Ještě k Churchillovi III

Psáno na okraj knihy Johna Lukacse „Churchill: vizionář, státník, historik“, Academia, Praha 2013. Třetí kniha, o které jsem chtěl v tomto „churchillovském“ psaní pojednat, se jmenuje příznačně „Vůle lidu“ (Martin Gilbert, 2006). Podtitul zní: „W. Ch. a parlamentní demokracie“. Když těsně po druhé světové válce, 26. července 1945, byly vyhlášeny výsledky voleb, v nichž zvítězili poprvé v historii Británie labouristé, a Churchill poražen, prohlásil v kruhu své rodiny a přátel: „Je to vůle lidu“. Mohla to být slova hořká, ale rozhodně neznamenala posun v Churchillově celoživotním smýšlení o parlamentní demokracii. Ve svém prvním projevu, jejž pronesl na společném zasedání obou komor amerického Kongresu 26. prosince 1941, řekl americkým zákonodárcům: „Jsem dítě Dolní sněmovny. Byl jsem v době svého otce vychován ve víře v demokracii. … Za vysoké postavení, jehož jsem dosáhl, vděčím výhradně Dolní sněmovně, jejímž služebníkem jsem.“ K těmto slovům můžeme přidat další, tentokrát pronesená právě k Dolní sněmovně (11. listopadu 1947): „Přijímáme v nejplnějším smyslu slova stálou a vytrvalou vůli lidu. Celá ta myšlenka nějaké skupiny supermanů a superplánovačů…, kteří mají bez jakýchkoli zábran a oprav přimět lidové masy, aby dělaly, co oni pro ně považují za dobré, je narušením demokracie.“ Tou dobou byl již poražený Churchill v opozici a z opozičních lavic častoval labouristický způsob vlády tvrdou kritikou. Jeho slova byla stále vzletná, přesvědčivá, romanticky ohnivá. Vždy na podporu toryovské demokracie, ve víře v niž ho vychoval jeho otec, lord Randolph Churchill (v letech 1885-1886 člen konzervativní vlády). „Svobodný parlament je každému socialistickému doktrináři odporný,“ prohlašuje a zároveň „co nejdůrazněji“ odsuzuje „snahy socialistů vláčet staré bláznivé nápady a rozevláté utopie po praktické cestě potřeby a povinnosti“.

Jeho cítění však vždy bylo hluboce sociální: „Nesmíme zapomínat, čím jsou hlasy. Jsou prostředkem, jímž si nejchudší lidé v zemi mohou zajistit uspokojení svých životně důležitých potřeb“ (6. listopadu 1950 k Dolní sněmovně). My zase nesmíme zapomínat, že Winston Churchill je tvůrcem modelu britského národního pojištění, který platí dodnes. Nedlouho po té, co se stal na počátku minulého století ministrem vnitra (1910) zavedl zásadní reformy rovněž do vězeňství. Poprvé se začalo rozlišovat mezi zacházením s kriminálními a politickými vězni (v Dolní sněmovně prohlásil, že vězeňské předpisy, jež byly „vhodné pro zločince uvězněné za nepoctivost a krutost či za jiné zločiny, při kterých projevili mravní otrlost, by neměly být neúprosně uplatňovány v případě lidí, jejichž povaha je všeobecně dobrá a jejichž provinění, třebaže odsouzeníhodná, nezahrnují osobní nečestnost“), byly nově zřízeny vězeňské knihovny, organizovány koncerty. Díky Churchillově lidskosti i představivosti – a ovšem i parlamentnímu postupu – se zrodil systém sociálních kurátorů. Když si chystal svůj první předvolební projev, v době, kdy se lámala viktoriánská doba, svěřil se v dopise matce se svou vizí rozšíření volebního práva na všechny dospělé muže, všeobecného vzdělání, oficiálního uznání všech církví (nejen oficiální anglikánské) státem a progresivní daně z příjmu. Nakonec uzavírá: „Jsem ve všem liberál, i když si tak neříkám.“

