Odpověď na dopis Sokola Brno I

Byl jsem vyzván zástupci Sokola Brno I ke „krátkému vyjádření“ k plánovaným zářijovým pochodům, označovaným taky jako „protiromské“, po zkušenostech rozhodně směřujícím k dynamizaci násilí jedné skupiny společnosti vůči druhé, k vyostřování nálad xenofobních, šovinistických a rasistických. Musím však „krátké vyjádření“ k tomuto tématu obejít psaním delším,...

Byl jsem vyzván zástupci Sokola Brno I ke „krátkému vyjádření“ k plánovaným zářijovým pochodům, označovaným taky jako „protiromské“, po zkušenostech rozhodně směřujícím k dynamizaci násilí jedné skupiny společnosti vůči druhé, k vyostřování nálad xenofobních, šovinistických a rasistických. Musím však „krátké vyjádření“ k tomuto tématu obejít psaním delším, jak to odpovídá mé nechuti k proklamativním soudům a ideologickým zkratkám. Jako svou odpověď jsem zvolil formu delšího článku, primárně se vyjadřujícího k výzvě brněnského Sokola, druhotně pak poskytnutého jako příspěvek na webové stránky vydavatelství (a „obchodu pro subkulturu“) Polí 5, což je v současné době jediné médium, v kterém publikuji. Článek se jmenuje:

Člověk a (jeho) menšiny

Ryba smrdí od hlavy. Zodpovědnost za dění ve společnosti spočívá především na „vedení“ této společnosti. Na volených zástupcích, funkcionářích, politicích. Slyšíme hlasy pobouření a odporu vůči nespravedlnostem nejrůznějšího druhu, pohoršení nad násilím jedné skupiny obyvatel této země na skupině druhé. My jsme si ovšem zvolili demokraticky „zástupce lidu“, kteří jsou povinni pečovat o literu Ústavy, jako o literu zákonů, neopomíjejíce také ducha těchto zákonů. Potíž je ovšem v tom, že z velké části – jak je vidět – jsme zvolili osoby, jejichž hlavní snahou je, aby v nastávajících, narychlo vyhlášených, předčasných volbách byli opět bezkonfliktně zvoleni, místo aby se hrdlili za pravdu, spravedlnost a právo, padni, komu padni. Potíž je v tom, že téměř celá ta garnitura profesionálních politiků, jimiž byl rozpuštěn zákonodárný sbor (a z nichž mnozí ani nepřičichli ke skutečné, civilní práci), má na mysli především tak zvanou voličskou základnu, kterou si jasným slovem nechce rozkmotřit. Právo, pravda, spravedlnost jde stranou. Vítězí nuzný osobní (předpokládaný) užitek. Dříve, v dobách, kdy slovo ještě mělo opravdovou váhu, se tomu říkalo zbabělost.

Po mnoha letech jsem nedávno vytáhl z knihovny opět znamenitý „cestopis“ Johna Steinbecka „Toulky s Charleym za poznáním Ameriky“. Kromě mnohých zajímavých pohledů na krajinu i urbanismus se dotýká Steinbeck rovněž politické situace, naladění lidí k hovoru a diskusi nad ožehavými tématy, k nimž tehdy v polovině 60tých let patřilo, především na Jihu, rasové rozvrstvení společnosti, které s sebou neslo narůstající nepokoje. Přičteme-li k tomu rozvrstvenost sociální a národnostní, dostaneme výbušný amalgám něčeho, čemu se říká „lid“. Americký lid.

„… Než jsem odjel, mnozí moji přátelé mě podrobně poučovali, instruovali, nabádali, zpracovávali. Jeden z nich je známý a velmi uznávaný politický reportér. Jezdil s presidentskými kandidáty, ucházejícími se o přízeň lidu, a když jsem ho spatřil, nebyl šťastný, protože miluje svou vlast a tohle ho znechucovalo. … Řekl trpce: ‚Jestli někde na svých cestách padnete na kurážného člověka, dobře si to místo zapamatujte. Chtěl bych se na něj jet podívat. Viděl jsem všude jen zbabělost a prospěchářství. Tohle býval národ obrů. Kam se poděli? Národ se nedá uhájit správní radou. To vyžaduje muže. Kde jsou? … Potřebujeme je. Bůh je můj svědek, že jediní lidé v téhle zemi, kteří mají trochu kuráže, jsou černoši. Pamatujte,‘ řekl, ‚já nechci vylučovat černochy z hrdinství, ale ať se propadnu, jestli si přeju, aby skoupili celý trh. Sežeňte mi deset bílých, tělesně zdatných Američanů, kteří se nebojí mít nějaké přesvědčení, myšlenku nebo názor o některém nepopulárním tématu…‘ – … vzpomněl jsem si ještě na něco, co můj přítel říkal. ‚Bývala jedna věc nebo artikl, kterému jsme přikládali velký význam. Říkalo se tomu lid. Najděte mi, kam se lid poděl. Já nemám na mysli ty lidi s vytřeštěnýma očima z re¬klam na zubní pastu a barvivo na vlasy, ani lidi typu nové auto nebo bankrot, ani lidi typu úspěch a infarkt. Snad lid ni¬kdy neexistoval, ale jestliže lid někdy existoval, pak je to ten artikl, o kterém hovořilo vyhlášení nezávislosti a pan Lincoln. …‘“

Tato slova mi mluví z duše. Neřekl bych, že se vztahují pouze na Ameriku 60tých let minulého století.

Je hluboká spletenost v pojmech, v celém hodnotovém systému, tedy v samé oživující dřeni dnešního člověka. A tedy v posledku i celého společenství, které se nazývá lidem. A na dně je zbabělost a peněžní utilitarismus. „Když nějaká osoba není orientována na nadosobní hodnoty,“ říká N. Losev, „pak do ní nutně pronikne zkáza a rozklad.“ Toho jsme svědky. V „lidu“ na všech sociálních úrovních.

