Václav Hájek - Něco o cigárech

Už i na českých krabičkách cigaret se zavádějí odstrašující obrázky ukazující důsledky kuřáckého nešvaru. Tyto varující fotosky ukazují oblíbenou rakovinu plic, rozpadající se těla, odpadávající pohlaví, díry do krku a vyhulené děti. Obrázky budou mít bezpochyby velký účinek. Vizuální média představují velice důrazný prostředek manipulace a propagace (tedy mimo jiné), působí bezprostředně až na hlubší vrstvy psychiky a ratio pak mnohdy nestačí reagovat a utvořit si názor. Krásný výsledek prý bude v tom, že se počet nových kuřáků sníží o dvě procenta.

S čím kdo zachází, tím také schází, dozví se kuřáci, pokud to náhodou neví.

Další snad praktický výstup může spočívat ve skutečnosti, že díky mimořádně silnému obrazovému působení se kuřákovo podvědomí tak vyděsí, že pod vlivem vizuálního návodu nezbeda rakovinu už určitě dostane, i kdyby se jí jinak nakrásně vyhnul. Kuřáci tedy vyhynou a na světě zavládne mír a štěstí. Snad se s obdobnými návody časem setkáme i na pivních lahvích, špalících bůčku, automobilech apod.

Kouření pravda nesnáším, mám pocit, jako kdybych vdechoval Mordor, popel a bůhví co ještě a k tomu pro osvěžení šňupal uhelný mour. Nekouřím, protože chci, ale protože musím. A proč musím? Kvůli vypěstované závislosti? Pochopitelně, ale tím debata nekončí ani nezačíná. Kauzalita je tu úplně jiná. V tomhle se neliším od valné většiny kuřáků z nižších a nejnižších tříd.

Cigareta následuje jako jeden z problémů a přímých důsledků po společensko-ekonomicko-mocenském propadu, který nastává buďto hned po vyjuknutí z mateřského lůna a nebo později (jinak se taky chlastá, fetuje, hraje, psychosomatizuje, sebevraždí, …). Nejde o moje výmysly, ale papouškuji zde to, co už se léta píše v sociologických, psychologických, politologických, ekonomických výzkumech. Vzhledem k tomu, že kapitál/moc se už téměř stoprocentně soustřeďuje u vysoké třídy, kterou dnes bezprecedentně tvoří asi jedno procento obyvatelstva planety, na střední a nízkou třídu nezbývá takřka nic. Ostatně střední třída už je spíše iluzí a „klamavou reklamou“ – jde o „šťastlivce“, kteří zatím nepadli na dno, ale vlastně se celoživotně potácejí na okraji propasti, zavaleni naprostou nejistotou o tom, zda se jim postavení podaří udržet.

Jasně, hojně se kouřilo už v první polovině 20. století, kdy cigareta symbolizovala „moderní“ smýšlení. I v době po druhé světové válce se hulilo furt pryč: v západních zemích se cigareta vnímala jako součást příslibu života v hojnosti a v socialistických zemích měla punc dělnického a paradoxně též intelektuálního atributu, ale postupně se zde změnila v jedno z mála dostupných potěšení, vedle některých druhů levného žrádla a všudypřítomného piva. Už koncem 80. let minulého století sice socialističtí novátoři razili heslo „Normální je nekouřit.“, ale nikdo tehdy nevěděl, jak na to přišli.

Kouření a jiné rizikové nešvary se podařily jakž takž omezit ve společenstvích, kde tyto berličky tvořily spíš součást požitkářství – dřív to byla víceméně Západní Evropa, dnes jsou to společenství „VIP“, která se drží nad vodou o něco déle než spodina, tedy než většina obyvatel Zeměkoule. Ale většinou „VIP“ („Velmi zajímaví pičusové“) demonstrativně předvádějí své ne-kouření hlavně proto, aby si nepochroumali dobovou ideologií podmíněný image, což by vedlo i k jejich socioekonomickému propadu do pekel, mezi chásku „těch druhých“, těch přebytečných, bezprávných mas, z nichž jen někteří jsou použitelní alespoň jako pod-otroci, ale většina je dobrá asi ke zpracování v nějaké větší potravinářské firmě.

Kouřím, protože musím. I když se mi to hnusí. Cigareta je jedním z mála nástrojů upokojení rozjitřené mysli, která je celá bolavá z mizerného postavení, mizerných perspektiv, mizerné každodennosti a zmenšujících se možností pozitivní změny. To se netýká speciálně mně, ale podle různých statistik je to los jakéhosi „světového nýmanda“, který chtě nechtě zabydlil v posledním čtvrtstoletí celou planetu, samozřejmě kromě Seychel apod.

