Václav Hájek - Jiný svět

Marcello si prohlížel řadu knižních hřbetů srovnaných v polici v oddíle literatury o přírodě a místopisu. Za poslední rok, kdy koupěchtivých čtenářů znatelně ubylo, se jich téměř nikdo nedotýkal, jakkoli dříve některé pěkné vazby lákaly zájemce k zálibnému laskání, k přejíždění dlaní a prsty po plátně, kůži či kartonu, k otáčení lehce praskajících mladých a čerstvých stránek, které pružně odskakovaly a záhy zase přesně a zároveň lehce přilnuly ke svým soudružkám.

Haptický kontakt s knihou, stejně jako vůni vazačského klihu, si potenciální čtenáři slastně užívali přinejmenším ve srovnatelné míře jako samotné ohledávání písmen a ilustrací očima. Dokonce i děti hltající sešitové příběhy nejprve barevnou obálku nejen zálibně přehledly očima, ale hned jí i přejely dlaní, jakoby se chtěly ujistit o reálné přítomnosti pokračování příběhu a hlavně jakoby si svůj nový majetek tímto gestem definitivně přivlastňovaly, stvrzovaly svoje vlastnictví, svoji doménu.

Stříbřitě zaprášené police v knihkupectví však již delší dobu nehostily moc nových stop těchto mnohoznačných dotyků. Múzy mlčely, lidé v zajetí starostí o jídlo a další základní potřeby brali knihy jako věc minulosti a snad daleké budoucnosti, ale teď byly knihy něčím trochu nepatřičným, něčím, co se vymykalo realitě, co pocházelo z jiného světa.

Marcello vesměs ani nenakupoval, ani neprodával. Setrvával stále ve stejném stavu jako před měsíci. Otevíral a zavíral obchod nepravidelně, podle toho, jestli se mu čas chtěl trávit v tomto prostředí „jiného světa“. Většinu obživy zajišťovala jeho žena, která se při své práci na železnici zapojila do menšího uspokojivého kontrabandu, díky němuž část potravin určených vojsku mizela při přepřahání a to s plným vědomím příslušných německých hlídek, které měly z krádeží nemalý podíl. Nechyběly ani sladkosti a tabák, úžasné.

Nade dveřmi klinknul zvonek.

„Marcus Aurelius – Hovory k sobě.“

„To ještě nemáte?“, zeptal se rozmrzele Marcello, jemuž náhlý obrat v zaběhaných pořádcích pokazil meditace.

„Měla jsem, četla, vypůjčila a zapomněla komu.“, vysvětlila Sophia, kterou otázka sice rozladila, ale jmenovanou knížku opravdu chtěla.

„To se nedá zapomenout. Já nikdy nezapomenu, komu půjčuju knihy.“, pokračoval Marcello ve své nevhodné obchodní strategii, protože nyní se necítil jako obchodník.

„Já bych ji ráda koupila nebo dostala darem.“

„Určitě víte, komu jste ji půjčila… Zřejmě bývalý milenec… Ale proč by si odnášel zrovna Marca Aurelia?... Asi nějaký rádoby intelektuál…“

„Ano, můj student z gymnázia. Děkuji za ochotu.“, Sophia se rozhodla, že nadávky si schová, až bude odcházet s knihou bezpečně uloženou v kabelce.

„Velmi romantické, slečno profesorko, gratuluji.“

Přemýšlel, k čemu bude teď učitelce spis jevící se anachronicky, starožitnost z jiného světa. Školy jsou kvůli náletům většinou zavřené. Učitelé nemají co jíst stejně jako všichni ostatní. Sednout do kavárny k nechutné meltě si s tím nepůjde. Z Marca Aurelia nezbude ani zblo. Jeho pomník bude možná k vidění na staré fotografii. Marcello nepochyboval, že dějiny Itálie pohřbí popel, ze kterého se ale na rozdíl od Pompejí už nikdy nic nevyhrabe.

Nahlas řekl: „Takže tu máme krásné bibliofilské vydání v celokožené vazbě se zlatou ražbou. Oceníte též kvalitu papíru. Grafický portrét na frontispisu – autora jistě nemusím jmenovat. Přejete si knihu zabalit?“

Sophia věděla, že nemá ani zlomek peněz, které by takové vydání stálo.

„Bohužel, tak krásnou knihu si nemůžu dovolit.“

„Dala jste mi dvě možnosti: prodat nebo darovat. Volím tu druhou. Kniha je vaše.“

Marcellovi nebylo jasné, proč to dělá, ale bylo mu to jedno. Měl pocit, že normální pravidla už neplatí a je možné je překračovat oběma směry, směrem ke zločinu i směrem k altruismu, i když Marcello byl spíš lhostejný než přející. Udělal jen první věc, která ho napadla a o svém rozhodnutí dále nepřemýšlel. Připadalo mu naprosto zbytečné postupovat teď nějakými logickými cestami. Pocity rozkladu a svobody mu téměř splývaly.

