Vánoční filmová inspirace od Marka Feigla

Silas Marner – tkadlec z Raveloe (Silas Marner: The Weaver of Raveloe, Velká Británie 1985, rež. Giles Foster)

    Jedná se o televizní adaptaci románu britské současnice Boženy Němcové.Tématem je křehkost dobra a milosrdenství, které je velmi lehké surově pošlapat, ale hodně těžké probudit. - Skotsko, polovina 19. století. Tkadlec Marner byl nespravedlivě obviněný z krádeže a vyobcován ze své nonkonformistické církve, přijde i o lásku své snoubenky. Zahořkne, žije osaměle jen pro svou práci a domůže se skrovného bohatství. Jakýmkoli vztahům k okolí vyjma snad obchodních se důsledně vyhýbá. Jeho bohatství se opět stane obětí zloděje, ale před koncem filmu je zase vypátráno a navráceno. Marner se změní a životu odpustí až tehdy, kdy náhodně zachrání před smrtí osiřelou zlatovlasou holčičku Happie. Stane se jí milujícím otcem. Ale po letech se ukazuje, že i když její matkou byla zemřelá žebračka závislá na opiu, otec není tak docela neznámý. K otcovství se přihlásí místní bezdětný aristokrat a zároveň Happie nabízí život ve svém aristokratickém prostředí. Happie však dá přednost životu v chaloupce Marnera, kterého pokládá za jediného svého otce. - Vynikající a přesvědčivý Kingsley v titulní roli, z dalších rolí obzvláště Jenny Agutter v roli aristokratky, která se musí smířit jak s vlastní bezdětností, tak i s nevěrou svého manžela. - Působivá výtvarná stránka filmu se syrovou skotskou přírodou, ale i reáliemi postupující industrializace (ohavné továrny či spíše robotárny u řek).

Baader Meinhof Komplex (Německo – Francie 2008, rež. Uli Edel)

    Film dokonale zvládnutý po stránce faktografické věrnosti i vyváženosti. (Audiatur et altera pars.) Nějakou dobu jsem žil v pocitu, že ztvárnění Baadera v tomto filmu bylo přepálené; opravdu to byl takový povrchní, neukázněný a vnitřně nezajímavý hejsek, bližší svým jednáním ryze kriminálnímu gangsterismu než jakkoli ideologicky motivovanému odboji? Přece jenom, je známo, že se jednalo o inteligentního a čtivého mladého muže, jehož život byl hned ze začátku poznamenán nuceným odvodem a smrtí na frontě jeho otce, knihovníka Baadera, zapřísáhlého antinacisty... Ale po nahlédnutí do další dokumentace musím konstatovat, že Bleibtreuovo pojetí Baadera bylo zřejmě opravdu věrné, opravdu byl Baader především tímto. (Sartre ho mimochodem po své kontroverzní návštěvě ve stammheimské věznici v květnu 1977 nazval v soukromí "sráčem".) - Chtěl bych být, veden étosem filmu, k RAF co nejspravedlivější. A tak nabízím laskavému kolemjdoucímu některá témata k přemýšlení, která jsou ostatně otázkami, ne tezemi. Když vezmeme v úvahu vyprávění o různých odbojných a zbojnických legendách z dávných časů, namátkou třeba ze sedmnáctého století: neobjevíme ve vztahu jejich narace a historické skutečnosti podobné vztahy? Epopej boje proti problematickému režimu nebo proti individuálnímu bezpráví? (Činnost RAF přece odstartovala smrt studenta Benna Ohnesorga při berlínské demonstraci proti Páhlavímu, což nebylo nic jiného než sprostá a zákeřná policejní vražda.) A naopak, neobjevíme při bližším nahlédnutí do reálné činnosti Jánošíka, valašských zbojníků, protitureckých povstalců na Balkáně také řadu problematických a nesvatých činů? Jde jen tak beze všeho pustit k vodě interpretaci (Baadera, Meinhofové a spol.) systému Spolkové republiky Německo jako post-nacistického systému? Režim v západním Německu v letech 1945-1975 byl přece založen na značné míře kontinuity s nacistickým režimem systémové i personální. A právě na tuto kontinuitu ostatně atentáty RAF chtěly vědomě upozorňovat: například bankéř Jürgen Ponto i prokurátor Siegfried Buback, jejichž vraždy film také znázorňuje, byli bývalými členy nacistické strany. Byly všechny oběti RAF nevinné? Co předseda Německého svazu zaměstnavatelů Hans-Martin Schleyer (1915-1977), který se stal v roce 1939 jako čerstvě vystudovaný právník manažerem náboru otrokářských sil do Říše v Protektorátu Čechy a Morava a o třicet let později ho vidíme jako šéfa lobbistické organizace, jejímž hlavním zájmem je dát po čuni odborům? (Schleyerův únos a vražda se objeví v pochmurném finále filmu.) - Film je ovšem jedinečnou studií vztahu osobního idealismu rozhněvaných mladých žen a mužů a nevratné cesty čím dále nepřiměřenějšího, mechaničtějšího a nerozumnějšího násilí.