S alkoholem by to bylo ještě horší. Kdybych pil, jak jsem kdysi občas pil, tak bych měl v prdeli hlavně mozek, a to je u člověka horší katastrofa než rozežrané plíce. Umře sice tak jako tak, ale ne jako vypitý idiot, který je některými politiky zřejmě považován za ideálního občana, ideálně manipulovatelného občana – tedy „paobčana“.

V případě všech těchto děsivých nešvarů by samozřejmě bylo potřeba zabývat se příčinami, ale to nejde. Nechybí vůle, chybí možnosti. Odstranění příčin sociálně-ekonomicko-mocenské katastrofy celého světa není v silách států ani filantropických organizací, nikoho. Skoro všechen majetek a moc se soustředí u nevelkého množství jedinců, kteří však i při nejlepší možné vůli také nemohou nic změnit. Nebrání jim nějaký jejich osobní nemrav, klacky pod nohy jim hází současná ideologie či epistémé, která natolik vypíchla nutnost egoismu (kdysi hnacího motoru, který se však zavařil), že člověk jednající proti dobové „logice“ by musel sám sebe považovat za naprostého šílence a ostatní by ho sežrali. Touto ideologií je prolezlá celosvětová společnost – egoističtí „musí“ být všichni: obchodníci, umělci, děti, akademici, řidiči, rodiče, „alternativci“, nacisti, teroristi, lékaři, i funebráci.

Egoismus je chápán jako jediná správná metoda osobního uplatnění i společenské interakce.

Což o to, egoismus představuje vlastně přírodní zákon, ale „všeho s mírou“. Nějaký jelen si neuzurpuje jen pro sebe tři miliony laní (neberte to genderově) a nenechá ostatní „kolegy“ bez nejmenší šance na vlastní stádečko. Jednak by ten jelen vůbec nevěděl, co si má s přebytkem „majetku/moci“ počít, a jednak by mu to u ostatních jelenů asi neprošlo. Stejné je to s boji o teritorium, o loviště a jiné formy moci v přírodě.

Říká se, že lidská společnost nemá být džungle. Ale v džungli existuje jakás takás rovnováha mezi zájmy jednotlivých organismů. Lidé se tomuto „ne/řádu džungle“ už úplně vymkli, jejich společnost je nesrovnatelně horší, než půtky v džungli, je osudově vychýlená, nevyvážená, nutně se v současné podobě musí zhroutit. Dolepovat tuto pokřivenou společenskou „stavbu“ nějakými vylepšeními, reformami apod. nemá vůbec žádný smysl, spadne to stejně. Pak nastane údobí „lidské džungle“ s pružnými ne/pravidly, s křehkým ne/řádem, dost chaotické, snad anarchistické; ale zároveň taková období  mají jako jediná potenciál postupně vyplodit, zrodit, porodit nový stabilní (a samozřejmě jako vždy dočasný – historia magistra vitae, že) systém, který bude procházet obvyklými stádii růstu, stagnace a rozpadu.

Dnes se nacházíme v jedné fázi stádia rozpadu. Je to fáze „masky“ či „opony“: víceméně všichni vědí (i si to trochu přejí) o neudržitelnosti dosavadního systému, ale ještě se o tom moc nemluví nahlas, ještě se to trochu skrývá jako nevhodné téma. Jde o zvyk; postupné „odmaskování“ je méně bolestné než náhlé strhnutí opony.

Poté možná nadejde údobí „mikro-společenství“ á la paleolit, kdy jakousi „rovnost“ umožňovalo hlavně to, že lidé nežili ve skupinách čítajících více než sto až dvě stě jedinců. Takové „komunity“ se však nedají vytvořit uměle.

Kupříkladu v našem paneláku bydlí kolem dvou set lidí, ale schůze bytového družstva zrovna nepřipomíná nějakou demokratickou debatu o rebus publicis; spíš jde o absurdní drama/grotesku, kde se část lidí chová jako naprostí šílenci, část mluví rozumně, ale o něčem úplně jiném, části je to šuma fuk (včetně mně) a představenstvo družstva se z posledních sil snaží, abychom do dalšího roku všichni neskončili na ulici.

Ještě jsem nezmínil, že se slibně rozvíjí „chiliasmus“ , nepostradatelná to součást období krize, zlomu, přerodu, mezičasí. Katastrofické, násilné, pesimistické filmy, seriály, příběhy jsou mimořádně oblíbené – na svůj konec se těšíme, stejně jako nás děsí. Fobie a slast tu tvoří líc a rub téže mince. Až konečně nastane „chaos“, někteří z nás si to bezpochyby hezky užijí. Nebude nouze o znásilnění, rabování, vraždění a jiné atrakce. Taková velká Matějská pouť, ale asi bez kolotočů.

