Milo Janáč: Milo nemilo (díl první)

 

V pětidílném seriálu představíme román "slovenského Bukowského" Mila Janáče. Co se stane, když si dva alkoholici otevřou bar? V českém překladu Jakuba Chrobáka.

 

 

Můj budoucí šéf přišel s heslem konec hmotné nouze, proto se vykašlal na málo lukrativní flek v rozvozu pečiva, kde mu pořád upadávalo kolo, selhávaly brzdy, trefoval dopravní značky, příkopy, budovy a lidi jen proto, aby měli obyvatelé kdejakých kotěhůlek (krkahájov) co žrát. A teď chce otevřít hospodu.

„Je třeba postavit se na vítěznou stranu kapitalismu,“ vysvětloval po hokeji v sídlištní putyce, ten večer jsme podlehli „jogurťákům“ ze Sabinova po samostatných nájezdech.

Zápas byl vzácně vyrovnaný, záchranka zasahovala dohromady čtyřikrát, dvě zlomeniny utrpěli domácí, dvě hosté.

Město právě nabízí restauraci k pronájmu, předchozí majitel se snahou proměnit podnik na tělocvičnu neuspěl.

Týpka se ptám, jestli ví, že pohostinských zařízení máme nejvíc na počet obyvatelů, že o tom psali noviny a novináři ani nedokázali spočítat všechny.

Mám se zařadit mezi sběř, která si na živobytí vydělává každodenní dřinou, anebo si zachovat pečlivě vypěstované postavení darmožrouta a budoucímu šéfovi říct ne?

Nerad říkám ne, hlavně budoucímu šéfovi jsem už pěkných pár měsíců neodporoval.

Když se vyptával, jestli chci pivo, nebo panáka, vždycky jsem odpovídal ano, ano. A budoucí šéf s radostí okrádal rodinu, aby mi hrdlem mohla protékat omamná tekutina. Nemůžu ho teď nechat ve štychu, pomyslím si.

Navíc, sociálku jsem právě propil, netrvalo to ani dva dny. Při našem skoupém sociálním systému nejde o žádné velké umění, daleko větším výkonem bude překlepat to do dalších dávek. Musím taky vzít do úvahy, že doma mám jenom pět celých elemek, jednu polámanou a trochu vysušeného tabáku, kterým se vykuřujou včely. Žádný velký kapitál.

To ulehčí moje rozhodování, budoucímu šéfovi říkám, že to beru.

Soused se zaraduje a poprosí výčepní o další kousky. Barmanka zaloví v ledničce, naučeným pohybem naleje pod míru a posune panáky k nám.

Můj šéf chce vědět, jestli mám doplňující otázky.

„Uvědomuješ si, že jsem alkoholik?“ nadhodím.

„To je přece tvoje silná stránka, dokonale znáš potřeby zákazníků.“

Potom si připijeme. Hospoda hučí.

„A co když se nám nebude dařit? Slyšel jsem, že na trhu se má každou chvíli objevit nový lék, který výrazně snižuje chuť na alkohol,“ dotírám dál.

„To máš odkud?“

„Z tisku.“

„Prosím tě, kdo by tu takové svinstvo užíval dobrovolně?“

„A když to bude povinné?“

Šéf dorazí panáka a na chvíli se zamyslí.

„Tak nás čeká exekutor, prokurátor, inkvizitor a kdo ví jaký ještě jiný mor,“ řekne.

Na hochovi oceňuju, že vždycky dokáže počítat s nejhorším scénářem.

V budoucnu ho nemůže překvapit vůbec nic.

 

V tom se na druhé straně baru ze stoličky svalí konzument a rozrazí si hlavu.

Štamgasti se ho snaží posadit zpátky, tělo konzumenta to ale odmítá. Po několika pokusech ho položí na lino.

Číšnice zakřičí závěrečná, my alkáči začneme hučet, že je teprve tři čtvrtě, a jestli nás nenechá aspoň půl hoďky, přivážeme se ke stolům jak aktivisti z Greenpeace k jaderné elektrárně a nedostane nás odsuď do rána.

Paní rezignuje, zapálí si slimku a schová se pod pult.

 

„Vzpomeň si na osudy předešlých barmanů,“ nechám ještě šéfa vzpomenout osudy předchozích barmanů.

„Jeden se upil k smrti, myslím.“

„Dva se upili,“ upřesňuju. „Další má cirhózu v terminálním stádiu, jeden se oběsil, pátý je v base, poslední zdrhl do Birminghamu.“

„Je na nás, abychom prokletí konečně prolomili.“

 

Objednávám chodníčkovou, číšnice začne ostentativně obracet židle na ježka.

Ctění ožralové dopíjí. Chlapa s rozbitou hlavou vyvádějí ven.

Po cestě se mně šéf ještě zeptá, jaký chci plat. Povídám, že nejlepší by byl žádný.

Tolik ještě vím, že většinu finančních prostředků, které mi měsíčně vypláceli bývalí zaměstnavatelé, jsem stejně investoval do návykových látek. Teď budu mít návykové látky neustále po ruce, je proto zbytečné stavět mezi nás peníze, ďáblův vynález.

