Noel Alonso Ginoris: Zvukokámen namísto srdce

Noel Alonso Ginoris, Cárdenas, Matanzas, Kuba, *1995. Studoval španělskou filologii na Havanské universitě, v současné době studuje společenské  vědy v centru Církevních studií F. Félixe Varely. Je editorem časopisu Dedalo zaměřeného na literaturu a  umění. Je editorem oddělení recenzí a literární kritiky AHS webu a editorem rubriky  „karibská poezie“ v mexických novinách „The experience of freedom“ (Zkušenost svobody). Je také editorem bulletinu  „The Stairway“  Institutu církevních  studií  F.Félixe Varely. Vydal knihy „Of the Waves“ (2017) a „Diatribes“ (2018) pod chilskou nakladatelskou značkou „Verbo(des)nudo“. Publikoval množství literárních děl jak na  Kubě, tak  mimo Kubu. 

VII

mezi dvoje housle od B. vlož ticho a čekej (…)
Roberto Méndez

v místě bartókova srdce kámen a všechny možné chlopně. bartók rozdělen na zlaté slabiky dobře zná dokonalosti tlukotu svého srdce z kamene. katabáze jeho života v pomalém předpokladu smrti byla důsledkem úlomku kamene a veškeré následné prázdnoty v hrudi. bartók měl zvukokámen namísto srdce a pochmurné ucho aby mohl interpretovat nádory prázdnoty. Vědělo se že po tichu by měla přijít věčnost ale nikdo by ji nikdy stejně nechtěl slyšet.
 

XII

prší na město poslední člověk se bojí deště. kde zvuk znamená poslouchat jména věcí zatímco déšť modeluje limity toho co poslední člověk slyší. satrapy našly rovnici aby strávily bouře poslední člověče nezemřeš. tolik tě miluju popelnice láme žebra poslední člověče vyhoštění způsobuje zavražděné návraty jejich chmurné smrti... zatímco na město prší.

X (pro R.V.R.)

svou rukou jsem uzavřel propast která dělí tvůj jazyk od jazyka mého. ale vzdálenosti nejsou  jasně doporučeny a blázen může mít stopku mezitím si odpočinu od transformací a ruce se  unaví na to aby tu posvátnou věc udržely.

(Překlad Jana Orlová a Jan Rypl)