Tento vývoj tušíme, z očekávání zásadního rozkolísání světa se třeseme strachem, jsme plni napětí, nejistot, stresu; a adrenalin nám stoupá před nadcházející „akcí“; ve vzduchu je cítit elektřina jako před bouřkou.

Žijeme v „mezičase“, v mezeře. V době, kdy se nic neděje podle dřívějších a pochopitelně ani podle budoucích pravidel. Náš příběh se na chvíli zasekl a zároveň děsivě zrychlil.

Jako příklad „mikro-narace“ uvádí Frank Kermode[1] výrazy, jimiž opisujeme tikání hodin – tuto metaforu „standardního“ plynutí času par excellence. Kermode říká, že v opakování TIK TAK, TIK TAK, TIK TAK se nacházejí dva základní principy našeho vnímání běhu světa. TIK je začátek mikro-příběhu, historie, života… a TAK jeho konec. Mezi TIK a TAK se toho spousta děje. Mezi TAK a TIK však není nic, je tam němé, bezčasé, ahistorické prázdno. Je to mezičas mezi dvěma systémy, dvěma příběhy, kosmy, řády. Mezi TAK a TIK se může stát cokoli, může se přihodit nečekané – dobré i zlé, ale každopádně něco, co nelze předvídat a plánovat. Dochází zde k lámání, destruování, ale i k orgiím, k jiskření emocí.

Pro ilustraci svých představ o mezičase jsem si v sérii svých rádoby povídek vybral metaforu konce války.

Válka, jakkoli je hrůzná, má pořád určitý systém a řád, i když zvrhlý. Většinou jím vrcholí systém předcházející doby, řád ještě mírový, ale již naznačující krizi. Konec války naproti tomu je nejen obdobím nadějí respektive ztráty iluzí a obdobím skepse, ale též dobou rozkladu předcházejícího řádu, jenž se ve válce jako v urychlovači ukázal ve své „podstatě“. Konec války představuje období rozkladu norem, překračování tabu (ty normy byly sice za války zákony obludnosti, ale stále to byly normy), období ne/řádu, relativizace, přehodnocování, promýšlení, bilancování, vizí, tužeb, fantasmagorií, anarchie, blasfémie, svobody (negativní i pozitivní), chaosu, mezičasu, hroucení i rození, lásky i nenávisti, zločinu i altruismu, skleslosti i vzepětí, období v jistém smyslu „tady a teď“ intenzivnějšího než kdy jindy.

Válka a sex – téma často probírané v historické aj. literatuře. V této souvislosti se píše o znásilňování, o stmelování armád za pomoci sexuálních vztahů, o sexuálních fabrikách na „čistou rasu“, o excesech i „vědeckých“ experimentech atd.

Pod dojmem vesměs beletristické a částečně autobiografické literatury reflektující konec druhé světové války v době těsně po ní i pod dojmem některých faktičtějších údajů jsem se zaměřil na marginálnější složku tématu „válka a sex“ (respektive „válka a láska“, ale to nezní tak „sexy“). Chaos válečných konců v dějinách byl mnohdy provázen jakýmsi zpřeházením „hodnot“, popletením, narušováním zvyklostí, proměnami myšlení. Z nepřítele, z vraha apod. se najednou mohl stát milenec, milostná jiskra nerespektovala fronty a hranice, spojenectví ani zavilou nenávist.

Nikdo nevěděl, co přijde po válce jako po jistém dočasném, ale i dovršujícím systému, budoucnost byla nejasná v jiném smyslu než obvykle, byla bezprecedentní, nehodil se na ní vzor, model očekávání. A minulost byla ztracená, a rozšířeným přáním bylo na ni zapomenout, odstřihnout ji, pohřbít. Intenzita přítomného okamžiku nespočívala jen v jeho „reálnosti“, ale i v jeho osamocenosti, mimo něj nebylo nic; a zároveň on představoval prázdno i přeplněnost, strnulost i svištící pohyb.

Mezičas tohoto typu děsí, zabíjí, ale má i potenciál nevídané svobody, vyvázání se ze všech pravidel, potenciál krátkého, ale pudy, emocemi, prožitky nacucaného života.

Když nevíš, jestli se zítra probudíš, užívej, žij, miluj, blázni! Nevíš to sice nikdy, ale jen v „mezičase“ probuzení ani neplánuješ.

Make love and war???