Vznášející se přirození protektorky sen

Vznášející se přirození protektorky sen, 29.11. Brno Skleněná louka sklep. Večer pro poezii, obrazy, trans, přirození a další bohatství. Účinkovali: Štochl, Násilník, Durkheim dolls, Orlová, Blázni.cz, Strá, Čmelíková, Karvay and The Prostory, a publikum.

.

.

.

.

.

.

.

"První, kdo nás uvítal, ještě před vchodem, byl pes, který se po otevření dveří posadil na podium a zůstal." Moderátorem večera je spontánní lamentátor a jediný surrealista, který je schopen automattext vyjádřit jako báseň, nebo i jako jakýkoliv monolog, což je naráz dialog.

Durkheim dolls / vystoupili několikrát, asi dvakrát, z toho napoprvé náhle, což bylo milé. Celá místnost se zalila do bublin hlubin psychedelické haluze (vesmíru). Večer přirození, se začínal otevírat./
Johny Násilník / rap nemáme moc rádi, kór ne rap z Mladý Boleslavi, ale, moderátor sám nejlépe situaci popsal: toto bylo jiný, jeho názvy, jako třeba Krek holokaust, dávaly už samotnému vystoupení jakousi dávku ironie a Johny nenechal svým tancem, instrumentálem ani jazykem nikoho na pokoji, a tak moc to chtěl vyřvat, a tak moc se mu to podařilo. Lidé se dostávali do varu. Teda, lidi v Brně ještě nebyli tak úplně vařený, je už docela zima a je pravdou, že ty vánoce asi lidem lezou na mozek.
Jana Orlová / Pak přišla. Žena v bílých šatech a tvářila se na první pohled jako by ve svém vlastním světě skrývala nějaké podivné tajemství, smrtelníci se mohou jen domnívat, ostatní lidé jen bez výrazů zírají na osobu podobnou Burtonově mrtvé nevěstě, ona čte své básně, její projev není reprodukován jako poezie, ale poezií je samotná existence této osoby. Trocha toho zenu a pohledu na krajinu ve všech ročních obdobích nikdy neuškodí. Byla jako květina, z které odpadávají lístky přečteného na zem, až zůstala jen ona sama s pylem čekající na včelu, která dá možnost vzniknout novému životu. V tuto chvíli je už publikum v pohodě. Někoho napadlo zhasnout.
Durkheim dolls podruhé. Způsobují trans, vím, že se na to dalo tančit. Osobně si myslím, že kapela takového typu by potřebovala více drog v publiku, protože lidi jsou suchaři a místo pořádného organiko a vědomě propojeného tance, jenom sedí. Šel jsem v tu chvíli k vstupním dveřím, abych vítal hosty, a stál tam jakýsi starý podivín, mluvil o duševní očistě dvakrát za rok, a také vítal hosty. S krabicí čerstvého bohatství Brněnského lesa. Po této vydařené hudebně vizuální abstrakci se prostor nástrojů uzavřel. Přecházíme do světa lidského hlasu a poezie. Ačkoliv.
Blázni.cz / Uvedení bláznů na scénu proběhlo asi za minutového, ne příliš snesitelného vazbení bassového nástroje skupiny Durkheim dolls. Někomu to mohlo přijít jako sabotáž, ale i takové maličkosti, daly našemu večeru kouzelný espirit, který je velmi přínosný pro lidskou tvořivost. Jak také lépe uvést skupinu Blázni.cz, než tím, že se pokusíte dovést publikum k bláznovství. Za Blázny vystoupili čtyři akoři (Durman, Hrabě Rogowski, Olem Mlyje, Andie Bech), popisovat každý charakter by bylo na několik stránek a popisovat výstup každého z nich by bylo na celkem dost několik stránek. Představíme si raději charakter celku. Především to, že publikum se stalo nedílnou součástí bláznů a náročný divák v hlavní roli: naplno začíná dávat kotel všem vystupujícím. Každý se s tím vyrovnává po svém. Vystoupení bláznů bylo krásným divadlem, šílenou gradací "Adamem Evou", a jakási čirost této skupiny ukazuje na její (nahotu) hodnotu v niternosti a intenzitě prožitku. Čirost charakterů je jasná, až na pár excesů, jako ten svetr.