Do parlamentu byl Churchill poprvé zvolen ve svých pětadvaceti letech a poslaneckého mandátu se definitivně vzdal, když mu bylo devětaosmdesát. Dlouhý život. Dlouhý politický život ve službách „vůle lidu“. Parlamentní svět (v podstatě bez ohledu na stranickou příslušnost) byl součástí jeho vychování. Ve škole příliš neprospíval, avšak ve znalosti britských dějin, zahrnujících vývoj parlamentní demokracie od Magny charty vydané v roce 1215 do současnosti, Churchill vynikal. Jeho životopisec Martin Gilbert píše: „Koncepce toryovské demokracie, na jejímž základě mohla politika Konzervativní strany zahrnout všechny vrstvy národa, mladého Churchilla přitahovala. Obsahovala jednu z jeho základních zásad chápání parlamentní demokracie, že totiž žádná vrstva, žádný společenský zájem – ekonomický, sociální či politický – … nemohou využívat systém pro své vlastní výlučné zájmy.“ – Jeho hlas je varující: „Parlamentní demokracie je pojem, jejž lze snadno pochopit, ale který se obtížně zachovává. V dvacátém a našem začínajícím jednadvacátém století jsou instituce a ideály parlamentní demokracie trvale vystaveny ohrožení. Síla, jíž totalitní režimy ovládají své vlastní národy, je – a stále zůstává – nesmírně přitažlivá pro ty, kdo chtějí řídit život národa bez systému brzd a protivah.“ – A konečně rekapituluje: „V Evropě ve dvacátém století po desítky let vládly komunismus, fašismus a nacismus prostřednictvím nepočetných elit spoléhajících na tajnou policii, která jim zajišťovala jejich nadvládu. … Diktatury toho či onoho druhu nepřestávají ohrožovat lid v mnoha členských zemích Organizace spojených národů. Nejlidnatější země světa – Čína – zůstává uzavřenou společností. Fundamentalistické islámské státy se drží antidemokratických norem. Vláda zákona a práva jednotlivce jsou dodržovány pouze v menší části zemí světa.“

Starověký historik Polybios říká již ve 2. století před Kristem: „Souditi historické příběhy jen podle událostí, toť souditi sochu podle paty.“ Zde přichází ke slovu téma osobnosti, jak jsem se již pokusil popsat. Z dnešního pohledu se nám zdá až příliš samozřejmým, že ve druhé velké válce 20. století zvítězily západní demokracie a nikoli totalitní nacionalismus, reprezentovaný hitlerovským Německem, zemí, kde rovněž vládla parlamentní demokracie. Martin Gilbert dále velmi přesně píše: „… Ustavičné volební kampaně se – jak se brzy ukázalo – staly receptem na vznik extremismu, poněvadž průběh voleb neodlučně provázely projevy nepřetržitého pouličního násilí a zastrašování. V parlamentních volbách konaných v roce 1928 získal Hitler v Říšském sněmu pouhých dvanáct mandátů. Dva roky nato se už počet jeho poslanců zvýšil na sto sedm a po dalších dvou letech, v roce 1932, jich měl už dvě stě třicet. Při pětiletém systému všeobecných voleb by takový výsledek byl mnohem méně pravděpodobný. Výmarský systém parlamentní demokracie byl vadný.“ Následky byly nedozírné pro celou Evropu i svět.

Již 16. února 1935 uveřejňuje (v letech 1929-1939 poněkud mimo hlavní politiku stojící) Winston Churchill článek „Proč ne diktaturu“, v němž varuje a nabádá: Aby byla společnost chráněna „před ctižádostí, hrabivostí, zlou vůlí a rozmary vládců“, je nezbytně nutné zajistit „nedotknutelnost i té nejskromnější domácnosti, právo a schopnost soukromých osob odvolat se proti státu a ministrům zastávajícím právě úřad k nestranným soudům, svobodu ústního i písemného projevu, svobodu tisku, právo spolčovat se a agitovat v mezích odvěkých zákonů, právo na běžnou opozici vůči vládě, schopnost svrhnout zákonnými a ústavními prostředky vládu a nahradit ji jinými lidmi a konečně smysl pro ztotožnění se státem a určitou odpovědnost za jeho činy a jednání“. Jeho hlas však byl ojedinělý, v době, kdy hlavní politický proud v Anglii byl reprezentován politikou „chlácholení“, appeasementu, který přivodil ostudný Mnichovský diktát i následné hrůzy, které jsou dostatečně známy z historie. Churchillovi nezbývalo než hořce komentovat: „Vysmívají se mi a vytýkají mi, že jsem panikář nebo dokonce válečný štváč,“ řekl svým voličům 20. června 1936, „právě ti, vinou jejichž sebeuspokojení a netečnosti jsme se všichni přiblížili k válce a válka se přiblížila k nám. Utěšuji se však vědomím, že jsem říkal pravdu a konal svou povinnost…“ (V témže duchu mluví i po letech: „Politika appeasementu vedená z pozice slabosti a strachu je stejně marná jako osudná“, 14. prosince 1950 v Dolní sněmovně; souběžně v dopise Dwightu Eisenhowerovi: „Politika usmiřování vlivem slabosti a strachu je … fatální. Politika usmiřování, vycházející z pozice síly, je velkorysá… a může představovat nejjistější cestu k míru.“)