Jsou znamenitá slova v 16. homilii svatého Jana Zlatoústého, když osvětluje místo evangelní: „Herodes jal Jana, a svázal jej, a dal do žaláře, pro Herodiadu manželku bratra svého… A chtě jej zabít, bál se lidu“ (Mt 14, 3, 5) A svatý kazatel píše: „Snadno se odchýlí od spravedlnosti, kdo se ve přích (t. j. ve věcech veřejné správy) nebojí Boha, ale lidí. Tento strach oddaluje možnost hříchu, neodnímá vůle (totiž chuť hřích spáchati). Proto také ty, jež od hříchu zdrží, činí hříchy žádostivějšími a pálí ducha, dokud nevykoná zlé, jež zamýšlí. Neboť jediná Bázeň Boží napravuje škodlivé, zahání hříchy, uchovává nevinnost, uděluje trvalou schopnost.“ – Tak se to má dnes téměř se všemi, kteří vládnou z „vůle lidu“. Neváží své činy před vyšším kritériem, než je ze dne na den hmyzí přebývání. Jako křesťan říkám: neváží se činy před Bo-hem, čímž pomíjejí jasné definice dobra a zla, pravdy a klamu.

Citovanými větami se ale stěží dnes někdo trápí. Na vrcholu argumentů stojí lest, krádež, tělesné svinstvo a lež. Urvat pro dočasný užitek, to jediné platí. A bída v tomto smyslu na nejnižší úrovni je jen odrazem bídy na nejvyšších místech společenské hierarchie. Takto si prostě „lid“ vybral. Lid zotročený sebou samým. Svým primitivismem, nevzdělaností a duchovní slepotou.

„Co značí slovo: svoboda?“ ptá se Ernest Hello. A hned si odpovídá: „Mělo se za to, že značí: povolení činiti zlo. A zatím znamená: povolení činiti dobro. Lidé se podřezávají nějakých sto let proto, že si nepovšimli této věci: slovo licence pochází od licet: to znamená dovoleno. Dovolení činiti zlo, to znamená dovolení někoho utiskovati. Neboť zlo jest svou přirozeností utiskovatelem. – Dovolení dané Janovi, aby utiskoval Jakuba, stane se otroctvím Jakubovým, a nadto otroctvím Janovým, neboť každý člověk činící zlo jest otrokem zla, jehož se dopouští. Dovolení činiti dobro, toť dovolení dané Janovi, aby osvobodil Jakuba, aby o něho pečoval, aby jej učil, živil a odíval. Toť svoboda Jakubova, a zároveň svoboda Janova: neboť kdo osvobozuje, jest sám dvakráte svoboden. …“

Svoboda ovšem netkví v tom (jak praví další Francouz, Claude Tresmontant), „že bychom si mohli vybírat z různých stanovisek, z nichž jsou některá mylná a některá pravdivá, ale spočívá v hledání a nalézání pravdy.“ Za pravdu se však skryje v dnešním hodnotovém systému jakékoli počínání užitkové, které přinese dotyčnému prospěch. Dobro a zlo zmateno v popleteném „lidu“, pravda a lež propleteny ve slovech a činech jeho reprezentantů. Byl jsem vyzván, abych se vyjádřil k „protiromským“ či jiným diskriminaci fedrujícím srocením a manifestačním pochodům. Obé je mi z hloubi duše protivné, v primitivnosti, krátkozrakosti a davovosti hnusné. Ovšemže proti tomuto počínání antiindividualistního davu rázně protestuju. Ale raději svou každodenní prací než deklaracemi, které mohou být svedeny na – sice jiný druh, ale přece jen – opět ideologii. Mé uvažování i všednodenní počínání je striktně protiideologické. Za svá slova ručím osobně jakožto Boží individuum. Nejsem milovník petic či jakýchkoli suplik, které se obracejí k politicky „mocným“, kteří se nikterak nestarají „ani o krásu, ani o pravdu věcí“ (J. Barbey d’Aurevilly), které jsou pro mne podstatné. Od nich konec konců se odvíjí i obecné dobro, které tak málo těmto mocným leží na srdci. Ať už jsem příslušníkem té či oné menšiny, nechci žít v ghettu, a proti antighettizaci společnosti vším svým snažením vystupuji. Rovnost společenské menšiny, ze zákona vycházející, je pro mne samozřejmá a legitimní. Má přání a tužby se však neobracejí k pozemsky mocným, nýbrž k Tvůrci Všehomíra: „Pane, náš Pane, … / co je člověk, že na něho myslíš, / co je smrtelník, že se o něho staráš? // Učinils ho jen o málo menším, než jsou andělé, / ověnčils ho ctí a slávou, / dals mu vládnout nad dílem svých rukou / položils mu k nohám všecko: / ovce a veškerý dobytek, / nadto i polní zvířata, / ptáky na nebi a ryby v moři, / všecko, co se hemží na stezkách moří…“ (Ps 8)

Jak právě s tímto světem zacházíme, právě v tom se projevuje skutečná lidskost, humanismus bez falše, lidství chápané nerasově, lidství, které míří k pradávnému Desateru, které vyjíti z módy nemůže, ledaže by z módy vyšlo lidství samo. A je zde také nejvyšší přikázání Lásky, které praví: „Miluj bližního svého jako sebe samého!“ Ještě lapidárněji praví sv. Augustin: „Miluj, – a čiň, co chceš.“ Jiný recept nemám.

Jaroslav Erik Frič
Ve Zlíně-Cigánově, v pátek 30. srpna 2013 (dva dny po svátku posledně citovaného světce a Učitele Církve)