Vlado Matuška - Cestou do samoty prší tmou pruhy pomeranče

Román v devíti řádcích

smáli jsme se tři učni

depresí jízdy mezi Malostranskou a Hradčanskou

nevstanu ani kdyby přišlo tisíc beznohých dědků

představ si jak by to tady vypadalo

šťouchl mi do ramene ten nejtalentovanější z nás

za kruhem nesedíme

jeden je mrtvý

druhý učí

a já jsem parazitem v tenkých střevech

/_

za poslední lampou - na Kladoruby

pohled nedovolí vhodit černý pes

pění se bílé zuby

žena v  šunkách napnutých kolíkuje prádlo

kojenec na prahu spí

nic neví o rubu klád

nic neví o černém štěkotu

Víc než je slina

zasloužíš si strhnout roztrhnout

utáhnout závity až mozek vyskočí ti z klína

naplnit pohárky bříšek

každým prstem proniknout kde rodí se slina

sklípkům vyrazit dech do výsknutí

– zasloužíš si –

– rozum mentorsky rozkročený nad každým odstavcem  – je pendrek

strachem láme údy

/_

za oknem slunce

na jedno oko mu došla modrá pastelka

ořezej mně mami

fantazie je černá páska

upatlaný omastek a lepící se

prsty vysvlékly sklo a plandají

proudem vzduchu nad obnaženými žebry

se záclony pohnou jakoby člověk

ve sklepě pod schodištěm

vyrostl kočárek do botiček

na kolech spletené paprsky obepíná guma

ložiska nepromazali rumem po mnoho jar

Ve hře

napříč linkami slepé ulice

děvčátka vybíjela životy

míčem ve hře

kolo mě vedlo

klopýtalo

na hřbetě potrava prosil jsem

že mám jen jeden

smála se

ještě mléčnými zuby

Komunikace

mluvím k

verbuji výrazy i posunky

vycvičenou armádu k obraně a útoku

hranice

bojím se

kdes nechal patníky bože?

K babici koktat

chlapec každé slovo doprovází tělem

z úst plyne rameny slabikuje

naklání se

na dlouhé by snad přepadnul

přemáhá něco neviditelného

co hmátlo na kořen projevovat sebe

17.4.

přes ramena jsme zvedali kruh

– hrnčířský

vítr s námi točil

(Básně ze sbírky Cestou do samoty prší tmou pruhy pomeranče)