"Každý má svou pravdu"

Ne, nebudu psát o volbách. Nebo alespoň velmi okrajově. Čtu hrozné slovo u Františka Lazeckého: „Společnost ztrácí rovnováhu vždy, kdykoli osobní libovůle začíná rozhodovat o pravdách. …“ (Vláda otroctví)

brno, fidoMotto:
„Pravda stojí za tolik, zač byla koupena. …
Kdo netvoří, neměl by mít právo mluviti o pravdě,
jako kdo nemiluje, neměl by mluvit o štěstí;
soudně, soudně pravím, měl by být zakázán tlach takový.“
(F. X. Šalda, Časové a nadčasové)

.

.

Ne, nebudu psát o volbách. Nebo alespoň velmi okrajově. Čtu hrozné slovo u Františka Lazeckého: „Společnost ztrácí rovnováhu vždy, kdykoli osobní libovůle začíná rozhodovat o pravdách. …“ (Vláda otroctví) Když jsem před časem pozoroval, jak se současný nejvyšší ústavní činitel země, kde žiju, dere k moci skrze denunciace, matoucí polopravdy a lži, věděl jsem, že nad mou zemí se stahují mraky. Ani ne tak proto, že kdosi kdesi lže, že kdosi nízce a plebejsky przní pravdu, ale proto, že jsem s údivem zjišťoval, jak málo lidem mého jazyka, mého národa to vadí. Kde jsou časy tak často vysmívaného „národního obrození“ a Palackého slova „Svůj k svému – a vždy dle pravdy“? Za pravdu nic nekoupíš. „,Pravda vítězí‘, to je jen jedna strana mince,“ říkával Josef Šafařík, „a když tu minci obrátíš, najdeš tam Švejka.“ Miluju Jaroslava Haška a mnohé jeho povídky, beze sporu geniální, mám rád i mnohá místa „Dobrého vojáka Š.“, nemohu ovšem nedat za pravdu Miloši Dvořákovi, který ve stati „Mír Otokara Březiny“ z roku 1967 říká: „Hromadnost utrpení, kterou se vyznačovala nedávná desetiletí, hluboko podryla v dnešním člověku víru v hodnotu utrpení, v hodnotu heroismu. Tato víra je tím nejvzácnějším, co člověk má, a koncepce života, v níž utrpení nemá smyslu, je nejnebezpečnějším a nejzhoubnějším jeho nepřítelem. Zaměřuje jeho úsilí jen na hmotné výhody, narušuje charakter národa a podlamuje jeho odolnost. Náš národ je bohužel největším vývozcem této pahodnoty pod světoznámou značkou Švejk a velmi se obávám, že tento vývoz skončí vysokým pasivem celého našeho národního života.“ Stalo se. Pasiva už ani neradno počítat. A taky nevím, zda na tyto věci ještě vůbec někdo myslí. Zda vůbec ještě někdo zvažuje slova „utrpení“ či „heroismus“ jako slova neznějící (falešně) pateticky, jako slova pravá v jejich nejvlastnějším smyslu, který přesahuje všednodenní horizont bezprostřední užitkovosti. Právě na tu se sází. S veškerou krátkozrakostí a jakoby absencí historické paměti.

Lež, polopravda, denunciace, to jsou prostředky společenských bojů, které se zužují na pusté boje mocenské. Nikoli boje se svou vlastní špatností, nýbrž všemi prostředky boje proti osobám, které nám v cestě k moci překážejí. Ideály? Ale prosím vás, nebuďte naivní. Žijte na zemi, a ne v oblacích. Buďte realista.

Snažím se věnovat každé drobnosti svého života, svého počínání, protože si nechci zatemnit schopnost spravedlivého posuzování skutků jiných lidí, jakož i cit pro jejich přiřazování k hodnotovým kritériím. Dnes ovšem slyším, že „každý má svou pravdu“. Pro mne má tato věta stejnou platnost jako věta: „Každý má svou lež.“ A hýčká si ji. Často až s neurvalým násilnictvím. Slovo „agresivní“ získalo poslední dobou přídech neutrální, skoro „pracovně-právní“ konotace. Slaví úspěch – být agresivní. V marketingu, v reklamě, v boji s konkurencí. V jaké choré podnikatelské mysli se tato úvahu zrodila?

