Andreea Semmai: Selseus

 

 

 

NOVÝ SVĚT. SELSEUS 

 

 

věnováno světu s láskou 

 

odjakživa žiju ponořená v jakémsi nepřetržitém kontinuu mého podvědomí, které vzniklo kdysi v temnotě raných dětských vzpomínek a má dosud  úplně stejnou podobu: obsahuje v sobě stejné obavy, stejný pochybovačný pohled vznášející se nad věcmi a hlavně nad lidmi. léta míjí  ale ve svých vnitřních očich jsem se vůbec nezměnila, jsem stále to dítě(ze začátku), poněvadž lidská bytost je původně a hlavně dítětem a kvůli tomuto prvenství mám pocit, že by jím měla i zůstat. stárnutí a dospívání se mi zdají být jakýmsi zvrhlým zpětným vývojem, nikoli normální evolucí. nejsem trpaslíkem, nezůstala jsem malou jako Oskar Matzerath, ale v jistém smyslu svůj život trávím snahou o zachování svého vlastního dětinského obrazu o sobě. mám v očích jakousi podívnou nepochopitelnou horlivost, která na ostatní silně a nepřijemně působí, a tak si stěžují, že můj pohled pálí jako bodnutí dlouhou jehlou, bolí jako aplikace podivné nostalgie v injekční formě, a proto se mému pohledu raději vyhýbají… už dávno se sama sebe ptám, jak by se ona horlivost dala zmírnit, zda jsem toho schopná a jestli dokážu vůbec žít v klidu. snažila jsem se o umlčení mého vnitřního hlasu, ale bylo to jenom dočasné řešení. moje tělo se zužuje, až se stane malým ořiškem a pak se kutálí až na nejvzdálenější okraj cesty. izoluju se jako protest. knihy, které naplňují moje oči a mysl, jsou útočištěm a přitom trampolínou, která mě může vymrštit do jiných vesmírů. vykoušu z nich jako obří nenasytný mravenec , lovec chlebových drobků, jehož čelisti hladově rozdrcují a rozmělňují každý kus chleba, na který naráží. a tak jsem živá knihami; světy v nich praskají, vyrůstají a zrají v mojí hlavě;

 

 

a já si představuju, že jimi hýbám, kroutím a že je otáčím do všech stran, jako kdyby byly drobnými planetami, dýchám nosy těchto podivných a přitom tak živých postav,které tyto planety obývají, vidím, dívám se a hledím jejich očima; snad místo nich také cítím mnohem víc, než by si kdokoli jiný, kdo dotyčné knihy četl místo mě, mohl představit, že jsou schopné pociťovat...

a jako malá jsem si vymyslela imaginárního kamaráda. jmenoval se Seus. byltakový stařík s bílým plnovousem jako Santa Claus, třeba jsem si je take popletla, nevím, nicméně jsem si jistá, že Seusovo jméno a tvář vznikly v mojí představě nějak samy od sebe. kdyby mě nenapadlo jméno Seus, možná, že bych ho pojmenovala Santa Claus. nicméně mě strašně bavilo všímat si, jak se v mojí představě opakovaně rozkládal a zas dával dohromady jako hlavolam.

obvykle jsem na něj mluvilavenku po večerech,když kolem násuž skoro nikdo nebyl; snad  je to jasné, proč zrovna tehdy a tam... chodila jsem po ulici pomalu anebo naopak rychlým krokem, to v závislosti na intenzitě a síle mého projevu. přitom jsem koukala na oblohu, ovšem moc jsem ji neviděla, soustřeďovala jsem se totiž hlavně na dialog se Seusem: mumlala jsem,hlasitě mluvila nebo rovnou křičela - prostě jsem se s ním bavila, jako kdyb  existoval. 

Seus mi samozřejmě nikdy neodpovídal, tyjo, to by teda bylo něco, kdyby se mi ozval... věděla jsem přece, že není skutečný. potřebovala jsem však tu jeho nepřítomnost něčím a nějak nahradit, a tak si jeho odpovědi představovala, slyšela je, lze říct, že jsem po nich téměř šmátrala - a to všechno se stalo hned po mých otázkách; a odpovědi zněly fakt nádherně, jako sliby splněných nadějí!  ... navíc jsem měla potřebu mluvit na někoho, kdo by mě trpělivě a do nekonečna poslouchal, a pak se tato potřeba stala dokonce radostí... totiž k tomu, aby mě mohl poslouchat, musel člověk být opravdu klidný a trpělivý. 

žila jsem tedy ve společnosti této imaginární bytosti, se Seusem jsem byla kantorkou a přitom studentkou, mistrem, avšak žákem... tím, jak jsem na něj mluvila, rozvíjela jsem skutečnou dialektiku, celý filozofický systém. svěřovala jsem mu svoje naděje a především úzkosti. všechno jsem mu svěřovala pod vlivem bouřlivých vln své vůle, své divoké touhy vlastnit nějaký vysněný, ale nepochopitelný předmět; svěřovala jsem mu záhady, které jsem se snažila rozluštit, a tím jsem se pokoušela pochopit to, co jsem chtěla a nemohla mít.

