Jindra Holubec - první titul Polí5 na vinylu! /opravený text/

Právě vydávám (jako Polí5) delikatesu obsahem i formou, jsem na to jako správný otec náležitě hrdý. Zase tolik lidí, kteří by vyhazovali peníze za vydávání není, takže je to potěšení i z výlučnosti. Koncertními úspěchy je již Jindra ověnčen, nyní přichází na řadu konzerva – dále popíši její vznik a jak jsem k tomu přišel...

Jindra Holubec Poprvé jsem se o Jindrovi doslechl, když vyhrál v roce 2006 Malou Alternativu (pro ty, kdož ještě neznají – je to vyhledávací „soutěžní“ přehlídka nových kapel a projektů v rámci prestižního festivalu Alternativa pořádaném Unijazzem). Tuším, že mi to chválila Adéla z Unijazzu, to už nevím přesně, nelenil jsem a neb bylo právě otevřeno mé knihkupectví a měl jsem velké plány – napsal jsem Jindrovi, jestli by nezahrál u mě na krámu. První mé překvapení bylo, když odepsal Kuba Olejníček, organizátor z Karlovicka, s kterým jsem se znal z jeho festivalu Kubafest. Kuba se o Jindru „stará“ (dneska se říká „menežuje“), zařizuje koncerty a i přihláška na Alternativu byla jeho aktivita a vše rychle domluvil.

Na krám mi přijel Jindra rád a dokonce zadarmo (neb měl zrovna cestu kolem…). Další překvapení bylo, že nebyl sám, že značka „Jindra Holubec“ zahrnuje i jeho bratra na basovou kytaru. Vlastně překvapení stíhá stále další překvapení až dodnes. Nevěděl jsem co budou hrát, důvěřuji porotcům Alternativy. Čekal jsem nějaký folk. A pánové vytasili silný kalibr s přehledem zvládnutého funky, kdy jediní dva elektrifikovaní muzikanti zněli jako celá sehraná kapela. Precizně ovládnuté nástroje, přirozená sebejistota, silný Jindrův hlas, poťouchlost roubovat na funk alternativně „brněnské“ vlivy a nezaměnitelná textová poetika… Bylo jasné, že Jindra už má leccos za sebou, že to není vykulený klučík a že ví, co v hudbě chce. Měl jsem tu čest s opravdovým objevem.

Zanechali mi na krámu k distribuci své první demo, které nebylo špatné, ale jistě na něm nebylo řečeno vše, minimálně ne to, co předvedli naživo. Demo se prodávalo celkem dobře, zakrátko jsem posílal vyúčtování. Začaly chodit objednávky z celé republiky, ale dodělat demo nebylo v Jindrových silách. Je to člověk hudby, ne praktických věcí. Dodělávat nějaké obaly, posílat je a hlídat kolik je už zaplaceno, myslím, nepatří do jeho sféry zájmu. Stejně jako poklonkovat na správných místech a doprošovat se někde hraní.

Objednavatelům jsem se tedy omluvil a další setkání s Jindrou proběhlo až na festivalu Krákor. S naší kapelou se vůbec na větších akcích potkávám a někdy tedy i míjím, se spoustou zajímavých lidí, o nějaké krizi hudby nemůže být ani řeč – krize je v šoubysnysu a s tím hudba sama nemá zas tak moc společného…. Na Krákoru mě potěšila zpráva, že Holubci právě nahrávají novou desku. Těšil jsem se, kdy to uslyším a ono se nic nedělo.

Až o Vánocích se ozval Jindra, že mi přinese CD, co tomu řeknu. Deska se mi líbila. Sound byl nepatrně jiný neb k nahrávání byl přizván Vladimír Václavek. Ten byl Jindrou okouzlen a už to vypadalo, že spolu snad udělají samostatný projekt, ale nakonec z toho sešlo. Moc zajímavě taky celou nahrávku posunul další nečekaný host Tomáš Vtípil s houslemi – Jindra si umí vybírat a má vkus. Další z oněch mnoha překvapení bylo, že Jindra neměl vůbec jasno, kdo desku vydá. Vlastně vůbec neměl jasno jak to s „vydáváním“ chodí. Vyslechl si si tedy mou přednášku, ale po několika dnech jsem měl pocit, že stejně neví co s tím dál. Vypadalo to, že si zase vypálí 50 kusů jako minulého dema a půjde se dál. Přišlo mi to líto. Deska sice nebyla zrovna technicky nejdokonalejší, ale materiál vlastních písní byl dobrý. Byla by škoda, aby se to zase zahodilo a k nikomu nedostalo.

Jindra Holubec Po několika dnech uvažování mi to nedalo a nabídl jsem Jindrovi vydání u Polí5 a to ne ledajaké, ale rovnou na gramofonové desce. Pouze vinyl je totiž artefaktem a jeho hudba mu dodá puncu vyjímečnosti. K mému překvapení Jindra souhlasil v podstatě hned. To byl však jen začátek. Moji nabídku jsem mohl dát pouze kvůli tomu, že Vánoce v Polí5 byly velmi úspěšné a podařilo se splatit dluhy a tedy se mohlo uvažovat o investicích (vydání sežere cca 60 000,-).