Po Mnichovu následují Churchillova slova neméně jasná a lapidární: „Měli jsme na výběr mezi hanbou a válkou. Zvolil jsme hanbu a budeme mít válku.“ V parlamentní debatě tou dobou shrnuje své neotřesitelné mínění takto: „Řeknu, co by každý z nás raději nevěděl nebo zapomněl, ale co je třeba… výslovně říci, že jsme utrpěli úplnou porážku a nezískali vůbec nic a že Francie utrpěla ještě horší porážku než my.“ Právě na Francii nepřestával myslet, doživotní frankofil, obdivovatel Johanky z Arku i Napoleona (ač byli oba Anglii protivníky). Mnoho zajímavých slov by bylo možno citovat jako doklad tohoto vědomí vpravdě evropské sounáležitosti a boje o ni. (Přesto však nakonec v roce 1940 stál Churchill před krutým dilematem, kdy musel nechat bombardovat – tehdy již kolaboranty ovládané – francouzské loďstvo v přístavu Oranu, aby se nedostalo do rukou nacistů. Výsledek – 1200 mrtvých. Welšský historik a politik Roy Jenkins píše: „Téměř všichni ostatní by bývali nechali spící lodi, ať odpočívají, a bláhově by doufali v to nejlepší.“ Již v knize „Blížící se bouře“ postuluje Churchill názor, že v roce 1936 se dal Hitler ještě zastavit, pokud by bývali Francouzi mobilizovali. Teď zbývala jen chladná a nevyhnutelná zpráva hitlerovskému Německu: Muž, který nechal bombardovat francouzské loďstvo, aby nepadlo do rukou nepřítele, se rozhodně nenechá uchlácholit ke kapitulaci.)

10. května roku 1940 se Churchill stává ministerským předsedou, po té, co jeho předchůdce Neville Chamberlain se ukázal jako zcela neschopný vést válku. (Současně se sám jmenuje „ministrem obrany“, ač tato funkce doposud neexistovala.) Stalo se to přesně v den zahájení nacistické invaze do Francie, Belgie a Holandska. – A zde bychom mohli přejít k naší knize poslední, kterou mám před sebou, jejímž autorem je americký historik John Lukacs – „Churchill: vizionář, státník, historik“.

