Obrazy, slova, slova pro hudbu (Co bylo VIII)

Samozřejmě, že se ptám, k čemu to všechno je. Ono pohádkové „tma přede mnou, tma za mnou“ tu stále je. Psal jsem onehdy esej do rádia, na konci se mi vedrala do pera věta: „Toto je nejspíš mé poslední psaní pro veřejnoprávní rozhlas. Nechci psát pro veřejnoprávní média , nechci v nich vystupovat. Stojím jen o věci živé, v jednou a navždy žité vteřině, bez hraní, bez reprodukcí. Jediný pohled do očí je pro mne cennější než universitní knihovna… atd.“ Psal jsem to ovšem jinak, ale takový smysl v tom byl. Čas běží, účty se vydávají, účty se platí. Cena osobního svědectví je ohromná. Nic jiného vlastně není.

Jdu po ulici, u kostela hraje Gregor na dudy. Zpívá jasným silným hlasem. Je to projev kultury, které říká autochtonní. Šebastián Kubínek. Sušil. Mnoho dalších. Je to busking? Jistěže je. Ale jiný, domácký, zvláštně a nepravděpodobně původní. G. nepochybně hrál či hraje – kromě toho, že hraje v jedné velmi dobré rock-chansonové kapele – v nějakém folklorním souboru. Je to něco živého, nebo mrtvého? Toto nepochybně živé je. Zvláštním způsobem. Kupuju zlevněné sýry, jihoafrický čaj, malinovou marmeládu v pěkné hexagonální skleničce. Co napsat o tom, „co bylo“? Jabůrek V klubu Boro minulé dva měsíce visely obrazy Martina Jabůrka. Expresivně komiksové, kresebné, rozmáchle silné. Nahrával jsem mu před časem pár vět ze „Škváru“ Ch. Bukowského do jeho video-filmu, jakési malebně-kresebné filmové koláže. Prosil jsem ho, aby mě nepsal do titulků. Vyhověl mi, ale šídlo v pytli neutajíš. Hned po první větě při premiéře v jednom universitním klubu se část publika pobaveně obrací k mojí židli. „Ty bys měl dabovat,“ říká Marian P. Neměl. Toto stačí. Tento kus video-artu Martina J. (jmenuje se „Poslední guru – syn pekla“) je ovšem znamenitý, příběhově silný, existenciálně emotivní. „Nesnaž se,“ řekl červený vrabec…

Před obrazy Martina Jabůrka ve čtvrtek 30. 9. hrála trenčínská kapela Chór Vážských muzikantov Chór vážskych muzikantov (taky ovšem brněnský Betonovej Bez a svou novou knížku uváděl Radek Dyma, ale o nich jindy), která přivezla kromě kytarových komb a nástrojů taky svou až veletržně luxusně vypravenou knihu „Od bolševika k nezávislosti“. Při večeru ji prodávali, finančně na hranici rozdávání. Pevná vazba, spousta archivních fotografií, barva, dokumenty. Při upozornění na tuto knížku na pódiu jsem si dovolil citát tiráže: žádní sponzoři, ale asi dvacet individuálních jmen. Sympatické, jako celá tato kapela, hrající s naprostou samozřejmostí a zralostí lidí, kteří „zažili svoje“, baví se, vtipkují, i když texty někdy provane tón mnohem vážnější, stejně potřebný.

Klub Boro se pomalu dostává na hladinu klubového povědomí. Jakkoli často trochu chaotickými, snažíme se o to společnými silami, což je – a v mém životě to šlo málokdy – ten nejlepší způsob. Uvidíme. JEF Čeká nás festival Potulný dělník, desátý ročník – už příští týden, 14. – 16. 10. Kdoví co nás ještě čeká.

Dopisuju hlášení, v kavárně houstne dým, slečně vedle u stolu podávám na její prosbu sušenku, kterou zde podávají ke kávě a kterou se většinou ostýchám sníst. Venku tma už, G. ještě na Minoritské hraje a zpívá slovácké písně. Pokoj všem lidem dobré vůle. Jenom dobrá vůle překoná jakékoli nepochopení. A není jí nikdy dost.

Jaroslav Erik Frič, Brno, Alfa Passage,
Švandova kavárna, 6. října 2010, 19:16
(foto Bořivoj Hájek)

Minulý článek autora pro Polí5 ZDE