Vojtěch Vacek - Jsem nabírán na špičku blesku
...
Palmové listy zapletené do vaty
kypí a vzdouvají se v překládanou ocel zbarvenou do dřeva
kyselou a korály trávenou za živa noci
Šumění průzračných nížin
odkrývá obrysy pradávných mléčných kanálů
zaplavených bílou řekou – ještěrkou s přátelským vzorem
Spirálovitá gesta palem zavěšují do vzduchu desatero kraje
Každý je v něm začten ještě dlouho po půlnoci
Později k ránu se sluší vybafnout z dýmky
zdobené reliéfy tažného dobytka
překládajícího plantáže do srozumitelného jazyka dne
...
O kámen se přerazila kost
Stala se dutou ozvěnou vlastnímu morku
Chybou v asymetrii lomů
Neboť ten její
Hladký na atom
Postrádal neodvratný živel přírody
odlišující puklinu od řezu s vervou
o níž se opírá vše hmatatelné i nehmotné
...
Zadní brankou vstupuji do zahrady s rozkvetlým zázvorem
Ve spárách mezi kameny klíčí hojivé masti
Chodidly je roztírám po cestě
která ožívá a vlní se zelenkavým třpytem
Na jejím konci couvá k nebi rak
Krásná dívka stojí pod ním se vztyčenou rukou
Chce naposledy sevřít jeho klepeto ve své dlani
Je smutné že rak umírá
ale dívka je samodruhá
Sedí ve vysoké trávě a kolem se mísí poletující mušky s tichým smířením
Měl bych vyjít ze zahrady ven nechat ji o samotě
a po čase se vrátit s hluboce matným prstenem
už je však moc blízko
a já nablízku
...
Rozumíš gestům vyhynulých brouků
Zatuchlinu ředíš na sklepy
Až se rozvíří prach staveb neobjevených dolmenů
doplísňova zavlhčí čas
Věže budou plynout od oblohy k obloze
v základech se vzedmou oblaka
...
Cítíš nechutenství z příliš jasných slov
Z pravdy která jimi protéká
a jejíž nedomykavost dobře znáš
Po nocích přichází do tvého kotce
rozeznávat tvary nábytku a lidí
Stavět z nich škaredá puzzle
pro vyděšení dospělých
s nimiž se stýkáš
a s mastným kalem v očích pozoruješ
jak se – po kolikáté už? –
mnoha topoří nedotykadla
...
Hladina ostrá jako ulita korýše
spřádá si pro sebe malá tajemství nedotvarů a přetvarů
Vypadne-li z kapsy mince
hloubka jejího pádu se zdvojnásobí
Uprostřed letu ztupí břit vlny
jejíž pozdější generace se roztříští o břeh
který je pouze rozvážnější vlna
líně se o moře tříštící
...
Nabírám dusno na špičku nože
a jsem nabírán na špičku blesku
Hřmění v dutinách dne nikdy nebylo čiřejší
Zatímco zaceluji ránu
pod nohama zraje červený pepř –
plevel mezi tichy jimiž hovoříme
Dýchám jako břitva
ale pepř je ostřejší než plíce
Záblesky odkrývají stříbrná ložiska
Chceme si cosi říct
a hřmění těžkne
na dno úst
...
Ve zdi burácí larví sněm
Co píď to doutník ̶
ze zdi stoupá dým
Z jedné strany zaznívá:
Začaly se mi tvořit strie představte si
Nojo vážně
A víte že mě také
A z druhé strany:
Strie strie strie
Každý má dnes strie
Podívejte i zeď je má
Fuj ta je hnusná
Po půlnoci už disputace dolehla
ke všem obyvatelům okolí
Zdála se jim protivná
a sousedství tak upadlo do nepříjemné melancholie
Ploštice se sešikovaly do výhružných formací
Lípa tiše mízila
Její listy nejsou moderní tak jako dřív
uvědomila si
Sužují je odpudivé strie
Sněm skončil dřív než došlo k nepokojům
Vyvinul se ve stanovisko
Ticho se nepozorováno přehnalo
a zanechalo za sebou spící zemi
Před ustanovením doutnala mlčící zeď