Můj šéf říká, že takto si představuje ideálního zaměstnance.

 

Nakonec se chci ještě ujistit, jestli mu nepřekáží, že jsem líný jak hovno, že nejradši bych hnil někde v trávě, ať mně tam mají mouchy k obědu.

Šéf tvrdí, že vůbec ne.

 

Tak si plácneme definitivně.

 

 

II.

Než můj šéf zakotvil v rozvozu pečiva, vláčel kufry na letišti, prodával hrnce, sbíral zdechlou zvěř, testoval nafukovací panny, chodil po pláži převlečený za žraloka.

 

Já jsem taky pár fleků vystřídal.

 

Kariéru jsem v útlém věku rozběhl v lese, ve skupině, která měla na starosti asanaci. Asanace spočívala v tom, aspoň já to tehdy tak pochopil, že jsme na závěrečném úseku sbírali spadlé větve a ukládali je na hromadu.

 

Pár měsíců jsme vstávali se slepicemi, ávie nás vyvážela do lesa, kde jsme ty haluze sbírali. Na jednu hromadu jsme je shromažďovali zhruba v okruhu sto metrů. Když už byla hromada akorát, přesunuli jsme se na další úsek a začali vytvářet novou.

Nikdy jsem se nedozvěděl, co s těmi hromadami bylo dál, nikdo mě do toho tajemství nezasvětil. Popravdě, praktické využití takto naskládaných zbytků jehličnatých dřevin si ani moc nedokážu představit. Kdyby bylo na mě, nechal bych ty haluze jednoduše shnít tam, kde byly. Lesníci s nimi asi měli nějaké další plány, jinak by nám tuto činnost nenařizovali vykonávat.

 

Po škole jsem určitou dobu pracoval v okresním týdeníku. Vedla to tam paní v důchodovém věku, měla neuvěřitelnou zásobu sprostých slov. Tuším, že do redakce přestoupila z pivovaru. Ze rtů jí pořád viselo cigáro, pořád si stěžovala, že nedohlédne na monitor.

 

Další pán tam pořád pobíhal v mysliveckém. Odhadl jsem, že jeho pracovní náplní bylo chodit do hor a psát o tom fejetony do přílohy. Většinu času ale trávil tříděním a čištěním hub, které cestou posbíral. V článcích brojil hlavně proti lesním škůdcům. Anebo požárům? Přesně už si to nepamatuju. Čtyřiadvacátnice Karolína měla na starosti drobnou kriminalitu. Dopoledne trávila na policejní stanici, kde s operačním důstojníkem popíjela pivo.

 

Drtivá část redakce pracovala většinou v hospodě U pavouka. Naše úsilí vedlo často k velice veselým výsledkům. Čtenářům to bylo jedno, kupovali si nás jenom kvůli výsledkům druhé třídy fotbalu, horoskopům a drobné inzerci.

 

Později mě šoupli do muzea. Dny jsem trávil čekáním na návštěvníky. Spolu se mnou se této milé činnosti věnovalo pět pracovníků. Ohlíželi jsme se doprava, doleva, skoro vždycky zbytečně. O naše exponáty se nikdo nezajímal. Byl bych na hosty čekal dodnes, jednou se však objevil jeden chytrolín, že je nás hodně.

 

Jindy jsem se nedopatřením ocitl v prostředí dynamicky se rozvíjející společnosti.

Kolem mě se aktivní a schopní lidé podíleli na projektech celosvětového významu. Držel jsem jim při tom palce, to bylo asi tak všechno, co jsem pro ně mohl udělat.

Můžu ještě vzpomenout i na své působení v prodejně Velký Bazar. Vlastnil ji pan Roth, název vybral podle francouzské komedie, ve které se parta přátel pokoušela dostat na kolena supermarket. Ve vysokých regálech jsme vystavovali rozličné zboží. Pod regály běhaly myši. Byl to starý kamenný dům. Zanedbaná zahrada za domem se svažovala k řece. Od řeky táhla hniloba.

 

Řeknu vám, lopotil jsem se na té naší pouti pozemské. Užitku z toho ale pod sluncem mnoho nebylo.

 

 

 

Milo Janáč (1975) Gelnica. Vyštudoval kulturológiu na Filozofickej fakulte Prešovskej univerzity v Prešove. Počas štúdia publikoval prvé literárne pokusy v časopisoch Dotyky a Nové slovo. Neskôr pracoval v rôznych médiách (Východoslovenské noviny, SITA, denník Pravda) a na marketingovom oddelení telekomunikačnej spoločnosti Antik Telecom. Po návrate do rodného mesta bol dlhodobo nezamestnaný, potom pracoval ako barman. V súčasnosti je vedúcim oddelenia kultúry na Mestskom úrade v Gelnici. Poviedky a publicistické texty publikoval v Denníku N, v literárnom mesačníku Rozum a v pražskej A2. Za debutovú kniha Milo nemilo získal Cenu čitateľov Anasoft litera. Kniha v tomto roku vyšla v ukrajinskom preklade, pripravuje sa aj poľské vydanie. Romám je ke koipi například na https://www.martinus.cz/?uItem=311652.