Kristýna Machartová - Kosti se mu dočista roztekly

 

Dívka z obrazu zvolala.

Listy, které se uchycovaly do sítí na ulepeném plátně

se zachvěly a v olejovité tekutině opadaly z obrazu.

Dívka z obrazu vystoupila

poslední list ve vlasech.

Urputník ne a ne jej setřást.

A tak zvolala.

A ticho, jež vyšlo z onoho zvolání

znehybňovalo.

Město bylo doplněno dómy lidských těl.

Dívka z obrazu jimi procházela.

A pokaždé, když se do některého z nich vtělila,

vydechl.

Srdce se zachvělo v sítích na ulepeném plátně.

Dívka z obrazu vystoupila.

A dech v zádech,

spíš doušek

byl mikročástici vzduchu.

Vzpomínkou na tělo,

z něhož vyšel.

A tak zvolala.

A ticho

Proudilo.

 

 

Čekání je mechanické

přes dráty z nichž upletla jsem

svetr.

Jehlice jsou pahýly

antén.

Spoje pulsující ve vláknech

elektrického vedení.

Kabel do kabelky

Uháčkuji tě

do rukaviček,

svítivá cedule.

Pavoučku na klíček.

Čekaní je mechanické.

Rozparek na srdci,

Náznak erotiky? Ale kdeže.

To jenom kostým

explodoval do manéže.

 

Šelma přechází sem a tam, před krotitelem za krotitelem

nikdo nesmí stát.

Šelma spokojeně pluje a otáčí se zeměkoule.

Huláká na ni krotitel, jehož hlava je balonkem na žonglování,

Schodiště žeber do obručí.

Obočí žebrem kukadýlek.

Zmršená ramena, co krok, to krokodýl.

Oči šilhající kukátka, šmirující správně zprava,

hlava oboustraně potažená koženkou pod lidskou kůží.

Šelma jimi prosakuje.

Krotitelova slabost, libůstka a fetiš.

Krotitel mlčí, jeho tvář je zvadlá girlanda narozeninových večírků.

Krk má ještě popálený od polykání ohně.

To bylo tenkrát, když dal stoletému liliputánovi facku a lilipután se dobrovolně vzdal odstředivé síly a vydal se do vesmíru.

Dnes již není lilipután, nýbrž kosmonaut.

Kosti se mu dočista roztekly, spadla z něj kůže i vnitřnosti, ale má pocit, že omládl.

Je ostatně také milionářem, ale gravitace si chtěla vzít svůj podíl a on ne a ne své miliony pochytat. Některé spadly do černé díry a další se staly kvalifikovanými planetami v naší oběžné soustavě.

Byl inspirací pro filmaře, spisovatele i naše pozemské hvězdy showbyznysu.

V současné době je meteorem, který ohrožuje zeměkouli, jež dle výpočtů brzy zanikne pod liliputským tělem.

Šelma kuchá zevnějšek krotitelův.

Krotitel přitakává. Nechce se změnit v šelmu.

Šelma mu nedává na výběr.

Trubka zatroubí šelmo povstaň.

Krotitel přechází sem a tam.

Za obručí před obručí.

Krotitel - v šelmu obrať se.

A nikdo, nikdy nesmí stát.

 

Někdy se mi tam chce plakat. Přitahuje mě to.

Brusle na kličku.

Kluci od vedle sbírají housenky na hřišti.

A Eva kouše.

Dřevěná koloběžka. Držíme se za ruce.

Tříkolku jsem nikdy neměla.

Maminka se na mě dívá z okna.

Podpultovky.

„Politické řeči nevedu“

A zítra pro Lípy

A pozítří pro stáří…

Cukrárna je ještě otevřená.

Dáváme si koblihu.

Na rameni papouška,

jehož existenci jsem si vymyslela.

Někdy se mi tam chce plakat. Přitahuje mě to.

 

Pocit dětství.

Ano, slyšíš správně.

Dětství mlhavé a nekonečné,  uvědomnělé a nevěřící.

Dětství ubývá, tenčí se v pocit.

Obličeje desetiletých kluků, kteří si myslí, že jsou velcí.

Školní brašny. Plot, zábradlí a míč.

Říkáš banalita? Já říkám pocit dětství.

Seskupení věcí zdánlivě všedních.

Jsi jejich tvůrcem.

Dýchají skrze filtr tvého vnímání.

Smíš je:

personifikovat, dávat jim jména, hrát s nimi divadelní i míčové hry.

Nesmíš je:

prázdná kolonka

Odpověď: žádná.

Hraje: Acid jazz

Víno: kyselé

Zbývají ti dvě dcl.

Místo: hospoda

Spolunávštěvníci: dva opilý muži

Věk: cca 50 let

Jsou nemotorní jako děti, co se učí chodit.

A jak se přidržují stolu, aby neupadli!

Ukradl jsi někdy něco v obchodě?

Odpověď: žádná.

Úsměv: neidentifikován

Ty tomu nerozumíš.

Jak umí paměť dobře filtrovat.

Víš, že si ani nepamatuji kolikátého je?

Paměť mi prostě kolabuje!

Odpověď: žádná

Oční kontakt: chabý

Víno: nedotčené

Šla jsem po ulici.

Pršelo. Zvedl se vítr.

V ulici naproti byl obchod s lyžemi.

Lidé spěchající do práce.

Prší, jdeme s maminkou na úřad.

Něco tam vyřizuje, musí mě vzít s sebou.

Říkáš banalita?

Já říkám pocit dětství.

Odpověď: skeptická

Víno: vylité

Transakce: zaplacena

Odchod z podniku: vykonán

 

 

Dívka 1 vchází dovnitř.

Dívka 2. Levá ruka v bok.

Pravá ruka ležerně čeká.

Hrají o ni karty.

Každý vyhrál 1x

Budou si muset ruku rozdělit.

Muž dumá „Jak pět prstů vydělit třemi?“

Dívka 1 usedá ke stolu. Objednává si.

Muži hrají pro jistotu ještě jednu partičku.

„Pojďme si něco zahrát!“

„A co?“ „Asociace!“

„Člověk.“ „Zvíře“ „Páv“ „Luk“ „Kluk“ „Kost“ „Dost!“

„Už mě to nebaví. Pojďme dělat něco jiného.“

„Znáš to? Tři možnosti na jednom místě.

1) Osoba  přebije místo svou přítomností

2) Místo přebije přitomnost osoby

3) Osoba i místo souzní

„ Lidé jsou jen součástí obrazu.

Pouze jej doplňují“

„Když jsi s někým kdo chápe místo…

dialog mezi vámi zní, jako by si jej samo vymýšlelo.“

„Bláhová“

„Nerozumíš.

Všichni se překrývají.

Dívej se- sklenice se rozbila

Zvuk střepů.

Okamžik, který se zapsal do historie stolu.

Hodiny se zastavily.

Nejsme v bezčasí?

Pojďme do ulic. Místo není statické.

je každý den nové a pobízí nás k návštěvám.

Na balkoně už nevisí dlouhé navlhlé ponožky.

Pan v posledním patře zemřel, božínku.

A naše vnímání…

Pes. Vrabec. Sdílíme stejný prostor…

a přece ne. Každý je ojedinělý. Osobní.“

Dívky odchází do ulic.

Na stole se třpytí zlatý náramek.

 

 

Kristýna Machartová (1998) žije v Praze. Texty publikovala v časopise H_aluze a na webu pro mladé umění Flog.cz. Účinkuje na množství autorských čtení. Podílí se na organizaci malého festivalu Zlatoválky.