Václav Hájek - Všechno je stejně aneb Dystopická anekdota

 

Planeta byla obydlena tvory, kteří se jmenovali Lidé. Na Planetě rostla rostlina, říkalo se jí Liánovník. Jinak byla Planeta pokryta nerostnými, anorganickými útvary a též vodními jezery. 

Liánovník rostl skoro všude, bujně a svébytně. Jednalo se o rostlinu s dužinou plnou slizovité hmoty, jejíž obal tvořila tenká křehká blána. Liánovník se dal jíst a vyráběl kyslík. K životu Lidé využívali taktéž kostí, kůží a šlach jiných,  respektive zemřelých Lidí. Maso Lidí však jíst nešlo, jsa nestravitelné díky nějaké chemické reakci, která v těle probíhala po požití Liánovníku.

Na Planetě často pršelo. Lidé se ukrývali pod skalními převisy a za koženými větrolamy. Oheň živily jejich usušené výkaly. Zima a mokro znepříjemňovaly život.

O potravu však bylo postaráno, i když o stále stejnou – slizovitou dužinu Liánovníku.

Liánovník rostl jako z vody. Rostl z vody. Vzduch, voda, Liánovník a jiní Lidé – tyto elementy zajišťovaly potřeby pro přežití.

Vhodných skalních převisů však nebyl dostatek. Ani kostí, kůží, šlach a trusu se vždy nedostávalo. Jenom vzduchu, vody a Liánovníku a nějakých těch kamenů byl takřka nadbytek. A také jiných Lidí pobíhalo všude dost.

Dobře živení Lidé v nejlepších letech, s ještě pružnými šlachami a pevnými kostmi se nalézali hned za rohem u jiných skalních rozsedlin, pod jinými vysutými balvany. Šlachy a kosti dětí nebyly ještě dost pevné a u starých Lidí zase křehly k nepoužitelnosti. Bojeschopní Lidé se nacházeli v nejlepším, produktivním věku, to jest z jejich kostí a šlach a kůží se daly vyprodukovat nejkvalitnější nástroje pro praktické i rituální užití.

Děti a starci se hodili spíše jen na trus.

O děti se však Lidé starali dobře, aby hezky rostly a dosáhly produktivního věku. Mezi starci tvořili výjimky držitelé Paměti, kteří vyprávěli příběhy o Čtyřnohých, Vodouších, Vzduchouších, Plazouších, o tvrdých Liánovnících, z nichž šlo stavět větrolamy i umělé převisy, o Liánovnících, jejichž stonky připomínaly spíše kosti a rostly směrem k nebi a neplazily se jen po zemi jako měkké trubice skutečného Liánovníku.

Příběhy, jakkoli snad fantastické, se musely tradovat a předávat z generace na generaci, aby nezmizela Naděje. Jaká Naděje? Proč Naděje? Když všechno bylo v pořádku a tak, jak se sluší a patří? Nikdo nevěděl. Ale vypravěči, držitelé Paměti, kteří měli hlavní slovo i co se týče plánování přepadení jiných Lidí apod., pořád něco mleli o Naději. Asi museli, i jim to v mládí vtloukali do hlavy a ryli pod kůži. Diverzifikátor Salvator Mundi, v tohoto spasitele se mělo z jakéhosi důvodu doufat a věřit. Prý kvůli tomu, aby zase rostly tvrdé Liánovníky se stonky jako kostmi trčícími k nebi, aby zase po světě pobíhali Čtyřnozí a jiná monstra. Zvláštní, ale asi nezbytné.

Dokud Velký Diverzifikátor neotočí kolem dějin, bylo třeba číhat na jiné Lidi, nejlépe na ty v produktivním věku, podnikat přepady, loupit trus a kosti a kůže, vytlačovat jiné z míst pod nejlepšími převisy et cetera. Zkrátka starat se o to své, o svou zahrádku.

 

Zrovna jsme si se sousedem Žílou říkali, kterým směrem se asi v noci vydáme na číhanou, když přišel starý Koleno a přivedl s sebou i Chrupavku.

„Jak to vypadá?“, zeptal se Žíla.

