Za dobrodružstvím, kde sýkorky polykají ping-pongové míčky

Jesper Alvaer a Isabela Grosseová: Způsobilost
Fotograf Gallery 30. 1. - 28. 2. 2015

Co se stane se schopností, kterou máme, ale nepoužíváme ji? Jak se vyvíjí a jak nás ovlivňuje v činnostech, které s ní nesouvisí? Jak jsme schopni vnímat, nahlížet, chápat a jakou k tomu máme způsobilost? Tyto a podobné otázky vyvolává právě probíhající výstava v pražské Fotograf Gallery.

Co se stane se schopností, kterou máme, ale nepoužíváme ji? Jak se vyvíjí a jak nás ovlivňuje v činnostech, které s ní nesouvisí? Jak jsme schopni vnímat, nahlížet, chápat a jakou k tomu máme způsobilost? Tyto a podobné otázky vyvolává právě probíhající výstava v pražské Fotograf Gallery.

Stavebním kamenem pro Způsobilost byly Jesperu Alvaerovi a Isabele Grosseové dvě série rozhovorů: první vedli s postaršími umělci, kteří i přes své akademické vzdělání nějakým způsobem ve světě neuspěli. Škola je připravovala na cestu, jíž jim nakonec nebylo souzeno se vydat. Stali se z nich vrátní, manažeři, pracovníci v odvětvích, k nimž neměli blízko. Byli nuceni se přizpůsobit, odvrhnout původně osvojené dovednosti a myšlení. Podobný osud sdílela i druhá skupina dotazovaných – emigranti.

Výstava však nemá být ukázkou konkrétních příběhů, co chytnou za srdce a vryjí se do podvědomí - její síla spočívá ve snaze zprostředkovat návštěvníkovi zážitek. Pocit toho, jaké to je. Nutí jej překračovat běžně stanovená pravidla a aktivně se účastnit. Vytváří prostor pro hru, kde je cílem zkoumat limity naší imaginace. Hraje si s námi a zároveň nás ponouká, abychom hráli sami. Při návštěvě se ocitáme v situaci, kdy je jen na nás, jakým způsobem a zda vůbec budeme pokračovat. To, že na podobné věci nejsme zvyklí, ještě umocňuje naše výsledné dojmy.

Způsobilost není klasickou výstavou. Člověk sem nepřijde, neprohlédne si expozici a pak se beze slova nevytratí. Naopak je nucen čelit lehkým otřesům v podobně netradičního přístupu a sám se musí participovat. Že jej zavřou v místnosti, z níž není na první pohled úniku, je jen malou součástí galerijního dobrodružství, které je navíc pokaždé jiné.
Návštěvníkova cesta začíná v kanceláři dočasně proměněné v malý atelier – dostává tužku, papír a úkol nakreslit gesto ruky: „jestli si to nebude podobné, nevadí.“ Nemá moc na výběr, s vypětím sil a vzpomínkami na rané působení v Lidušce odevzdává svůj majštryk a nechává se fotografovat spolu se svou paží. Kustodky jej pouští do další místnosti, samotného. Tři fotografie, tři příběhy a jedno z vyprávění o slečně, která ráda souloží. Při pohledu na zavřené dveře mu v těle utkví náhlý pocit podprahové nesvobody a snad i zoufalství. Oprávněně. Jedna ze stěn však zázračně ustupuje, nabádá do třetího pokoje, aby se po chvilce opět zase zavřela. Je tu židle lákající k posazení, ozývá se hlas a to pravé dobrodružství teprve začíná: „jak se vám kreslilo?“ Neživé věci ožívají, zvířata mluví, anatomické modely se vydávají do světa a sýkorky polykají ping-pongové míčky. Nic není nemožné a hranice představivosti neexistují - tedy pokud si to divák přeje. Tu pozoruje pouliční ruch z pohledu žáby, tu je sám sebou a povídá si se svou broží v klopě. Co vidí, co cítí, kam nakonec vydá? Hlas se ptá, on odpovídá, směřuje k nejasnému cíli.
Před odchodem ze světa hry má ještě možnost spatřit svoje dílko. Právě prožitá výprava do zákoutí vlastní imaginace jím rezonuje několik dalších minut: byl v tom všem jen objektem, subjektem, hráčem? Jaká byla jeho role v této site-specific instalaci, která nepříliš očekávaně podrobila jeho schopnosti zkoušce?