Uvažuju nad tím, když stojím v dlouhé frontě u pokladny v supermarketu. Jednu chvíli se objeví další pracovnice u jiné, dosud neobsazené pokladny a ohlásí další možnou frontu. V té chvíli se všech pět či šest lidí, stojících za mnou, k té pokladně vrhne. Ani se mi nechce je následovat. Byli přece za mnou, nikoli přede mnou! Je to nicotnost, namítnete právem. Ale mě tento projev občanského darwinismu ničí. Jsem stále méně schopen, ale vlastně i ochoten mu vzdorovat. Zaduste se, ušlapte se, tane mi na mysli. Ne, nejsem nepochybně v ničem lepší nežli tito lidé, ale nemohu se zbavit jasného přesvědčení o spravedlnosti, že někdo prostě je ve frontě přede mnou a někdo za mnou. To vnitřní porovnání věcí právě naše vnější počínání modifikuje a směruje. Jenomže oni mi řeknou: Každý má svoji pravdu…

„Býti na štíru s pravdou“ je cosi zásadně určujícího pro celou společnost, všechna její individua i celek. Fatálně určujícího. Sleduji prohlašované nestydaté lži, používané na všech šprušlích mocenského žebře, kde už jakýkoli smysl pro charakterní a zdravé posouzení jako by okoral, teprve pak mne přepadá pocit marna. Ne při často zábavných úvahách, jak se zbavit nekončící rýmy, jak špatně slyším a jak ztěžka se někdy vstává z lože, nebo v úvahách, co koupit kromě sekané, kremžské horčice a čtyř rohlíků. Zítřkem se netrápit, tak jsem to cítil vždy přirozeně a instinktivně. Vlastně i sebezáchovně, jak nad tím teď uvažuju.

Ten úryvek z Lazeckého stati jsem nalezl v jednom svém starém psaní o tom, „jací jsme“, a „kde je naše srdce“. V předchozím odstavci toho textu jsou přepsána slova, která znovu oživují mou představivost (básník Ivan M. mi píše noční sms): „Jazyk za zuby výčepu. Nepomluvíš pivo, ani otce svého. Ve špinavé trubce ocenění z jubilejní výstavy, cenzor v pantu dveří, a krev pod rohožkou. Slezský výčep. Slizská pravda. Na rozseknutém rtu noci první letošní čáp…“ A básník jede dál nočním rychlíkem domů, z dalekých měst, černočernou tmou, a píše z maďarského jídelního vozu své zprávy o životě. Když jsem ho naposledy na pražském nádraží viděl, sháněl se po padesátikoruně na plechovkové pivo, naštěstí jsem ji měl zrovna v kapse, ač jsem jel jinam, jiným vlakem.

Pravda bez krásy je úmorná jako berní úředník. Ba co víc, pravda bez krásy není vůbec možná. Jako duše bez těla, nebo tělo bez duše. „Kdo tvrdí, že je rozdíl mezi duší a tělem, nemá jedno ani druhé,“ tak nějak píše Oscar Wilde. A Émile Bernard zase: „Krása je duchovnost věcí, otisk duše ve formách.“ A co ty duše, které defilují na obrazovkách a rozvalují se velkopansky v státních křeslech? Stále jakési debaty a handrkování, ale jak píše opět básník (Jakub Deml), „Pravda nedebatuje! Touha po debatách je vlastně touha po kompromisech, tak daleko, až by blud byl uznán rovnocenným Pravdě. Ale tato rovnocennost byla by sebevraždou Pravdy, čehož nikdo rozumný nemůže připustit.“ (Šlépěje XVI) A tak zůstaneme na svých místech, v zásadních věcech nepohnutelní, protože debatami ke kompromisům – jako politikové – docházeti nemusíme. Ponecháme si své zkušenosti, své svědomí, své náklonnosti, a lásku k pravdě, ať už námi život smýká jakkoli. A budeme sledovat služebníky své obce (polis), které jsme si zvolili a které si hodláme – volky nevolky – platit.

Blíží se Advent a já nacházím pěkná slova k „tématu“ u svatého Bernarda, opata („Řeč o Adventě Páně a o šesterém významu jeho“): „Nepravíť se zajisté o marnosti, ale o pravdě: Poznáte ji a osvobodí vás. … Co se tedy pyšníš, země a prachu? Když pyšných andělův Bůh neušetřil, čím méně tebe, hnilobo a červe? Onen nic neučinil, nic neudělal, jenom pýchu smýšlel a rázem v okamžení byl nenapravitelně sražen, protože podle evangelisty Nestál v pravdě.“

Brno, Alfa Passage, 30. října 2013, 20:00