časem jsem pak na něj přestala mluvit... zmizel z mých myšlenek sám od sebe, tedy stejně tak, jak se objevil.

doufám však, že jednou, někdy, nějakou odpověď přece jen dostanu… když už ne od zmizelého Seuse, aspoň od života, anebo třeba sama od sebe. občas se můj pohled toulá po mém zrcadlovém já. koukám totiž na sebe do zrcadla, koukám na svoje oči. zajímalo by mě, co bych si představovala, že se skrývá za těma očima, kdyby ty oči nebyly moje, kdybych zrovna jimi a právě v tuto chvíli nekoukala na svět? a představuju si svou horlivost v podobě uspokojené touhy hledící na drobnou jiskru ...

 

 

moje sebevědomí se zase skrývá mezi mými nehty jako odporný brouk; pak jej   dám na své místo za oči. oči zhasnou. všechno, co vím, je jen to, že chci, aby byla vnímána síla mých pocitů; jsou to pocity, které z mojí mysli sestupují až do hlubin mého těla a masa, do prstů a nehtů, jako kdyby měly mohutné silně vibrující kořeny; a pak se z prstů, nehtů a masa vracejí zpátky do mysli; a vím také, že je pro mě nepřijatelné, že nikdo jiný kromě mě není schopen vnímat tuto skutečnost, ovšem za to ji zkreslují! ... to znamená, že v určitém - vlastně nejdůležitějším - smyslu já existuju jenom sama pro sebe. ostatní si mě všímají jen jako krabice masa nebo, jak říká Schulz, jako lepenkového panáka. když se na někoho dívám, snažím se ze všech sil o empatii, o pochopení jeho nebo jejích nejintimnějších myšlenek a pocitů, o pociťování a hledání jeho nebo její Přítomnosti. kdyby duše byla hmotou, z níž by se skládali, strčila bych prsty a nehty do těch myšlenek a pocitů. sháním Přítomnost v duších tak, jak Baptiste Grenouille vyhledával vonné podstaty těl. obvykle si neplánuju čas; čas, kdy se mám vrátit domů; čas, kdy mám otevřít knihu na určité stránce a zapomenout na svět, nechat ho přezimovat tam, někde venku. moje oči se potulují po tupých tvářích z měkkého masa; jsou to tváře s mastnými vráskami, s malými bradami, se rty našpulenými kvůli tučným tvářím, s malýma nevýraznýma očima zbavenýma řas a života. hledám vstup do nich. zchátralost stáří, zchátralost miminka - to všechno mi stojí v cestě, zastavuje mě. znepokojuje a dráždí mě myšlenka postupného a stálého dospívání dítěte. považuju ji za naprosto nesmyslnou: že by se neviňátko jako dítě měnilo do zvrhlé necitlivé láskyneschopné bytosti, jakou je dospělák nebo stařec?jejich zahnuté nosy nebo kopytovité brady mě svými tvrdými mozoly zběsile a chmurně rozdrcují, jako kdyby mě popřely jako bytost, jako kdyby byly výrazem mého pravého bytostného opaku. třesou se, někteří z nich - vlastně většina - smrdí. apnoe. krátkodobá zástava dýchání. jsou mi čím dál odpornější, moje nenávist k ním stoupá jako příliv, stoupá až k mým očím. dokonce i pachy jejich těl vidím jako nepřátelské bytosti, které na můj nos a na mou mysl tvrdě útočí; moje myšlenky ustupují, míří k zadní části hlavy;cítím, že moje lebeční dutina je prázdná, stejně jako moje oči. těžký zápach člověka neschopného myslet je naprosto nesnesitelný. a prchám, prchám ze světa. vzápětí vcházím do domu, pak si vydechnu.pomalu začínámznovu žít, jsem zase schopná myslet, moje myšlenky jsou jako těsný drát omotaný na  dřívku, jenž se mi jemnými a dlouhými prsty svojí mysli podařilo konečně odmotat. pak ho uložím v dolní části čela. cítím jeho váhu, sklouzává dolů k nosu. Potom zazní znovu zvonkohra točících se myšlenek, ležím na zádech, promítám je směrem nahoru ke stropu a dívám se na ně.

dobrý doušek samoty. jsem zachráněná, zítřka bude všechno v pořádku. do následujícího zítřku. často poklekám a moje oči padají do prázdnoty přede mnou. kéž by to nikdy neskončilo. nic netušící ani o věcěch, ani o myšlenkách, moje mysl bezcílně pluje po vodách v míse netečnosti. sklouzávám čím dál hlouběji do prázdnoty přede mnou. zrychlený pokles. znecitlivění v nohou; ještě že mě kotníky přivedou zpět k životu; horko těžko svůj prochladlý pohled odlepím od vzduchoprázdné mísy svojí mysli. mysl se mi sama od sebe otáčí kolem své osy; je plná svého vlastního poklidného světla, jako kdyby byla měsícem. čtu si při světle, které se rozpramenilo z mojí mysli. číst! tohle, tohle je svět, tohle jsou skutečné, živé světy! někdy si přeju usnout a probudit se jako knižní postava. tím bych se zbavila povinnosti uspokojovat nějakou touhu, identifikovat cíl nějaké horlivosti;a ne jen tak ledajaký, ale cíl určitý, její cíl. nicméně měuž nějakou dobu zneklidňují zvláštní pocity,dívám se kolem a můj pohled urputně shání skutečně důležité podrobnosti. a právě v takových chvílích toužím ještě víc, jako kdyby mým vysněným předmětem bývalo bylo to neviditelné, co právě přede mnou leželo... 

 

Z rumunštiny přeložil Mircea Dan Duta.