Bejvávalo - veselé estébácké

Myslela jsem si, že pojem estébák do 10 let po revoluci z našeho slovníku zcela zmizí. Bylo to velice naivní. Proto uvádím pár historek ze svého života, abych pro ty mladší tento pojem trochu upřesnila, objasnila a demytizovala.

Na úvod musím říct, že jsem měla velké štěstí, a zažila jen konec této éry, a těch pár výslechů absolvovala téměř bezbolestně . Přesto si ten pocit strachu a bezmoci pamatuju dodnes. Takže raději to zlehčím a jdu na ty vzpomínky, které jsou opravdu spíše srandovní.

Moje první setkání. To jsem ještě pracovala v ZZN, které tenkrát patřilo pracujícímu lidu, zatímco nyní jej vlastní dobrák Babiš  alias Bureš. To jsou paradoxy. Vzhledem k tomu, že bigbíty v naší stodole navštěvovalo čím dál více kapel i lidí, a to i ze zahraničí, ocitla jsem se v jejich hledáčku poměrně záhy. Přepadli mě v práci. Byla jsem kancelářská krysa. Největší strach jsem měla o kamarádku Věrku, která právě vzorně datlovala na stroji. Přepisovala zrovna Moc bezmocných od Václava Havla – tedy literaturu přísně zakázanou. Ne že by ji to zajímalo, nebo nám chtěla pomoci, ale měly jsme takový výměnný obchod. Já za ni udělám nezbytnou otravnou matematickou byrokracii a ona bude ťukat do stroje. Ještě jsme měly jednu dohodu, taky pěkně praštěnou. Já jí dovolím půl směny poslouchat Dalibora Jandu a ona strpí Zappu a jiné „obludné“ nesmysly. Byla to fajn ženská. Nicméně se mi nepodařilo pány přesvědčit, že ta rozkošná růžová kabelka je moje a hbitě hrábli po otrhaném batohu narvaném tiskovinami. Bohužel obsahoval pozvánky na výstavu a undermecheche kdesi u Koryčan, takže se pak muselo narychlo stěhovat ( po výslechu jsem hned volala pořadatelům, ti bohužel nestihli všem přestěhování řádně vysvětlit, tak si o mě pár lidí myslelo, že jsem donašeč, což mne převelice nakrklo). Výslech nebyl nijak moc tvrdý – Moraváci byli vždy o kousíček hodnější, ale hnusné to bylo. V podstatě jsem strávila půl dne o samotě a půl dne divením se nad jmény na která se ptají, neboť jsem je doopravdy slyšela až tady, většina lidí žila pod přezdívkou a tato tradice se udržuje pořád. Vyšla mi moje kalkulace hloupá blondýna a k tomu jsem přidala smyšlenou verzi o tom, že vše dělám proto, že jsem nymfomanka a tožím mít kolem sebe spoustu chlapů. K tomu jsem důrazně dodala, že musí mít strašně dlouhý vlasy a fousy. Toto vysvětlení jim připadalo logické a dali mi nakonec pokoj. Jen na bigbít se občas vypravili, ale nikdy si netroufli dovnitř – natáčeli za vraty, strkajíce mikrofon škvírou dovnitř. Jé jak bych ty nahrávky chtěla. Dědoušek Papežíček je odsud i několikrát vyhodil.

Další pikantní historka je již z doby mého skoropodnikání. To jsem již pracovala jako keramik u polooficiálního soukromníka Trávníka. Barák plný chuligánů, někteří i hledaní či bez práce. A tu někdo zvoní, a za dveřmi dva pánové. Jasný od pohledu, jen s tím rozdílem, že to byli Pražáci a to ta nejhorší varianta. Zlý a zlý. Od veřejí jsem je poodehnala paragrafy, ale chtěli jen mne, tak jsme se vypravili shánět místnost a  psací stroj po vsi. To mě domorodci opravdu potěšili. Na Národním výboru (obecní úřad) smutně oznámili, že je stroj rozbitý. V JZD ho jako na potvoru neměli vůbec. Tak tedy, že pojedem do Hustopečí na okrsek, prohlásili stojíce opět u mých dveří. No, to co jsem řekl, nebyl fakt úmysl, ale běžná praktická reakce. Neměla jsem tehdy auto a vaření probíhalo na plynovém vařiči poháněném plynovou bombou. Tedy má přirozená reakce byla- Hustopeče? Skvělé, jdu pro bombu! To jste je měli vidět. To byla paráda.

No v Hustých na okrsku mě již znali. Byli tam takoví dobrotiví venkovští strýcové (nesnáším policajty, ale tito byli fakt docela fajn), kteří mi asi měsíc předtím pomáhali získat zpátky řidičák sebraný zlými znojemskými cajty. Když jsme vkráčeli, tak jeden vesele zvolal“že tys zase řídila opilá“ a hrozil ukazováčkem. Pánové konsternovaně civěli. Nikdo se tam s nimi nechtěl bavit, ale nakonec jim kutloch přidělili. Byli hnusní. Já furt mlčela. Verze nymfomanka by mi tu neprošla. Kupodivu mne zachránilo to, že jsem oficiálně nepracovala. To jim dalo naději, že mne stejně zavřou a bude ode mě pokoj. Předali mne místnímu náčelníkovi s pokynem dodělat a přesunout směr Kuřim. Ten naprosto nic nechápal, taťkovsky mi vyčítal, že podepíšu vše co mi přijde pod ruku, a eslivá mám ty bigbíty zapotřebí a že ať tam aspoň nezvu ty cizince. A ufal „co s tébó cérko, já tě nechcu zavřit, jak to vlastně máš s tó pracó? Věřte, nevěřte, ten chlap měl fakt radost, když jsem se vytasila se svým papírem, že mám druha, který mne živí“. A opravdu mne rád pustil. No napomenutí a kázání bylo, ale paráda, co?

Takže ponaučení. I mezi policajty byli celkem obyčejní chlapi, kteří se na to dali z lenosti, naivity či idealismu. Ale moc jich nebylo. Estébáci byli dle mého špatní všichni a šel k nim jen úchyl nebo sadista. Jinak si to nedokážu vysvětlit.

Blanka