Výtvarný program Potulné akademie pokračuje (O dílech a lidech I)

Opět každý první čtvrtek v měsíci, tentokrát v klubu Boro. Na úvod roku jsme zvolili soubor fotografií brněnského fotografa Bořivoje Hájka, který poslední dva roky, seč mu síly a čas dovolí, dokumentuje dění v Potulné akademii (především večery „Uši a Vítr“) a sleduje ji na různých místech jejího brněnského působení. Jeho fotografická skládačka na pódiu klubu Boro se jmenuje: „Pohledy na Potulnou akademii 2008-2009“. Zde je text k jejímu uvedení ze čtvrtka 4. února 2010:

Uši a vítr Potulná akademie objektivem HB
„HB“ – tak se podepisuje autor dnešních fotografií vystavených na pódiových stěnách klubu Boro. Tváře, portréty, situace, pohyb, ustrnutí. Různé prostory, různí lidé. Bořivojovy fotografie jsou v pravém slova smyslu dokumentární – zprávy o zlomku vteřiny v životě lidí, kteří se na Potulné akademii poslední dva roky podíleli. Je to dílo postřehu, ale snad především výběru. Podvědomé ovládání fotoaparátu a vědomé zaměření na objekt. Vteřina, zlomek vteřiny. Událost spjatá s nikdy už nevracejícím se okamžikem, dnem, údobím v životě člověka. Nejde, a nemůže jít o portrét, protože ten pracuje tak či onak na delší časové ploše. Ať už jde o portrét malířský či fotografický.

Uši a vítr Když dneska velmi a právem ceněný rakouský malíř Oskar Kokoschka na počátku 10tých let 20. století začíná své slavné období portrétů, a kdy se rodí jeho pověstná metoda vnitřního vidění, při níž expresivní výraz je pro malbu prvkem dominantním, říká k tomu ve svých pamětech:
„Dříve na mých portrétech šokovalo společnost to, co jsem se snažil uhádnout ve tváři, mimice a gestech, abych to prostřednictvím obrazné řeči reprodukoval jako sumu určité bytosti v obraze paměti.“

V případě fotografie jde o jiný druh paměti. Ale také o jiný druh exprese. Nikoli tolik v 10tých letech minulého století, nýbrž v dobách pozdějších. Exprese stále výraznější, stále dokonalejšími technickými prostředky zachycovaná. Paměť fotografická pak je věcí zkušenosti, způsobu vidění, nahlížení pod povrch věcí, do niterných hájemství individuálního člověka. Technika ovšem může klamat, a hlavně není samospasitelná. Může samotného autora přelstít. Proto je nutno vybírat, srovnávat, odhalovat, kde technika vyjadřuje jen vnější fyzický stav věcí a kde naopak člověka vystihuje ve větší šíři jeho výrazového a komunikativního snažení. Uši a vítr Henri Matisse říká: „Nezavrhuji žádný ze svých obrazů a přitom mezi nimi není ani jediný, který bych neudělal jinak, kdybych jej měl dělat znovu.“ U fotografa tato výpověď koresponduje s jeho dílem lapidárně, protože zachycuje věci nezobecněné, v pravou jedinečnou chvíli a na pravém místě neopakovatelné. Hodnota jeho práce je právě v postřehu a nadhledu. A potom v uvážlivém výběru, kterým se právě k určitému zobecnění a typizaci blíží. K fotografii, na kterou je možno se podívat nikoli pouze jednou v životě, nýbrž se k ní i vícekrát vrátit.