Balet skřetů

Občas člověk narazí na hodně přesvědčivou kapelu. Někdy je možno na pódiu zahlédnout bravurního instrumentalistu, který na sebe strhává většinu pozornosti. V tělese, o němž budu psát dnes, jsou takoví virtuozové tři. A jedná se o trio.

Permon BaletObčas člověk narazí na hodně přesvědčivou kapelu. Někdy je možno na pódiu zahlédnout bravurního instrumentalistu, který na sebe strhává většinu pozornosti. V tělese, o němž budu psát dnes, jsou takoví virtuozové tři. A jedná se o trio.

Od roku 1998 vydali tři skvělé nahrávky, vrcholné období mají po celou dobu existence. Permon Balet Superstar. Znáte je? Pokud ne, není to vlastně až tak překvapivé. Chlapi se totiž nevěnují psaní písniček, ale hraní. Za hitovku by se snad dal z jejich repertoáru označit jen dávný šraml Was ist das. Když se ale budete pídit po jejich internetových profilech, narozdíl od řady jiných kousků ho nenajdete. Permoni vidí těžiště své činnosti evidentně někde jinde. Vyznávají mezirázy, liché a bludné rytmy, neméně bludné harmonie, atonalitu, horizontální i vertikální překvapení a většinou pořádnou porci razance. Ale všechno to zvládají, jakoby šlo o nejpřirozenější činnost. Nejistotu nečekejte! Možná v tom bude hrát nějakou roli jejich domovské město. Třebíč je plná spousty vynikajících kapel, i když PBS jsou jedineční. Je zajímavé poslouchat po jejich koncertě reakce v hledišti. Permon BaletČlověk si přijde spíš jako po vystoupení velkých instrumentálních hvězd odněkud ze zámoří. Teď mi jde ale o něco jiného: v menším městě se mnohem snáz sežene zkušebna než sál na vystoupení a člověk během let většinou projde daleko větším množstvím sestav věnujících se různým stylům, než bydlí-li například v Praze. Když se pak stane to, co se stalo, a tři vyzrálí páni muzikanti začnou dohromady experimentovat, není síly, která by je zastavila. To je ovšem moje hypotéza. Před pár lety rozšířili na nějaký čas sestavu (bicí - basa - kytara) o zpívající flétnistku Hedviku Pěnčíkovou. A byla to trefa do černého. Těžko si při poslechu jejich nahrávek bez ní představit, co smysluplného přidat. Jim to ovšem vyšlo. V současné době vystupují zase ve třech, ale spíš svátečně. Repertoár prochází docela výrazným vývojem, takže z toho, co už nahráli, neprezentují skoro nic. Jak už jsem psal, písničky to moc nejsou. Spíše dlouhé kompozice narvané muzikou. Ačkoliv pojetí PBS je nepoměrně současnější a nevyžívají se v sólech, napadá mě srovnání s vystoupeními Cream. Ti také hrávali dlouhé kusy, přístupem který koření spíš v jazzu než v rocku. Zůstal jsem ještě dlužen jejich jména: Vlasta Pastucha, Luděk Konečný a Saša Fiala. Hráli nebo hrají třeba ve Špinavém nádobí, Czech Faith No More nebo FruFru. Od posledně jmenovaných Fiala odešel, protože se namísto rytmických improvizací začali věnovat písničkám a to ho nebavilo.