Ovšem Jindra s vidinou vydání na „opravdovém“ nosiči nechtěl pustit materiál tak jak byl a nakonec vyšlo najevo, že deska není ještě dokončena a že je potřeba doladit finální mix, dokonce i něco přezpívat. Vlastní nahrávání totiž byl dost dobrý mejdan, nahrávalo se doma na přenosný recorder s nepříliš kvalitním dalším technickým zázemím a vlastně ani ne moc s velkými zkušenostmi. Nebýt zjevného talentu zúčastněných a jejich hudebních kvalit, asi by to všechno dopadlo dost bídně. V jisté chvíli se produkce ujal Tomáš Vtípil, který má s nahráváním sice zkušeností dost, ale v tomto terénu se moc dělat nedalo – ovšem v rámci možností bylo zachráněno mnoho. Když se Tomáš ale dozvěděl, že deska bude vydána, že nešlo jen o ten mejdan, byly jasné dvě věci - že na tom musí ještě aspoň týden pracovat a že se to nedá dělat zadarmo, neb každý musí jíst a když se mixuje, nemůže se chodit vydělávat. Dostal jsem velmi gentlemanskou nabídkou a mohlo se pracovat dál. Ovšem to už byl leden v čudu.

Problémy se vlekly s obalem – původní obal byl pěkný, ale v naprosto nedostečné tiskové kvalitě. Dělal jej výborný malíř Sorah Irijflov, ale přímo v nějakém Nero Coveru či co, takže grafik, který měl obal dokončit jen zíral, s čím chceme pracovat. Dělali se tedy návrhy nové přímo od dvou jiných grafiků – ale nějak to Jindrovi nesedělo, byť jeden byl minimálně skvělý. Nakonec Irijflov namaloval obří obraz – a bylo to přesně ono. Jenom nedokázal obraz kvalitně nascanovat či vyfotit (na výšku to mělo přeci jen více jak metr a to se do scanneru strká špatně a s focením je třeba mít nějaké zkušenosti, když to jde pak do tisku) – ale i po fyzickém dodání to se to nedalo dodělat obratem…

Do toho jsem musel zrušit zabukovaný termín ve studiu na finální mastering neboť mix od Tomáše a Jindry stále nebyl hotov. Na mastering jsem zvolil Ondřeje Ježka, je to podle mě nejtalentovanější český zvukař, který má svou originální „zvukařskou tvář“, ostatní jsou jen technokrati bez obsahu. Bohužel není nejlevnější a bohužel je dost zaneprázdněný (právě dodělával Baumaxu, finalizoval WWW a chystal se na ozvučení filmu). Ovšem povedlo se sladit termíny a po třech měsích od domluvy s Jindrou byla hotova finální nahrávka, která mohla jít do lisovny. Zvuk byl o několik řádů výše než původní vánoční ukázka. Napůl vlivem Tomáše, který z nahrávek vytřískal maximum a napůl zásluhou Ondřeje, který během čtyř hodin se svým zkušeným know-how udělal to, co bych doma štoloval půl roku. U masteringu jsem seděl většinou mlčky, než jsem stačil vyslovit nějakou pochybnost či názor, už Ježek kroutil čudlíkem, že by to potřebovala zrovna to na co jsem já jen myslel…

Ještě se dodělávaly korektury obalu a přišlo jaro – nejhorší období pro obchody v roce, krám měl velký propad, jakoby se lidi najednou zalekli po Vánocích té krize, o které se pořád mluví. Všechno už bylo rozjeto, Jindrovi bych špatně vysvětloval, že to co slíbeno o Vánocích dneska neplatí. Zadal jsem výrobu a na úču nebyla ani koruna. Do čtrnácti dnů jsem musel vydělat těch šedesát tisíc, které ovšem z vánočních prodejů už dávno nezbyly. Horečný prodej na Aukru, na koncetrech a všude možně něco vynesl, ale stejně mě zachránil až Roman Plischke (pro banky nejsem zajímavý) s půjčkou, kterou musím co nejdříve splatit (tedy pokud nechci mít z kamaráda nepřítele).

Naštěstí peníze nejsou všechno, jsem dítě štěstěny, vždy když je nejhůře, přijde nějaká nečekaná injekce – nyní třeba přišel větší přeplatek DPH než jsem čekal a nejhorší bylo zažehnáno a hlavně Loděnice dodali skvělý 180g vinyl. Těch 180g je taková ta úžasně tlustá deska, kdy je jasný, že v ruce držíte „něco“ a ne jen nějakou lehkou placičku, z kterých se tak rády dělají prohnuté talíře. Stoosmdesátce se říká HIGH QUALITY anebo VIRGIN, pannenský vinyl je asi nejvýstižnější. Ani mě nenapadlo šetřit na gramáži, dokonce se udělalo i přísně limitovaných sto kusů kdy do černého vinylu je přidaný i modrý a vytváří psychedelicko dekalkový obrazec. S tou „limitací“ to myslím vážně, dvoubarva se už prostě dělat nebude a i kdyby se prodalo i těch dalších černých 400kusů, přidělávat se možná budou ale jen 140g – lidová verze, jó a ještě navíc leda bez CD.

Zapomněl bych to říct – ke každému LP je ZDARMA přidáno lisované CD se stejným materiálem. Nelze se tedy vymlouvat, že nemáte gramofon :-). Ale není to kvůli vymlouvání, vinyl je pro radost, CD je pro snadné poslouchání kdekoliv. Rád nábízím zákazníkům něco navíc, co by vlastně mělo být samozřejmé. Navíc je to zajímavé srovnání zvuku – obé hraje jinak vlivem jen výrovní technologie.

Kdyby to někoho zajímalo, tak případný zisk (ale nedělám si iluze, myslím, že náklad se bude prodávat několik let) jde rovným dílem mezi vydavatele a autora. I kdybych do toho nalil dvakrát tolik, autorský vklad je vždy polovinou díla, bez něj by šlo jen o ty peníze.

Jestli jsem na něco zapomněl, ptejte se...
Josef Jindrák, majitel Polí5.

Zde si desku můžete koupit - buď černou nebo dvoubarevnou verzi.