Probírám se knihou znovu a musím přiznat, že jsem jí po prvním čtení trochu křivdil. Jak autor hned v úvodu podotýká, není to knížka životopisná, ani „psychoanalytická monografie“. Je to historický esej, a jako takový psaný živě, někdy až roztěkaně, přesto však s velikou znalostí tématu a přesvědčivým, místy až k poetické nadsázce sahajícím entuziasmem. V mnohých ohledech uvádí na pravou míru nepřesná mínění historiků, zvláště pak nešetří některé pověry – vůči osobnosti Churchillově – vžité právě u historiků amerických. Je tedy i pro historika užitečné tuto brožuru vzít do ruky a pečlivě pročíst. Ano, je esejistická, ale neméně v hluboce podložených úsudcích i historicky poctivá. Právě osobnost, ve smyslu, jaký jsem již vícekrát zmínil, postihuje velmi přesně a pravdivě. V tomto ohledu je knížka i jakousi – mírnou a historicky hodně objektivní – apologií, psanou s pravým zaujetím a touhou po spravedlnosti. Hned v Předmluvě Lukacs píše: „V nedávné době mě pobavila a popudila vystoupení různých řečníků na setkání Churchill Society, lidí, kteří ho – a není tomu tak dávno – v tisku denunciovali; a také jednoho či dvou, kteří byli v roce 1940 neoblomnými odpůrci jakékoli pomoci Británii ze strany Spojených států amerických, obzvláště Británii v čele s Churchillem, ‚válečným štváčem‘.“ Vidíme na každé stánce, že autor chce býti práv popisované osobnosti, v dějinách 20. století naprosto výjimečné. Domnívám se, že se mu to – střízlivě a poctivě formulovanými větami – daří. Některá jeho slova je rozhodně dobré čas od času připomenout: „V roce 1940 to byl Churchill, kdo stál osamocený Hitlerovi v cestě za vítězstvím. … Jen málo lidí… chápalo, jak blízko měl Hitler počátkem léta 1940 k vítězství, stejně tak jako před leteckou bitvou o Anglii. Byl by válku vyhrál, kdyby v červnu nebo v červenci vyslal do Anglie německou invazní armádu – to uznává dnes několik, většinou britských vojenských historiků.“ Jsou to možná pro leckoho dosti neobvyklá slova, ale celý Lukacsův text toto vidění dokládá způsobem opravdu přesvědčivým. Pro ilustraci uvedu několik citací:
„Statečnost a odhodlání, které Churchill v té době prokázal, byly neoddělitelné od jistých prvků jeho jasnozřivosti. Vizionářské prvky se dají rozpoznat také v jiných obdobích jeho kariéry. … Již v roce 1901 pronesl v parlamentu tato slova: ‚Demokracie je pomstychtivější než kabinety. Války národů budou hrůznější než války králů.‘“ – „Churchillova prozíravost byla spíše historického než politického rázu. Vznětlivost, netrpělivost, svéhlavost a vrtošivost, to byly… Churchillovy slabiny. Krátkozrakost? Nikoliv. Neochota myslet? Zřídkakdy, možná nikdy. Měl neobyčejně čilou mysl, a tyto osobní rysy nejen že se nedaly oddělit od jeho temperamentu a povahy; nedaly se oddělit ani od vizionářské schopnosti jeho mysli.“ – „V říjnu 1930 Churchill stoloval na německém velvyslanectví v Londýně. Při slavnostní tabuli řekl, že si dělá starosti kvůli Hitlerovi. Právní poradce velvyslanectví, potomek Bismarckův, považoval Churchillova slova za natolik závažná, že je hlásil do Berlína.“ –„V červenci 1932 Churchill napsal, že Hitler je ‚hybným impulsem pod německou vládou a brzy může být více než jen jím‘. … Jeho vhled do Hitlerovy osobnosti… byl fenomenální.“

Nechci se zde podobně zaobírat událostmi kolem života Winstona Churchilla. Veškeré potřebné údaje jsou k nalezení v mnohých knižních a internetových pramenech. Rád bych se držel jen zásadních gest, postojů a dispozic jeho osobnosti.

Na straně 30 Lukacsovy knihy čteme: „… Ve svém poslední proslovu před Dolní sněmovnou v r. 1955 Churchill řekl: ‚Kam se obrátíme, abychom zachránili naše životy a budoucnost tohoto světa? Starým lidem na tom tak nesejde… brzy odejdou. Je pro mě ale bolestné pohlížet na mládí v celé jeho činorodosti a nadšení, pomyslet na to, co by je čekalo, kdyby se Bůh již lidstva nabažil?‘ Churchill nebyl věřícím člověkem: jeho věta však zazněla jako pustošivý zvon neblahé předtuchy, jako by promluvila ústa a srdce některého ze starozákonních proroků.“

Často jsem o Churchillovi četl, že byl „ateista“, že „nebyl věřící“ a pod. Nevíme. O komkoli taková slova vyřčená jsou vždy zároveň otázkou, a to otázkou vlastně v takto lapidární rovině nezodpověditelnou. Kdesi se zachoval záznam jednoho rozhovoru mezi mezi Churchillem a Rooseveltem, vedený ve válečné době. Americký prezident mluví o jistém Dr. Peabodym, který měl na jeho výchovu velký vliv. Hovor prý probíhal takto:
„F. D. R.: Doktor Peabody jednou řekl: Věřit znamená být silný. Pochyby vyčerpávají. Víra je velká moc.
W. Ch.: Víte, můj vztah k víře se mění. V mládí jsem byl protináboženský. Přítomnost nebezpečí to změnila. Ať mi můj rozum říkal cokoliv, vždycky jsem žádal Všemohoucího Boha o ochranu tváří v tvář nepříteli.
F. D. R.: Váhavý věřící…?
W. Ch.: Možná. Jedním jsem si jistý: Ať už věříte, nebo nevěříte, je velmi podlé brát lidem jejich naději.“

