Festival Krákor v Moravském Krumlově

Přejímáme obsáhlou reportáž z vyhlášeného undergroundového festivalu, který se stává kultovní záležitostí. Sepsal se zápalem sobě vlastním Milan Holeček, leader kapely Memorial, která také na Krákoru zahrála. Objetivní přístup, osobní výpověď.

krakor.jpg Po několika letech informací z druhé ruky jsem měl konečně příležitost zažít na vlastní kůži festival Krákor v Moravském Krumlově, respektive jeho část. Jedná se o podnik se slušnou tradicí a pověstí. Letošní ročník byl už osmý v pořadí, přičemž už několik let vzbuzuje Krákor v muzikantech, kteří mají v termínu jeho konání v kalendáři poznamenány příslušné údaje, jistě libé pocity spojené s pocitem účasti na něčem výjimečném. Jelikož jsem se nemohl zúčastnit akce v celém jejím rozsahu, není můj text z rodu těch, které by si tato zasluhovala. Mám jenom chuť něco si k pátečnímu večeru poznamenat. Hned po příjezdu mě překvapilo, nakolik profesionálně je festival pojat. Bylo by zbytečné popisovat jednotlivé organizační záležitosti, odbydu je tedy konstatováním, že nikdo z účastníků, ať už návštěvník, účinkující či organizátor si nemusel dle očividných skutečností stěžovat téměř na nic a mohl si užívat kultury dle libosti, aniž by byl obtěžován hladem, žízní či jiným nedostatkem. Nomádů z různých koutů zemí českých a moravských se sešlo poměrně hojně a jak je na podobných akcích zvykem, aktivní i pasivní účastníci byli v davu přirozeně promíseni.

Nejvíc starostí měl Fido, který pobíhal po areálu a všemu zodpovědně šéfoval, nejvíc vidět byl Erik Frič, který svým nezaměnitelným hlasem uváděl na pódiu všechny účinkující. Viděl jsem zhruba třetinu vystoupení programu prvního dne, o nichž nyní napíšu pár řádek. Unikly mi produkce například Čočky, jejíž členové byli rozloženi na trávě se svou keramikou, multiinstrumentalisty Tomáše Vtípila, pelhřimovských kreténů Nevidim, naturalistického folkaře Záviše, už třicet let stoletého jemničáka Jé Jé Neduhy a spousty dalších. Zároveň s mým příjezdem startovala Stará dobrá ruční práce, kapela už roky věhlasná, mnou ovšem dosud neslyšená. Nevím, jestli jsem nepřišel během těch let, kdy jsme se navzájem nestřetávali o nějaké neopakovatelné zážitky, ale v pátek 23. června bych o ně v případě o něco málo pozdnějšího příjezdu určitě nepřišel. Nijak mě nezaujala ani jejich muzika, ani texty o chlastání, víkendu a blbé Americe. Potom hrál Květoslav Dolejší, jehož totožnost jsem rozpoznal až ke konci vystoupení, a tudíž se nemusím ani vzdáleně podezírat z jakýchkoli předsudků daných jeho věhlasem. Hrál na kytaru v trojici s basákem a bicím automatem. Hlavní pozornost však zcela samozřejmě poutal frontman a alespoň mě osobně těšila jeho hudba v živém provedení mnohem víc než z nahrávek, s nimiž jsem se setkal nesetkal. Byl přirozeně písničkový, hravý a svůj. To co dělá, dělá dobře. Určitě jeden z vrcholů večera.