Petra Strá / Dalším vystupujícím byla pražská surrealistka (mind-alchemie) Petra Stra. Přímo šokovala, když přišla, postavila se doprostřed jako antická hvězda a čekala, co se bude dít. V tu chvíli jsem měl možnost pozorovat, jak se přítomní páni mění do podoby mlsných psů a jazyky jim ukapávají sliny na zem. Začala povídat cosi z abstraktního projevu, který, ač měl jsem čest slyšet vícero projevů této autorky, jsem nikdy úplně nepobral po racionální formě. Projev byl virtuozní, prostor se naplnil velice příjemnou atmosférou, která dávala možnost všem přítomným tancovat za zrcadlem, pokud o tom vůbec věděli, hodněkrát spíš ale kapaly jazyky sliny na zem. Starej destruktor a náročnej divák si rozjížděl svou, přišel duet mezi ním a ní, jemně tvrdá poezie na těch nejcitlivějších linkách, krásná hra, Petra, ač nemilá, odchází sebejistě.
Michal Štochl, básník a moderator / V tu chvíli dostávám mikrofon a odmoderuju se tím, že si sedám na zem a začínám číst své připravené texty, které pro ten daný moment, zcela se shodují se situací, což jsem nemohl vědět, ale uvnitř jsem to ale věděl, proto jsem to napsal tak, jak jsem to napsal a dostávám se do kritického pole setkání s ledoborcem: rozstřílel mě na malé kousíčky a já, neubráněn jeho kritice, své vlastní kritice, padám do Macochy a v posledním záchvěvu posílám diváky a Brno do prdele. Ještě jsem ale musel chytit otěže a uvést autorku, která ukončuje pasáž autorského čtení v tomto večeru. Je to mladá dáma Marie.
Marie Čmelíková básnířka a malířka / Sebejistě přišla na pódium…avšak, nakonec jsem se divil…každé pohlaví dostalo, co dostat mělo, čiré, přesné, tak, jak to bylo, vše celkem. Strom po stromu byl dokonalý. Kdo hledal kaz na jednom místě, neviděl celou krajinu. Marie rozjela svou erotikou nabujenou poetiku s krásným, nečekaným zapojením Oldřicha Navrátila, hlavního technika a zvukaře celé akce. Její čtení se poté stalo směsicí parodie na lásku a kult milostného vztahu s konečným vyvrcholením, až jsem se červenal. Jak vše bylo opravdové. Nikdo by si nic takového snad ani nemohl vymyslet, kdyby sama náhoda a krásný dar přirozenosti odvíjející se od samotného ducha přirození, nezapracoval.
Martin Karvay and The Prostory / Nastupující kapela TP v hlavní roli poezie Martina Karvaye, přinesla jako vždy velká očekávání. Jako celek velmi zajímavé uskupení, kdyby z ničeho nic vrchní kytarista neodešel ze svého místa a nenechal frontmana kapely stát jako vyoraného. Kytarista svůj náhlý odchod odůvodnil tím, že prý mu kytara nesedí, proto se raději chopil bubnu a nahrané pasáže reprodukoval skrze opakující se rytmus bum bum bum bum bum bez melodie. Chopil jsem se tedy kytary a vyhrával na jeden akord alespoň jednoduchý doprovod. Však co na tom celém bylo zarážející?, byl to samotný odchod kytaristy, to se nevidí, je to hodně surreálný čin hodný genia.
Kapela The Prostory dohrála a přišly na řadu The Prostory revajvl revajvl / Nevím kolik bylo lidí, kolik bylo hodin, kolik bylo času. Vyklubalo se z toho podivné úpění na všechny dimenze existence, kde v první řadě jak šílená tančila protektorka s malým vajíčkem v ruce a vydávala tón jak prales na drogách značky lcd a vedle ní nahatý druid vydávající skřeky prosté člověčiny, vše v časovém horizontu ani nevím, protože sám jsem byl posedlý, čímsi, co nedokážu ani pojmenovat. Jediné, co si pamatuji, že se prostor mlžil a každé dupnutí či křik byl jak zrychlení vlaku z 30 na 280 kilometrů za vteřinu. Po tomto běsnění došlo k podkladu elektronickou psychedelickou hudbou, která již krásně uzavřela tento kouzelný večer libovou magií. Dalo se tančit, povídat, pít, nebo se jen houpat na židli, šlo vše. Děkuji představitelům publika i hostům. Vystupujícím a nervům. Akce, která ukazuje, jak je krásné, když jsou pády i vrcholy, že vše může býti přirozené a neformální.