Obecná rčení: „Jsme (přece) lidi“

Mýdlo s jelenem už se nedělá, dovídám se dnes v obchodě. Proč? Co může být krásnějšího než jelen ve skoku? Dávný, mytický jelen. Potkával jsem je při cestách v Tatrách, přecházeli asfalt s nepohnutelným majestátem. Krása je vražděna. Krása je něco nepřípustného, nemožného, nežádoucího. Ani na vodě po holení Old Spice už není krásný a srozumitelný koráb brázdící vlny, ale jakýsi abstraktní klikyhák. Krása je vražděna na každém kroku. Kým? a proč?

Když v nějaké frontě třeba jeden člověk, pouštějící před sebe někoho staršího nebo chromého, chce projevit smířlivost, řekne (nebo si aspoň pomyslí): „Jsme přece lidi.“ Nebo někdo, dávající slevu na trochu už dotlučené ovoce, řekne totéž. Co tím ovšem míní? Především, že JÁ jsem člověk. Což sice nezní nijak zvlášť hrdě, ale má to dotvrdit mou velkodušnost. Říká kdosi, že po Osvětimi už nemůže věřit v Boha. Proč? Což tu spoušť a krutosti a nelidskost nezpůsobila právě člověkova svoboda? Svoboda tohoto pána tvorstva, vůči které i Bůh je bezmocný? „Bylo nám řečeno: bohové jste a synové nejvyššího všichni. A my jsme odpověděli: Psi jsme a prasata.“ Tak píše Jakub Deml. Kde je tedy velikost člověka, jeho nezadatelná svoboda? Ve rčení, že „jsme lidi“, ač se chováme hovadsky, jako v Osvětimi, jako v jakémkoli jiném místě hrůzy. „Na peklo si vždycky lidé stačili sami,“ vysvětluje zlomyslný Pokušitel jednoho z monologů Josefa Šafaříka. A nad to ještě: „Mé rodiště je Ráj. Kdo tvrdí, že jsem doma v pekle, klame se ke své škodě.“ Ale Mefisto zde pojmy nemate. Mate je člověk. Věta „Jsme lidi“ je vyprázdněna vůbec z jakéhokoli lidství. Neboť lidství je založeno na přesahu, na Božím Synovství, na nesouměřitelné důstojnosti, na slovech žalmu: „Učinils ho (člověka) jen o málo menším než jsou andělé, / ověnčils ho ctí a slávou, / dals mu vládnout nad dílem svých rukou… / položils mu k nohám všecko…“ (Ps. 8, 6-7) Fráze „Jsme lidi“ je canc nemyslivého tvora, který nedokáže sám sebe definovat, charakterizovat ve svém lidství a v jeho neoddělitelné svobodě. Větou „Jsme lidi“ říkáme, „Jsme divoká zvěř“, ale uráčí-li se nám projevit pyšnou blahosklonnost, která nás nic nestojí, zabrousíme do nezávislých sfér svobody, kterou ovšem nejsme schopni uchopit. Ať ji držíme jakkoli, stává se z ní v našich profánních rukou vždy pouhé otroctví. Svoboda vyprchala s nesmrtelnou duší a s jejím výsostným, liturgickým postavením. Ano, všechna Písma a Tradice hlásají slávu člověkovu a jejich hlas zní jako hlas Krále Pouště. Ten je, a vždycky byl, pro mne přesvědčivý a jednoznačný. Člověk však břímě svobody se sebe shazuje, aby si ulehčil „kolektivně“, v jakémsi „zespolečenštění“ svého lidství, v stále technicistnější civilizaci, kde s člověkem samým se to má od deseti k pěti. Ve svých téměř už století starých „Poznámkách o technické kultuře“ píše H. Madlmayr přesně, ba vizionářsky: „Dobře se rozhlédněte! Z lidí se stává opravdu kolektivní organismus, a organická teorie sociologická má dnes opravdu jakési tragicko-osudné oprávnění. Chápejte! Srůstáme, není pomoci, srůstáme. Už nejsem já, nejsi ty, není bratr ten, přítel onen. Z Božího jednotlivce, volného, stala se ubohá buňka, viditelnými i neviditelnými pouty sevřená, v těle jakéhosi zloboha.“

Právě toto jsem měl na mysli svou kritikou fráze „Jsme lidi“. Ne, jsme jeden jedinec, druhý, třetí. Člověk. Nikoli lidi. Nikoli lid, v kteroužto masu se sbíhají veškeré úvahy politických činitelů. Činitelů politiky, která se nestará „ani o pravdu, ani o krásu věcí“ (J. Barbey d’Aurevilly). Tím směrem mířilo mé slovo na obhajobu lidství proti zvnějšněné podobě „lidu“ (který není).

Brno, Alfa Passage 12. srpna 2013, 18:55