Koncert 20. 2. 2014. Hostinec U Vystřeleného Oka

Mé místo u stolu s děvčaty obsazeno pěvcem. Správná příprava. Dívčí půvab skryt před půvabem píva. Podávají se zde dva soubory.
Pojídám smažený vepřový řízek, jehož vnější plášť tvořený strouhankou a vejcem se nepojí s masovým plátem uvnitř. Na chuti to neubírá, ale…

Pojídám smažený vepřový řízek, jehož vnější plášť tvořený strouhankou a vejcem se nepojí s masovým plátem uvnitř. Na chuti to neubírá, ale…..Hudebním formacím se to neděje. Začíná se zvolna. Kytara, zpěv, basa, bicí nástroje obsluhovány vstoje, housle mírně odvrácené. Jak místní hluk přetíná zvuk sestávající z kůží ticha mistra Jednoty oka střeleného. Lokál mírně skřípe. Hudba v něm co nejtišeji hřímá. Obdivuji odvahu souboru s jakou samozřejmostí zpřítomňuje pravdu zjevenou všem očím. Někdy až k hranicím parodična. Vděčnost a soustředěnost ovšem nedovolí tuto hranici překročit. Půlitry (ne láhve) cinkají. Pivo proudí. Dým, kouř a vůně rostliny postojí tu a tam. Rytmika s houslemi stojí proti sedícímu kytaristovi zpěvákovi. Napětí pochodu blízko cíle. Sympatie a smutek vřelosti.

Následuje soubor, který jakoby vyčkával za tím vším a nyní po soustech, ale jednolitě vyskakuje na pódium. Basa rozepnutá mezi brum a třesk napíná, povoluje. Tak poddajně i neústupně rozkmitává hráče. Muž mnoha dechů ovládá své nástroje s bravurou prostupujícího spáče. Hypnoticky a kývavě. Stolující elektronik hněte, mísí a chystá zvuky lučních znamení do všech čtyř stran světa, mezi kterými se líně pohybuje střelka světlem do modra. Pěvec referátních příběhů odnímá slovům jejich reparátní následnost a tím je halí do tajuplnosti. V závěru ještě spustí podivuhodný kinematograf tváří střídajících se před jeho rozjařenou a znavenou. Jde z nich energie a šepot dávných rituálních svačin. Líbí se mi to vše a těší to mé srdce.

Nutno říci, že dvě ojnice, dvě hrdla, dvě opratě nazývají se Hynkovi zámky a Skrytý půvab byrokracie hrající takto pořadě.