Moje říjny v železničních zemích III

O Jacku Kerouacovi. Psáno na okraj vydání díla Visions Of Cody, v překladu Josefa Rauvolfa, Argo, Praha 2011

(pokračování)

O Jacku Kerouacovi. Psáno na okraj vydání díla Visions Of Cody, v překladu Josefa Rauvolfa, Argo, Praha 2011

Pak přišla léta 68-69. A poslední, cihlově červené (dvoj)číslo Světové literatury. Konec. Vydávání „pozastaveno“, jak znělo to slovo z dřívějších expedic ve shodě s obecnou normalizační lžiřečí. Proběhl říjen 68, kdy v Parlamentu byla schvalována Smlouva o vstupu a „dočasném pobytu“ cizích vojsk na našem území a proti níž hlasovali jen 4 poslanci. Mezi nimi Dr. Gertruda Sekaninová-Čakrtová a MUDr. František Kriegel (který mě už dříve nadchl svým počínáním v Moskvě, kde bylo naše státní „vedení“ po 21. srpnu nahnáno do jakési přijímací místnosti: F. K. se ihned natáhl na koberec, aktovku dal pod hlavou a prohlásil: „Nenechají nás spát, využijte každou chvilku“) – oba židovského původu, oba ohromných válečných i poválečných zkušeností).

69 – a poslední dvousvazek SL. A na jednom místě v kuléru sloupek Josefa Jařaba: Zemřel Jack Kerouac. V sedmačtyřiceti letech. Znovu beru do rukou útlou knížečku, opatrně znovu obracím stránky, nasávám vůni časů, které uběhly, zmizely. Na Svatém Kopečku s Petrem M. cosi prodáváme, snad čaj nebo párky, je tam pouť, už se smráká, sklání se podvečer nad širokým hanáckým horizontem, ve vzduchu již jakoby vůně bramborové nati, blížící se podzim, ryšavý říjen všech železničních zemí světa, pouťová světla, temné koruny rozložitých stromů, náhodně tápající lidé, P. volá: „Párky! Čaj s rumem! Desolation Row!“ Z prehistorického magnetofonu písně Boba Dylana, ještě nelegendarizované, jaksi samozřejmě pronikající do dřeně dní a kostí naší všednodennosti, tolik se vymykající směřování doby. Doga Brita putuje s námi, má teprve dva roky, promýšlíme první poslechové pořady, P. překládá texty, z padesáti procent si vymýšlí. Pes sedí důstojně na pódiu vedle gramofonu, shlíží na řídké publikum. Úzkost v duších, něco, co je a nebude. Buldozery, a jakési tiché smíření nad tím vším, mlčení, odhozené lístky, jako by se zakládal jakýsi neviditelný archiv, anebo požár. Mimo, zcela mimo, tolik let mimo. Otrocká práce, vojenské manévry, vstávání ve čtyři, trasy mezi finskými domky v Přerově a budovami University v O., hospoda U Musea, pivo, rum, pivo, rum, pivo, rum… odchody po anglicku, kam? paměť vynechává, vyřazuje, přenáší ze dne na den, kolik jich má ještě přijít? nikdo neplánuje, nikdo nepředpokládá, siroba kriminální, kamera 8 mm, absurdní výslechy v kasárnách, knihy, dopisy, ke kterým už nelze nikdy se vrátit. Sedmero druhů osamění, vzdálenosti na krok, na dohled, jiné druhy spočinutí.

Vlny, v nichž se mi dílo Jacka Kerouaca opět vrací, přicházejí s novými vydáními (a ztrátou těch starých, které jsem nakupoval ohmataná po londýnských trafikách, s tabákem a papírky), s novými lidmi, novým časem, který stále ještě vyměřen, který stále ještě skýtá usebrání a soustředění nad papírem, nad starými bloky ze skládek a prastarých dětských sekretářů, hráškově zelených, nad papírem z vídeňských kontejnerů, ještě nějaký čas zbývá, ještě nějaký je zřejmě čas. (to be continued)

Zlín, Baťova nemocnice, 8. 5. 2013, 5:35