„Mění se vítr,“ odpověděl ustaraně Chrupavka, „Jiní od Mokré rokle nás ucítí.“

„Je jich málo,“ ušklíbl se Žíla.

„Ale nezapomínejte, že mají hodně vrhacích pánevních kostí a křemenné drtě, která v očích způsobuje krvavé neléčitelné škrábání. A nemáme dost bránic na štíty.“, vložil se do hovoru Koleno.

„Chrupavka má bránici za dva, jak se pořád směje, však ho znáte, ha ha!“, smál se Žíla.

„Co říká Krček?“ osmělil jsem se zeptat.

„Ještě neví, kouká do těch svých děr, čenichá a snaží se vyvolat věštebný záchvat,“ na to Koleno.

Bezradně jsme se na sebe dívali. Potřebujeme čerstvé kosti a nové kůže. Zástěny obytných dutin puchří a praskají. Ani šamanův kostěný žebřík k nebesům není v nejlepším stavu, jak by mohl rozmlouvat s Posly, kdyby se rozpadl . Posly vidí jenom on, s tím mu nikdo nepomůže. Skalní úžlabina jiných od Mokré rokle by se nám také moc hodila, je tam široký a dlouhý skalní převis, rokle je trochu chráněná před deštěm i ze stran hustým porostem Liánovníku. Zkoušeli jsme párkrát z kamení stavět jakousi klenbu, ale skoro pokaždé nám spadla na hlavu a i zdařilejší pokusy ústily v neustálé obavy ze sílícího viklání této nepevné stavby, do níž stále zatékalo a nebylo jí čím zakrýt. Liánovník se na to nehodil, skládal se jen ze slizovité dužiny obalené tenkou blánou, která se i při sebeopatrnější manipulaci trhala na kousky. Dal se jen jíst. Chutnal jako kašovitý mokrý pískovec.

„Utopíme je jako koťata!“ vyhrkl náhle Žíla.

„Jako koho?“ divil se Chrupavka.

„Jedny z těch Čtyřnohých, o kterých bájí Krček, přeci!“, netrpělivě vysvětloval Žíla.

„Postavíme z kamenů koryto, kterým dolík s Mokrou roklí vyplavíme!“ Žíla ve svých vývodech exceloval.

„Jako když Herkules čistil chlév zaneřáděný velkými tučnými Čtyřnohými!“ pokračoval.

„Takové plýtvání trusem!“, mračil se Koleno, „Nemám tuhle báji rád.“

„Trus sem, trus tam!“, hulákal Žíla, „hlavně, že bude po nich! Jen musíme šikovně pochytat těla.“

„Děti by se hodily živé, na dokrmení do produktivního věku,“ přemýšlel nahlas Chrupavka, zřejmě již srozuměný s Žílovým plánem.

„Třeba budou lépe plovat,“ pokusil jsem se nesměle vstoupit do diskuse.

„Ty jsi hlava, Lebko!“ ušklíbnul se Žíla.

Zpoza načervenalého kamene spěšně vystoupila Kostrč, Žílova žena.

„Krček měl vidění!“ vyhrkla udýchaně a musela si sednout na plochý kus živce.

Chvíli odpočívala. Vlasy měla zapletené do copů ozdobených mašlemi z vydělané tepny. Vypadala nádherně.

„Z Mokré rokle dnes v noci přijde Zlo,“ pokračovala, když si vydechla.

„Cha, už je to zařízené!“ smál se Žíla.

„A Krček už je dobrý jenom na trus!“ dodal zpupně.

 

Krčili jsme se se sousedem Žílou v ohybu rulového balvanu a horečně přemýšleli, z které strany přijde úder. Zleva, zprava, shora? Trusové louče se blížily temnotou a jejich světlo se odráželo v našich k smrti vystrašených očích. Oba jsme byli v produktivním věku. Vítr nesl náš pach k pronásledovatelům. Nebyla naděje, již nebyla naděje.

Velký Diverzifikátore, stůj při nás!

V pablescích světla se cosi mihlo. Nízko při zemi proběhl drobný čtyřnohý tvor se špičatým obličejem a tenkou dlouhou liánou vyrůstající ze zadku.

Co to? Co to?

Vypískl a zmizel.