, rašeliništní kleč – kupř. borovice „blatka“, kterou nikdo nenutí růst bůhví kam a která si tedy může spokojeně zůstat zakrslá tak akorát vzhledem k tomu, co jí malé množství živin a nepříznivé podnebí dovolují. Tlak podnebí a ctižádost rostliny (kupř. borovice „blatky“) se tedy v horách, v bažinách apod. víceméně harmonicky vyrovnávají. Ne tak na tropickém ostrově B.!! To už jste zajisté pochopili i Vy!

Aby se stromy na tom zatraceném ostrově co nejlépe ochránily proti listo-žroutům (produkce listů je pro stromy nesmírně namáhavá) vytvářejí jed, nevím jak, a plní jím listy, čerstvé výhonky a vše, co může nějaká housenka, opičí kráva ad. sežrat.

Živočichové se však evolučně přizpůsobují, neřádi, a stávají se na jedy postupně imunními. Stromy potažmo jed modifikují, pár generací housenek vyhyne, ale nikdy nezmizí všichni jedinci. Ti nejodolnější se přizpůsobí, neřádi, a sežerou, co můžou. Pak se z nich vyklubou jedovatí motýli. Tyto jedovaté motýly sežerou imunní ptáci.

Opice s komplikovaným trávicím systémem ptáky nežerou, jen listí. Tráví ho tak dlouho, až 50 hodin prý, že je ani inovované šarže (či série?) jedu nezabijí, nanejvýš se strašně poserou. Ty opice. Housenky nejprve vyhloubí v listu kanálky, jimiž jed odtéká a pak se teprve vrhnou na svoji zelenou hostinu, v níž zbylo jedu jen pomálu.

Hodokvas se chystá i dole na zemi, ve stínu, v přítmí jedovatého lesa. V období mezi monzumy listí chřadne a opadává. Život dole v bahnité půdě cítí, že teď nadešla jeho chvíle. Mlsné houby vyrazí z hladového bláta jako (pomalejší) blesk. Bakterie se také nemohou dočkat. A začnou rozkládat. Rozkládají a rozkládají. Listí se proměňuje v poživatelný humus. A na to čekaly celé armády mravenců i černí brouci – samotáři.

Děsivá válka o nedostatečné množství potravy se rozrůstá do hrůzných měřítek. Mravenci do sebe prudce vráží svými helmovitými čely, jimiž je evoluce v jedovatém lese speciálně k tomuto účelu vybavila. Některé rány jsou tak silné, že jedinec je na místě mrtev. Jindy to mravenec odnese těžkým zraněním nebo silným nervovým otřesem. A není pochopitelně schopen dalšího boje o potravu. Na jeho místo se staví okamžitě další těžkooděnec a útočí na nepřítele. Rozběh, náraz! Kdo s koho! Kyselina mravenčí stříká všemi směry. Rozmačkané nervové buňky protivníků stékají mravencům po zpocených pomačkaných čelech. A znovu útok a znovu náraz! Dokud je o co bojovat.

Černí brouci – samotáři mezitím celkem klidně okusují nahnilé kostry listů či jiné stravitelné elementy.

A v dáli se již formuje příští monzunový déšť, prudký a nelítostný, který část živin a života odplaví a ponechá tu jen takové množství stravy, aby bylo stále o co se přít, proč se nenávidět.

Jedovatý les roste již tisíce let.

Místní živočichové si přivykli na násilí, lsti, nutné zlo, zlo. Stromy se je snaží všechny zabít nebo alespoň je odradit od spásání listí, které ale představuje jediný zdroj či prazdroj stravy v churavém potravním řetězci.

Když se nenasytí housenky, nebudou motýli, když nebudou motýli, nenasytí se ptáci atd. Velké množství životodárných živin ze spadaného listí potřebují k přežití mravenci, houby a jiní. Tyto živiny ovšem zpětně chybí stromům samotným, což podvazuje jejich síly. Netřeba zacházet do dalších detailů. Když se nenasytí kravské opice, tak přesně nevím. Možná by také něčemu nebo někomu chyběly. Jsou sice hnusné a blbé a stromům veskrze škodlivé a jejich život je pro ně samotné nesnesitelný a vyloženě by je jejich způsob života musel urážet a ponižovat, kdyby tohoto myšlenkového pochodu byly schopné; celá jejich pozornost se však upíná k čichovému výběru co nejméně jedovatých mladých listů a když se nažerou k prasknutí, tak zase není jejich organismus s to věnovat se čemukoli jinému, než namáhavým trávicím pochodům. Na myšlení, na mentální reflexi své prabídné existence jim tedy nezbývá ani čas ani energie. Ale co my víme…

Jedovatý les.

Jedovatý les je zároveň věčně přecpaný a věčně ochuzený.

Nadbytek a dravost jedné podmínky života (lijáky) vylučuje dostatečnost dalších podmínek života (půda bohatá na živiny atd.). Z toho by se jeden zbláznil.

Monzunové deště na ostrově B. zrodily jedovatý les.

A jeho obyvatele, rostliny i živočichy s krajně násilnickou povahou. Divadlo krutosti se zde předvádí v celé své opulentní kráse. Tento dokumentární a didaktický příběh o přírodě jsem vám vyprávěl proto, aby jste se zasmáli. Je to totiž legrační příběh. Alespoň mě legrační připadá. Nevím, co žerou pavouci, když motýly zachycené ve svých umných pavučinách pouze umně vyhazují. Ale co je mi do nich.

Mláďata ptáků potřebují sníst deset motýlů za hodinu, aby rostla a neumřela hlady. Jejich rodiče poletují jako šílení. Snaží se vybírat co nejméně jedovaté motýly, kteří se vylíhli ze zakuklených housenek nasycených částečně detoxikovaným listím. Rodiče ptáků krmí své potomky blahodárnou potravou a zároveň je cpou i škodlivým jedem. Záleží na tom, co převažuje.

Důležitý je dobrý výběr, pozornost, rychlost, opatrnost, bojovnost, s níž musí jedni zploditelé odhánět zploditele jiných ptáčat od kořisti, od této záruky pokračování života nenasytných zvětšujících se chřtánů.

Hlavně je moc nepřecpat jedem! Některé odstíny oranžovo-černých křídel motýlů vyhlížejí znepokojivě, varovně, děsivě. Věčná otázka: „Nasytím své dítě anebo ho zabiju?“, se v ptačích hlavách neusadila jen proto, že musí lovit a živit a lapat a škubat a … a atakdále … a atakpodobně … a jistě chápete … a děkuji vám za pozornost.