Země a svoboda (Land and Freedom, Velká Británie – Španělsko – Německo – Itálie – Francie 1995, rež. Ken Loach)

      Nemohu říci, že jsem filmem vyloženě zklamaný, protože podle Loachovy pověsti jsem něco podobného očekával. Film považuji za mimořádný umělecký a estetický omyl. - Existují dva hlavní způsoby, jak dělat umění: s důrazem na ideu a s důrazem na empirii. Tu první cestu nazvěme pracovně platónskou nebo třeba také klasicistní: jedná se o snahu vystihnout složitost světa a změti polopříběhů, které smrtelníci zažívají, nějakou výstižnou symbolizací, zobecněním. Druhá cesta (navrhuji nazývat ji nominalistickou), daleko častější v moderní době, staví před umění úkol zakousnout se do empirie a ukousnout z ní nějaký působivý, zajímavý fragment, v případě zdaru daleko zajímavější než jiné možné fragmenty bytí. Vycházet tedy ze subjektivní a fragmentární zkušenosti jednotlivce. Loachův film stojí pod úrovní tohoto rozlišení: nepovedlo se ani jediné, vznikl socialisticko-realistický a schematický počin, na kterém z estetického hlediska jen málo mění jeho anti-stalinistické POUMácké vyznění (POUM - trockistická Partido Obrero de Unificación Marxista, Dělnická strana marxistické jednoty, s jejímž pojetím smyslu španělské občanské války 1936-39 film zřetelně sympatizuje). Ve filmu není více psychologie, odstupu a ani inteligence než v nejprůměrnějším válečném filmu: zachycuje bojové operace a k reflexi celé věci nedokáže dodat nic více než čítankovou epopej o boji dobra proti zlu. Zachycuje to dobré družstvo a jejich paraskautské vztahy zakládající se na kamarádství a bojovnickém spolehnutí, tak zoufale schematické a co do psychologie postav neprokreslené, že Foglar se proti nim představuje jako složitý autor plný existenciálních dilemat. Postavy působí nesympaticky, včetně nevýrazného Brita s rybím ksichtem Davida Carra a poněkud primitivní Blanky. - Vznikla tu "art ancilla politicae" pokleslé úrovně, kvalitou nejednoho dialogu a odkrveností postav snad přímo srovnatelná s Dietlovými normalizačními seriály. Umění ale nemůže sloužit nějaké stranické ideologii, dokonce i kdyby se jednalo o politickou stranu se sebedokonalejším programem. Pokud tak jako "Země a svoboda" rezignuje na mnohoznačnost a rozpornost světa i lidské existence, stane se dětskou, naivní a kromobyčejně nudnou propagandistikou (revolučním kýčem). Ta ve své jednobarevnosti poslouží politickému směru, pro který chce pracovat, stejně kontraproduktivně jako normalizační lži (ne)posloužily socialismu.