Slova nepochybně závažná, řekl bych, že moudrá, hodná obou účastníků, kteří si mimochodem během pěti válečných let vyměnili dohromady téměř dva tisíce dopisů. Jde, jak píše Lukacs, „zřejmě o nejrozsáhlejší korespondenci, jakou si kdy mezi sebou vyměnili vedoucí představitelé dvou velkých národů…, od 11. září 1939 do 11. dubna 1945“ (Roosevelt zemřel 12. dubna na mrtvici). Je to „obrovský soubor dopisů a zpráv, který je pomníkem civilizaci posledních pěti staletí – ne menším než řekněme Koloseum době Říma či město Paříž modernímu věku“. Myslím, že slova z uvedeného rozhovoru jsou pro Churchilla velmi charakteristická. Byl liberál, byl demokrat. Byl člověkem s velikou empatií vůči chudým a poníženým. To se týkalo individuálních osudů i osudů celých národů. John Lukacs cituje z Churchillových válečných projevů: „… Pokud Hitler zvítězí a my padneme, potom celý svět včetně Spojených států, včetně všeho, co jsme znali a na čem nám záleží, klesne do propasti nové doby temna, která bude vinou zvrhlé vědy tím zlověstnější a možná i vleklejší“. V jednom ze svých rozhlasových vystoupení, určeným Spojeným státům, říká: „Na těchto Britských ostrovech… stojíme, věrní strážci pravých a nejcennějších nadějí tuctu států a národů nyní sevřených a trýzněných v hanebné a kruté porobě.“ A sám autor dodává, cituje ze své vlastní knihy „Pět dnů v Londýně, květen 1940“: „Jeho fráze o tom, že se Londýn stal ochráncem západní civilizace, nebyly pouhou rétorikou: jeho sídla obývali králové a královny vyhnaní ze západní Evropy, na jeho ulicích se pohybovala… směsice uniformovaných vojáků… (včetně tisícovek statečných Poláků); v jeho potemnělých viktoriánských sálech se konaly koncerty Bachovy hudby – a také tu byl domovem signál BBC zahajující své evropské vysílání prvním taktem Beethovenovy Páté symfonie.“ Ještě k Evropě, zastáncem jejíhož sjednocení Churchill nepochybně byl. Ve svém slavném projevu o „železné oponě“ v americkém Fultonu v březnu 1946 nekladl důraz tolik na nebezpečí mezinárodního komunismu, jako na nebezpečí rozdělení Evropy. A Lukacs výslovně dodává, že „v tomto zaujetí východní Evropou byl [Churchill] mezi všemi státníky západního světa… osamocen.“ V roce 1949 v Bruselu rovnou prohlásil: „Evropa, kterou se snažíme sjednotit, je celá Evropa.“ Tady pro doplnění je vhodné ocitovat i poznámku po čarou na téže straně, z jednoho tehdejšího Churchillova projevu: „Přeji si k vám dnes hovořit o tragédii Evropy. Tento ušlechtilý kontinent, zahrnující nejpříznivější a nejobdělávanější oblasti na Zemi, který se těší mírnému a stálému podnebí, je domovem všech velkých mateřských ras západního světa. Je pramenem křesťanské víry a křesťanské etiky. Zde má původ většina kultury, umění, filosofie a vědy dob starověkých i moderních. Kdyby se Evropa jednou sjednotila v užívání svého společného dědictví, [její] štěstí by bylo nekonečné.“ A John Lukacs dodává, že „Churchill a Evropa“ je kniha, která dosud „čeká na své napsání“.

Závěrem bych ještě rád uvedl důležitou připomínku díla Alexise de Tocquevilla (1805-1859), kterou Lukacs připojuje takto: „Ve 2. svazku Tocquevillovy ‚Demokracie v Americe‘ je kapitola, která se jen málokdy (pokud vůbec) dočkala pozornosti, jaké si zasluhuje. Je sotva stránku a půl dlouhá a neobsahuje víc než čtyřicet osm vět. Má název ‚Některé charakteristické rysy historiků v demokratických dobách‘…Tocquevillovy věty nám… sdělují, že psaní o historii bude v době demokracie, … kdy vládnou suverénní většiny, obtížnější a jiné než psaní o historii za časů vlády aristokratických menšin. … Také předvídal, že historikové se za časů demokracie budou spíše zabývat velkými všeobecnými pohyby společností a myšlenek, čímž bude docházet k zanedbávání motivů, činů a záměrů význačných osobností. – A přece i v demokratických dobách může směřování dějin celých národů záviset na vynikajících osobnostech. To platí o druhé světové válce více než o téměř jakékoli jiné významné události či historickém období posledních dvou set let. Hitler, Churchill, Stalin, Roosevelt, de Gaulle (a dokonce… i Mussolini): bez těchto osobností by průběh této války… a výsledek nejenže nebyly jen naprosto odlišné; většina z… událostí by se bývala vůbec nestala.“