Další kapela pro mě představovala nejkontroverznější bod pátečního programu. Byli mi totiž něčím velmi blízcí a něčím velmi nepříjemní. Jacísi Black Spirit Rose hráli rozostřenou, naefektovanou, rozvláčnou kytarovou hudbu s nepopiratelnou atmosférou. Ale téměř po hodině vystoupení přeci jen už trochu nudila absence ještě druhé polohy hudební složky jejich vystoupení. Frontman byl (píše-li si texty sám) založen silně poeticky. Svůj přesvědčivý hlasový projev doprovázel gestikulací, z níž jsem nepoznal, je-li adeptem herectví nebo teologie. Spíš bych to ale viděl na herce, protože jeho teologický postřeh, že "Kristus se štítí sestoupit na zem" (nebo tak nějak) je úplně mimo. Chápu, že mluvil o svém zhnusení a ne o Kristově, což ovšem básnicky také nebylo příliš zdatné. Možná, že jsem něco nepochopil, něco z textu mi uniklo, ale pokud ne, pak mi jeho frázovitost a povrchnost vadí. Toho Boha měli v textech více, ale když jim Fido rázně oznámil konec, a to dokonce opakovaně, jejich konstelace na pódiu se nijak nezměnila a zahráli ještě jednu ne zrovna vteřinovku, ačkoliv policejní hodina se blížila a osud dalších účinkujících byl nejistý. To je bezohlednost!

Potom jsme hráli s Memorialem. S menšími technickými i jinými problémy, řekl bych, že vystoupení bylo vzhledem k našemu standardu plus mínus průměrné. Závěr večera obstarali až někdy kolem třetí hodiny ranní Spytihněv z Beskyd. Jejich vystoupení bylo nabité pozitivní energií a i když se tvářili jako diletanti, pro které je muzika akorát hrozná sranda, tak jednoduché to rozhodně nebylo. Přinejmenším rytmika seděla perfektně a i frontman se svejma primitivníma kytarovejma kilama věděl ve skutečnosti moc dobře jak na to. Největší grády ale dodával kapela právě jako frontman udávající směr, parádně valící do lidí svoje poselství, kterým byla hlavně pozitivní energie sama o sobě. Ten člověk zosobňoval té noci na tom pódiu ten nejčistší tvar jaký se vůbec mohl objevit. Mám za to, že není třeba nijak zvlášť zdůrazňovat, že se tak dělo, aniž by se o dosažení tohoto stavu příliš snažil, ale raději to sem poznamenávám. Pro mě vrchol! Jak z letmého pohledu na rozpis festivalu, tak z toho mála, co jsem mohl vidět, vyplývá, že úroveň je nadprůměrně vysoká. Přistoupíme-li na srovnávání s podobně zaměřenými letními podniky, například Řepicí, Krákor z něho vychází rozhodně lépe. Návštěvu mohu každému jedině doporučit. Ročník, kterého jsem se zúčastnil, se potýkal s časovým skluzem, což hlavního organizátora Fida rozčilovalo, jelikož na Krákoru poslední dobou údajně bývá obvyklá dochvilnost. Je-li tomu tak, je možné škrtnout snad poslední pihu na kráse letošního ročníku, kterou jsem zmerčil.

Milan Holeček (Memorial)

DOVĚTEK PO MENŠÍ BOUŘI NÁSLEDUJÍCÍ PO ZVĚŘEJNĚNÍ:

11. 10. 2006: Včera mě kontaktovala kapela Black Spirit Rose, kterou jsem, dle jejich mínění, svým textem poškodil. Proto přikládám jejich vyjádření k té nejkritičtější pasáži:

"...mám zvukovej záznam z Krákoru a tam říká Fido: "Konec"... tak Radek (zpěvák) povídá: "Tak konec." Fido možná odešel, ale přiběhnul Tomáš Benda a povídá: "Klidně jěště jednu dejte." Tak jsme mysleli, že ještě jednu zvládnem a Radek říká: "Nějakou krátkou," ale Tomáš povídal že máme dát jakou chcem...tak jsme tak udělali...Tomáš je pro nás náš hudební táta...točí nám desku i živáky a stará se o Nás a je to Fidův výbornej kamarád.... tak jsme si mysleli, že můžeme. Nemysli si prosim, že jsme takový hovada a machři, že si proti vůli pořadatele, a ještě k tomu, když má program skluz, hrajeme jak se nám zachce...to opravdu, ne!!! Sami známe jaký to je když to někdo před tebou protáhne."