„Grazie.“, stručně uzavřela Sophia a odcházela.

„Půjdu s vámi.“, řekl Marcello, zamknul dveře obchodu, ani nestahoval roletu a doběhl ji na ulici.

Venku bylo málo lidí, většina obchodů zavřená, i když se jednalo o dříve oblíbenou obchodní třídu.

Sophia držela knížku v pokrčené paži přitisknuté k hrudníku. Šli a nemluvili. Řečeno toho bylo už dost. Standardy komunikace se změnily; většina hovorů se zkracovala na nutné minimum; potěšení z řeči zmizelo spolu s jinými někdejšími radostmi. Pro řeč nezbylo mnoho místa. Někam nesměla a jinam nechtěla. O všem, co se reálně dělo, se nemohlo beztrestně mluvit a o dříve oblíbené bezstarostné žvatlání ztratila řeč zájem. Velkohubost v ulicích zahynula jako první, zbyla jen v rádiu a v novinách.

Šli a nemluvili. Ulice byla dlouhá a rovná, klasická perspektiva průčelí a podloubí, říms a okenních ostění. V domech, za zavřenými okny žili lidé, ale své každodenní potřeby obstarávali jinde, na předměstí s lacinějšími poloprázdnými tržišti, kde se ještě dala sehnat nějaká zelenina, mouka, obnošené a přešívané oblečení, byli tam i ševci – podrážky spravovali dřevěnými destičkami jako nejdostupnějším materiálem, který svému účelu ještě částečně sloužil. Atd.

Dříve výstavní třídy centra zely tedy téměř prázdnotou, život promenády vyprchal, tepna byla prázdná, bez krve, i děti byly vesměs zavřené doma nebo ve dvorech domů, aby nebyly na očích a na ráně, kdyby se v hlavních ulicích začaly přesouvat oddíly německých vojáků nebo policie – v takovém případě hrozilo bezprostřední nebezpečí konfliktu a násilí, především z důvodu silného stresu a napětí, v němž se bývalí spojenci a nyní okupanti nacházeli.

Z bezmocného vzteku, strachu a vyčerpání byly německé oddíly s to střílet na cokoli cizorodého, na cokoli, co se objevilo v jejich zorném poli jako potenciálně nepřátelský, neznámý prvek, jako něco, co se vymykalo organizovanosti, neboť jedině jistota udržování pravidelného útvaru těmto oddílům ještě zbyla jako záchytný bod. Časový rozměr se utápěl v nejistotě, nikdo nevěděl, kdy dojde k útoku amerických oddílů, ke zvratu, k chaotickému průlomu vedoucímu od posledního bojového pokusu k bezhlavému útěku a následné naprosté zatemněnosti dalšího směřování – do zajetí, dále na sever, kam vlastně.

Prostorový rozměr udržovaného útvaru měl v sobě zbytky srozumitelnosti, uchopitelnosti, kterou časový děj nenabízel. Sevřené útvary těl v perspektivním renesančním prostoru města – iluze kontrolovatelnosti, iluze možnosti plánu směřujícího do budoucna.

Šli a nemluvili.

Ulice byla naštěstí pustá.

Ani zdálky nebyly slyšet kroky nebo zvuk motoru.

Do ticha se rozječely sirény, hlasy čekajících běsnících lític.

Bombardéry se přibližovaly, za chvíli duněly první výbuchy.

Nálet sice nesměřoval na centrum města, ale některé bomby dopadaly náhodně i sem.

„Musíme do krytu.“, řekl Marcello, ale znělo to lhostejně.

„Ve Via A., za nemocnicí. Nashledanou.“, odpověděla Sophia dávajíc najevo, že do křehkého bezpečí namířeno nemá.

„Vy nepůjdete?“

„Jdu domů. Číst a vařit kávu.“

„Máte ještě pravou kávu?“

„Ano, zbytek. Přece ji tam nenechám.“, usmála se Sophia.

„Pravou kávu už jsem nepil dávno.“, zalhal Marcello.

„Tak pojďte ke mně, zvu vás.“

„Děkuju, moc rád.“

Dveře domu byly dokořán, prchající obyvatelé ani hlídka je nezavřeli. Tma na schodišti, v jednom patře rozsypané vlhké prádlo, které zřejmě nesla nějaká žena pověsit na terasu, když začal nálet. Byt byl ale plný světla, naprosto nepřípadně a ironicky v tomto okamžiku.

Z oken byl neobyčejně pěkný výhled na roj bombardérů. Stroje se leskly a vypouštěly bomby jako nějaká životodárná semínka. Oblaka prachu tvořila hradbu připomínající hory.

„Opravdu pěkné.“, hvízdl uznale Marcello.

„Ano, bohužel nemám terasu, mohli bychom si vzít kávu tam:“, zalitovala Sophia.

Plyn byl vypnutý, ale Sophia měla velmi nerozumně vařič s propanbutanovou bombou. Postavila presovač na plamen, připravovala hrníčky a užívala si radostnou náladu, která se jí po příchodu domů zmocnila.