Mnoho témat k úvaze – díky této Lukacsově knize. (Četbu trochu hatí místy jazykové ohavnosti, jako třeba slovo „díky“ v negativním smyslu, jak se dnes často říká nemyslivě: „díky… neochotě“, „díky zvrhlé vědě“, „díky… nekompetentnímu provedení celé operace“, také nepěkný slovakismus, kterým je čeština již nějaký čas zaplevelována: „nebyl zase až tolik odlišný“ – také na více místech, jakož i další neohrabanosti, o něž člověk tu a tam klopýtne – „přinejmenším do menší míry ovlivněn…“, „ne pouzí… kritikové“, „nyní musím poskočit dopředu“ [ve vyprávění] a podobné líbeznosti, také zbytečné uvedení názvů knih v závorkách, když jsou s originálem identické, vysvětlování slov, jako třeba „hagiografie“, jinde zase ponechán zbytečně obrat „in toto“ a pod., škoda, jsou to spíše drobnosti, ale vydavatelství Academia jaksi nedůstojné.) Knihu Johna Lukacse – a její esejistický ráz – velmi ospravedlňuje a hezky ilustruje její kapitola závěrečná: Churchillův pohřeb. Autor byl tehdy v Londýně události účasten osobně – v doprovodu svého osmiletého syna. Jeho svědectví je působivé. Pathos zde projevený velmi důvěrně a nenásilně vyjadřuje úctu, kterou autor k Winstonu Churchillovi choval. Několik závěrečných vět si zde dovolím citovat:
„… Leží tam starý korpulentní muž, jehož tělo se začalo loučit už před nějakým časem. Velice miloval život; a umožnil ho žít mnohým z nás, protože měl velice starou a velice pevnou víru v možnosti lidské slušnosti a lidské velikosti. Historie není záznamem života, ale život sám, protože nejsme ani lidská zvířata, ani otroci. V dlouhé, pomalé a smutné hudbě lidstva kdysi uhodil na anglickou vznešenou notu, kterou měli někteří z nás to potěšení zachytit a pamatovat si. … Sbohem, Churchille. Sbohem, Britské impérium. Sbohem, duchovní otče mnoha lidí, včetně mne.“

Abych se s „churchillovským“ tématem za sebe vypořádal aspoň v jakés takés úplnosti, zmíním ještě Churchillova slova z jeho knihy o Druhé světové válce, jakési „Mravní naučení“: „Ve válce: Odhodlanost. V porážce: Vzdor. Ve vítězství: Velkodušnost. V míru: Dobrá vůle.“ Pro politologické fajnšmekry upozorňuji, že v Lukacsově knize nechybí ani zmínka o tradičním poměru „levice-pravice“, který je trefně traktován právě při řeči o jednom z významných účastníků pohřbu: „… Churchill a de Gaulle, dva národní pravicoví vůdci, měli více společného než Churchill a Roosevelt. A právě toto většina intelektuálů nepochopila: to, že v roce 1940 byli nejopravdovějšími odpůrci hitlerismu lidé z pravice, nikoli z levice: Churchill a de Gaulle, každý z nich představující určitý skvostný druh patriotismu, nikoli internacionalismu. … Ona úžasná, nedomyšlená, … ryzí churchillovská nabídka anglo-francouzské unie, vyslovená 16. června 1940, byla jedním z nejpodivnějších prohlášení v moderních dějinách…“

Ano, Lukacsova knížka rozhodně stojí za přečtení. Už kvůli větám, které aktuálně zasahují i do současnosti, jako třeba tato: „[Churchill] ihned pochopil, že Hitler je velice moderním zosobněním velmi starého zla… Téměř vždy instinktivně věděl, co bylo skutečně nové a co bylo skutečně staré…“

Na samotný závěr si neodpustím poslední slova této knihy-eseje, slova, kterými se autor s osobností W. S. Ch. loučí: „… Angličan, který měl romantické a přehnané, výbojné pojetí britskosti možná právě proto, že nebyl ani Skot, ani Velšan. … Také tvar jména připomíná tvar jeho těla… Když měl na hlavě svůj černý klobouk z roku 1940, vypadal občas jako kupole svatého Pavla. Churchill. Churchill.“

Brno, Alfa Passage, 16. března 2014, 20:30