I malá skupinka žen píše zprávu o stavu světa - Rozhovor Milana Ohniska s Kamilou Ženatou

 

MILAN OHNISKO: Kamilo, navazujeme na rozhovor, který jsme spolu vedli před necelým rokem nad první částí Horizontu událostí. Řeč byla o vyprázdněnosti, nenaplněnosti, iluzi, očekávání… V anotaci k části druhé se mezi klíčovými slovy, jež projekt charakterizují, vyskytuje hned na prvním místě „spoutanost“. Tedy se ptám: Kdo je spoután kým nebo čím?

KAMILA ŽENATÁ: Druhá část Horizontu událostí se zabývá současností. Zatímco v předchozí části se vzpomínalo, snilo, imaginovalo a pátralo v Památníku paměti po souvislostech a důležitých momentech z dětství, které ovlivnily a formovaly emoční prožívání a vzorce chování, dnes sedí ženy v kruhu proti sobě a zkoušejí vytvářet vztahy. V prostoru se střetávají představy, očekávání, emoce a touhy skupiny žen. Vytvářejí společné pole siločar a energií, které však nelze vnímat jako cesty k pochopení a souhlasu. Paradoxně se stávají nitěmi pavučiny, jíž jsou ženy obmotávány a znehybňovány. Nemožnost pohybu a nemožnost domluvy. Hlasy, které nikdo neslyší. Kdo touží po blízkosti? Kdo je sám? Kdo je závislý na své nezávislosti? Kdo se bojí zranění, a sám přitom rány rozdává? Otázky, na které nikdo neodpovídá.

V postupně odvíjejícím se procesu ženy zjišťují, že jsou bezmocné, že se navzájem jedna druhé bojí. Že je obtížné se přiblížit a blízkost sdílet. Že opravdovou komunikaci nahrazují kavárenské řeči a povrchní plácání. A ujišťování, že se máme „přece rády“, vykouzluje sice úsměvy na tvářích, zároveň ale vyvolává sklíčenost v duších.

 

Říkáš, že ženy v tvé skupině „zkoušejí vytvářet vztahy“. Jde tedy o posun od jedince-solitéra interagujícího v procesu sebepoznání se svým zraněným dětským já (téma první části Horizontu) k dospělému jedinci pokoušejícímu se interagovat s jiným dospělým jedincem, rozumím tomu dobře? Pokud ano, nejde vlastně o určitou analogii posunu, který Martin Buber vymezil pojmy Já-Ono a Já-Ty?

Skupina atakuje sociální paměť, je mnohovrstevnatým útvarem — daleko složitějším systémem než osobnostní struktura jednotlivce, protože v ní ožívá skupinová matrix. Není to jen Já-Ty, ale Já-Oni, což může být ze začátku chápáno jako Já-Ty. Skupina je tedy dětsky, zjednodušeně chápané Ty. Ve vzduchu visí objednávka: „Ty máš povinnost si mě všímat, já mám být středem tvého zájmu.“ Což samozřejmě v situaci, kdy se to týká navzájem osmi lidí, je požadavek, který nelze splnit a který přináší frustraci, úzkost a zlost. Ale zároveň jsou to i vytěsněné pocity malého dítěte, jež byly prožívány v první skupině našeho života — původní rodině. To, co charakterizuje počáteční prožívání ve skupině, je pocit oddělenosti, nepatřičnosti, jinakosti, vyloučenosti.

 

Co se během práce ve skupině odkrylo?

Ženy otevřeně popisují prožitky, obavy, postoje, které prožívají v kontaktu s druhými, k čemuž se v běžné konverzaci pod nánosy různého tlachání a racionalizací není možné přiblížit. Skupina je experiment, v němž pod zaostřeným pohledem krystalizují potlačované, nevnímané odpory a nepřijetí. Ty samozřejmě probíhají ve všech běžných konverzacích, ale ve skutečnosti vlastně nevnímáme, co říkáme, co neříkáme, proč to neříkáme, z čeho máme strach, co způsobujeme druhým a co oni nám. Zda taková komunikace je opravdu cestou k druhým, anebo jenom předstíráním.

 

A jak s tím vším souvisí oněch padesát sedm tisíc mikrotenových pytlíků, které ti prošly rukama, když jsi je — žárem — spojovala?

Igelitový obal, jeskyně či bublina, která vyplňuje vnitřní prostor Venuše, vytváří mnohoznačným způsobem situaci, ve které se nacházíme. Mikrotenové pytlíky vzbuzují mnoho asociací. Není potřeba to vysvětlovat. Texty sebereflexí žen ze skupiny jsou cenným svědectvím, které zní v prostoru.

 

Kam jste se ve skupinovém procesu od oddělenosti k propojenosti, od vyloučenosti ke sloučenosti dostali?

Žádný člověk není jen sám o sobě. Není ostrov. Všichni jsme součástí společné sítě. Mimo individuální paměť obsahujeme i paměť sociální, naše kořeny vyrůstají z kolektivního nevědomí. Život skupiny je tvarován stejně přirozenými silami vlivů, zrcadlením, porovnáváním, identifikováním, vztahováním a vymezováním — jak tomu je v přirozeném procesu vývoje jedince. Tato živá síla směřuje k udržení a obnově lidské skupiny. Skupina je jako buňka v organismu. Když ji pozorujeme, nahlížíme mikroskopem dovnitř skrytých dějů. Je to sonda do živého procesu, v kterém se navzájem střetávají tvůrčí a destruktivní síly v neustálém velkém dramatu… Uvědomění a následné uvědomování si, že svoboda jedince se může velmi snadno skrýt za svéhlavost — falešnou podobu svobody, která je výrazem vnitřní závislosti —, je nejcennějším přínosem sebereflexe v rozděleném světě. Ale zde ještě nejsme, abych na tvoji otázku konečně odpověděla… I malá skupinka žen píše zprávu o stavu světa.