„Byla jste někdy v krytu?“, zeptal se Marcello.

„Ne, nikdy. Je tam špatné světlo.“

Nálety, které nikdy netrvaly tak dlouho, přečkávala Sophia ve stavu vytržení, v jakési jiné, oddělené realitě, z níž pozorovala skutečné dění jakoby se odehrávalo na plátně v kině.

„Vy učíte historii, že?“, řekl Marcello, když si prohlížel knihovnu.

„Chtěla byste žít v jiné době?“

„Ne.“

„Myslíte, že jiné doby nebyly lepší?“

Sophia, podle toho, co věděla, chápala každou epochu jako příběh, který se dá soudržně a zajímavě vyprávět, ale žít uvnitř příběhu jí připadalo tak nemožné, jako žít uvnitř obrazu. Anebo žila stále uvnitř svého obrazu, nebyl to portrét ani historická kompozice, ale spíš zátiší – s věcmi, které brala do rukou, které v podstatě nepotřebovala, vnímala je.

„Oba jsme obklopeni knihami, ale velcí čtenáři nejsme, že?“, řekl Marcello, když si všiml, že řada jejích knih nemá rozřezané stránky a ani ostatní nejeví známky intenzivnějšího užívání – žádné ohnuté rohy, poznámky, záložky.

„Tak tady je káva.“, Sophia přinášela na podnose šálky.

První káva nebo poslední káva? Začátek nebo konec? Mezičasí?

Nebe se vyprázdnilo. Zanedlouho bude ohlášen konec poplachu. Začíná běžná rutina hasičů, zdravotníků, pohřebních zřízenců. Ve městě pod velkými okny Sophiina bytu, ze kterého téměř nevycházela. Byt ji obklopoval jako lebka obklopuje mysl, představoval dutinu soukromí. Od té doby, co za ní přestal docházet student, tu nikdo nebyl; i od své matky přebírala Sophia potraviny mezi dveřmi a dál ji nepouštěla.

S. uvažovala, jestli se M. zeptá, proč ho pozvala. Jenže tato otázka by vyplývala z toku jejích vlastních myšlenek.

„Mohu otevřít okno?“, zeptal se Marcello.

Zvířený prach jiskřil v pruhu světla. Sophia přistoupila zezadu k Marcellovi vyhlížejícímu z okna a zakryla mu rukama oči.

„Nedívej se na to, je lepší si představovat, že to není.“

„Nemám fantazii, ale už nejsem ani zvědavý. Tvoje dlaně jsou jako dvě mramorové hrobky.“, sundal si její ruce z očí a na obě dlaně ji políbil. Pak je přiložil zpátky na oči.

„Byla jsem ve tvém světě a ty jsi teď v mém.“

„Ze svého světa jsem tě málem vypakoval.“

„A proto ti teď vytrhnu oči a sežeru je!“, rozesmála se Sophia a Marcello se přidal: „A já ti ukousnu nos! A uříznu prsa!“

„Já ti ustřihnu ptáka a opeču si ho na pánvi!“

„Jen tak?“

„S paprikou a cibulí!“

„Mňam!“

Smáli se, spadli na podlahu, strčil jí ruku mezi nohy a přisál se jí ústy ke krku. Rozepínala mu kalhoty a nehty se zaryla do jeho hýždí, až zasykl bolestí.

Po souloži leželi na shrnutém koberci jako dva padlí, s kusy prádla na těle, mátožní. Leželi dlouho, čas teď ubíhal jinak, plynul, trval, neděsil.

Když se začalo stmívat, přesunuli se do ložnice.

Celou noc se ozývala střelba, doléhající do otevřených oken z okraje města. Celou noc trávili jako první milenci světa, beze spánku, v polobdělém opojení, na okraji snu.

Za svítání v ulici vrčely spojenecké automobily; většina německých vojáků opustila město za tmy; jen tu a tam bylo ještě potřeba vyčistit prostor od ostřelovačů. Kolem poledne byla vyhlášena spojenecká kontrola nad městem; ulice se zaplnily lidmi, kteří měli důvod projevovat radost.

M. a S. se na to dívali střídavě z oken pokoje a ložnice.

Na téhle válce bylo podle nich nejhorší, že skončila; teď, v mezičasí, které si přáli prodlužovat. Přáli si stále odkládat návrat nebo zrození zákona, pořádku, normality.

„Co řekneš ženě?“, zeptala se S.

„Bojovalo se, všude kolem se střílelo, nemohl jsem se dostat domů… bla, bla, bla.“, odpověděl M.

„Válka je dobrá výmluva.“, usmála se S.

„Ano, mimořádně dobrá.“, řekl M.

S. otevřela láhev vína.

„Původně jsem s ní chtěla oslavit konec války.“, řekla. „Ale teď…“

Přiťukli si.

„Tak na novou válku!“

„Na novou válku!“