Retro deník I. Její prohlášení není relevantním popisem skutečnosti...

Oslovili jsme performerku Janu Orlovou, aby pro náš web psala jakýsi zpětný deník. Přinášíme první zápis, časem z toho bude jistě mnohovrstevnatá kniha - můžete být u toho od svého vzniku...

V olomouckém antikvariátu jsem zakoupila knihu Sračka s vidinou, že půjde o zábavnou četbu do vlaku. Usazena v kupé se slušně vypadajícím mužem, který, jak se vzápětí ukázalo, mocně popíjel fernet, jsem se pustila do četby a zjistila, že se jedná o esej morálního filosofa z Princetonské univerzity. A tedy, problém sraček je v tom, "že si většina lidí myslí, že je umí rozpoznat a nenechá se jimi oklamat, a tak tento významný fenomén prozatím nevzbudil přílišný zájem ani jej nikdo nepodrobil důkladnějšímu zkoumání. Důsledkem toho je, že pravé podstatě sraček nerozumíme; nevíme, proč je jich kolem nás takové množství ani k čemu slouží." Je pravda, že jsem doposud slovo sračka používala mimovolně, dá se říci až s nevědomým předpokladem, že vím, co znamená. Předpokládala jsem, že je to synonymum pokleslého (nikoli ovšem dekadentního) uměleckého díla, s vyprázdněným, nicneříkajícím obsahem. Údajně je tomu ovšem trochu jinak. Harry G. Frankfurt vztahuje výraz sračka k mluvním aktům, vymezuje hlavně rozdíl mezi sračkou (žvástem, nesmyslem, kecem, kravinou, hovnem) a lží, nicméně si myslím, že není problém aplikovat jeho postřehy na svět umění.

"Podstatou sraček totiž není to, že jsou nepravdivé, nýbrž to, že jsou falešné. Abychom byli schopni do důsledku pojmout tento rozdíl, musíme připustit, že faleš a přetvářka nemusejí být (kromě autenticity) méně kvalitní než skutečnost. Co není pravé, nemusí být nutně vadné. Může to být například přesná kopie. Na padělku je špatné nikoli to, jak vypadá, ale to, jak byl vyroben. To ukazuje na podobné fundamentální aspekty charakteristické podstaty sraček: přestože vznikají bez ohledu na pravdu, nemusejí být nepravdivé." Ve skutečnosti producentovi sraček na pravdě vůbec nezáleží - se skutečností žongluje podle svého aktuálního zájmu. Producent sraček je tedy v podstatě kreativní a chaotická osobnost se sklony k anarchismu. Ten, kdo lže, má vyjasněný hodnotový žebříček, neboť předpokládá, že něco jako pravda existuje a že ji musí skrýt. Ten, kdo produkuje sračky, žádné podobné přesvědčení nepotřebuje - nelže, jen skutečnost podle své libosti zkresluje. Sračka jsou dejme tomu povrchní polopravdy smíšené s dezinterpretací a manipulací. Vzato do důsledku sračka může říkat pravdu, ale zcela banálním a znechucujícím způsobem.

Harry G. Frankfurt dále zdůrazňuje odlišnou recepci sraček a lží: "lidé jsou vůči kecům a sračkám daleko tolerantnější než vůči lžím, možná proto, že kecy a sračky nejsou natolik považovány za osobní urážku." Je proto výhodnější se z něčeho vykecat než lhát. Vykecávání se vyvolává pocit rozhořčení z maření času dané osoby a ta raději věc zamete pod koberec. Lhaní je nebezpečnější, jde o porušení pravidel, okecávání pouze zamlžuje skutečnost. Jednou z největších sraček je podle Frankfurta přesvědčení, že můžeme hovořit upřímně sami o sobě. Prohlašuji tedy, že můj retro deník není a nechce být upřímným popisem...

janaorlova.cz