Honza Walda Valík: Splav a labuť

MÁCHÁČ

Jezero, co rybník

i českým mořem jest.

Mácha a pommes frites,

borový háj,

kde zapomněl čas

na plážové ústřelky

s nádechem sladkého Malibu.

Šišky, co píší vzpomínky

vyznačených tras

do chodidel.

Temná cesta

k osvícené

Helmut strasse,

hranolky hlav

a vedlejší sejr

a kečup jen na vše,

tatar netopit.

S narvaným náckem

se u bóje potopit,

půjčit si šlapat,

ping pong a chata,

zahrát i volejbal

na písku z pláž

půjčené z nudistik.

Kanistr, voda

a první sex v les,

zaváněl háj

a ubrousky s sebou

a na kameni kámen

a disko a bílý

cestou přes Klůček

a krůček jen k tomu,

jak vyčerpat sil.

Gofry a langoš,

hrát v karty

bez déšť.

Lásky a posled

vidno jich,

citno jich.

Kuželky, minigolf,

lahváč a Bezděz,

pizza jen Gladiator

a všichni od pasů

bez a nahoru.

Borůvky a masák

a těch babek,

natož pak ubrousků

z oněch a z lásek.

Hrdliččin zval

a vše se mís,

to vše je v rovin.

Splav a labuť.

NEJDU DO DIVADLA

(v Praze dne 22. 3. 2020)

Neděle večer,

župan na sušáku,

rouška vyvařená,

víno jsem zapomněl.

První divadlo

a první jahody.
Poprvé letos

a zase z gauče.

BÁSEŇ DNE

Slyšet budík.

Muset vstát.

Mýt se před.

Potřeba srát.

Jít hned.

Mýt se po.

Jídlo jíst.

Kafe pít.

Cigaretu.

Jít pracovat.

Řeč s kolegy.

Půl den.

Srkat polévku.

Dát pivo.

Kouřit žvářo.

Dělat fotografii.

Zpět domů.

Tam sprchu.

Pak dvacet.

Zas kávu.

Plus cigárko.

Psát báseň.

Hrát hudbu.

Číst knihu.

Zřít seriál.

Mít v píči.

Spát.

Honza Walda Valík (*16. 11. 1987, Děčín). Muzikant, fotograf a básník bez pravidel.