Rozhovor s Miky Marusjakem.

Opravdu myslíte, že poezie vymírá a aforismus je přežitek? Miky zvládá tento žánr opravdu dokonale. Je citlivý, trefný a rozhodně autentický. Až se někde setkáte s některou z jeho sbírek, zkuste nahlédnout, nebudete litovat.

B – Píšeš na počítači nebo „ručně“ někam do notýsku?

M – Zásadně ručně, na různé papírky, účtenky, tácky, které pak většinou poztrácím. Z těchto „papírků“ se snažím texty přepisovat do notýsku. Někdy si myšlenku, momentální nápad, zaznamenám do mobilu. Potom přepisuji texty do počítače, kde je dotvořím načisto. Píši stylem „datel“, tedy ťukám jedním, někdy výjimečně dvěma prsty. Lepší je mít sekretářku a diktovat. Občas takto zneužiji nějakou dívčinu a ta mi různé články napíše rychlostí blesku. (Teď právě při psaní odpovědí na tvé otázky takto zneužívám Vilmu…)

B – Popsal jsi někdy záchodovou stěnu? Pokud ano, pamatuješ si čím?

M – Nevzpomínám si. S oblibou čtu v Ponorce nápisy na „hajzlové galerii“, ale žádný můj autorský výtvor tu není. Vlastně ano. Vloni  v létě jsme seděli na hospodské zahrádce a já četl u stolu nějaké své texty  Komentoval jsem to: "Báseň se dá napsat o čemkoliv..." To jsem si naběhl "Vole, tak napiš o tomhle...!, ukázal kámoš na posprejovanou zeď. Ne, nebyl tam známý kosočtverec, ale stejně mě zaskočil. Tak vznikl text Štafetový kolík.

Štafetový kolík

Veřejně i anonymně

ventilujeme pocity a nálady

Kdosi neznámý

nastříkal sprejem na zeď

vzkaz o stavu světa

stylizovaný obraz

stylizovanou kresbu

stylizované grafiti

mužského přirození

Ponurost doby

souloží s vlastní identitou

A v postelích

spuštěné závoje smutků

utkané absencí milování

Postel

se stává veřejným prostorem

běžeckou dráhou

a penis

štafetovým kolíkem

B -  Znám zatím jen Na křídlech ptáků zde – okouzlující haiku a A přece se točí zde– aforismy. Co dalšího?

M – sbírky „Jenom jako“ (2009), „Dunění ticha” (edice Trapsavecké miniatury č. 9, 2012), „Ponorka blues“ (Ears&Wind Records 2015), “Na kolejích slzy” (edice Trapsavecké miniatury č. 70, 2017), texty v česko-americkém almanachu „Prchavé domovy/Mezi vyhnanstvím a vnitřním exilem“ (2010), dále ve sborníku „ CESTY PRO-MĚNY“ (Triton 2017), zhudebněné verše na CD kapely Bluesberg „Nade mnou“ (2017)

B – Kdy jsi začal psát a jak dlouho to leželo v šuplíku?

M – Jako trempík v 16ti-17ti letech, co neuměl hrát na kytaru, tak jsem začal psát „básničky“, abych na ně mohl balit holky. Byly to strašné bláboly. Vydával jsem samizdatový časopis „Z kraje Ječmínka“, později zkráceně „Ječmínek“. (Název časopisu byl problém. Byl odvozen od hanáckého krále Ječmínka. Díky soudruhům jsem se dozvěděl, že se tak jmenoval štvavý vysílač u Litovle v roce 1968. Jak jsem to mohl vědět, když mi v té době bylo 8 let?) Jednotlivá čísla vycházela v počtu 80-100 kusů, v letech 1978-80.

B – Je nějaká souvislost mezi tvou prací a touhou či možností psát? Je to zvláštní, ale ačkoli České dráhy dělají, co mohou, aby se jevily záporně, je s nimi doposud spojená určitá romantika, o lidech od mašinek se točí filmy….

M – U ČD (dříve ČSD) pracuji již 33. rokem. Začínal jsem jako posunovač, pak hradlař a nyní dělám signalistu (semafory a výhybky). Beru to jako zaměstnání, abych měl „na svůj chléb vezdejší a živobytí“. Vyhovuje mi pracovní turnus 12 ti hodinových směn, mám tedy celkem dost volna. Zavřu dveře stavidla a odcházím domů s čistou hlavou. Také díky režijním výhodám můžu cestovat po republice za kulturou na různé akce. Zda práce ovlivňuje moje psaní? Miniatury „Dunění ticha“ a „Slzy na kolejích“ jsou dost nádražácké …

B – Když píšeš, škrtáš často? Nebo to tzv. pliveš na papír. A děláš si korektury sám?

M – Plivu to na papír. Škrtám, přepisuji a často zmuchlám a hodím do koše. Ohledně správné češtiny – korektur – texty dám někomu, ať mi je opraví. Na to mám především Milana Poláka, učí na UP český jazyk a literaturu, dělal korektury knih pro Votobii (když ještě fungovala).

B  - U koho vydáváš a jak jsi k tomu přišel?

M – Buď mě někdo osloví: „Nechceš něco poslat? Rádi bychom tě zařadili do sborníku.“, nebo dle domluvy, až mám nastřádaný „materiál“, tak ho nabídnu.

B – Fakt si to platíš sám?

M – V rámci „gentlemanské dohody“ část nákladů platím já, zbytek vydavatelství. Pak si každý distribuuje svůj poměrný díl počtu sbírek.

B – Pomáhá ti při psaní pivo?

M – Pivo mám rád. Psaní je pocitové. Vykřičet svoji nasranost nebo naopak radost. Takže určitě si neřeknu, tak, teď půjdu na pivo, dám pár kousků a něco napíšu. To se nedá plánovat, musí to přijít samo jako reakce na nějaký prožitek.

B – Jak vznikl Poetic Band? Na co všechno hraješ a na co bys chtěl umět hrát?

M – Jsem hudební antitalent, nehraji na nic. Měl jsem nejrůznější hudební seskupení jako doprovod k textům. Vždy to byli lidé, nějakým způsobem spojeni s Ponorkou. „Ponorkový lékař“ se snažil, aby posluchači netrpěli „ponorkovou nemocí“. Nářez na elektrické kytary, různé pazvuky přes počítač a já jako performer do toho vyřvával své texty. Pouštěl jsem do publika nafukovací balónky, házel role hajzlpapíru, zrní, seno, vlaštovky, posrané slipy … Vždycky po vystoupení po nás zůstal na podlaze šílený bordel. Pak jsem vystupoval pouze se Střevlíkem (Jiří Vacl), který mě doprovázel na elektrickou kytaru. Táhneme to spolu cca od roku 2009. Většinou donesu texty a Střevla dodá hudební nápad. Trochu jsme se zklidnili. Žádný šílený bigbít, místo elektriky akustická kytara. Přibyl k nám hanácké Paganini“, Cipísek (Roman Cerman) z Hynkových zámků a bubeník Tomáš Kalandřík (basák Hynkových zámků).

B – Kde se dají tvé knížky koupit? Tedy pokud je zrovna nepropaguješ pomocí našeho keramického stánku?

M – U Fida ve vydavatelství Ears&Wind Records nebo na akcích, přes internet anebo u mě.

B – Jak dlouho už chodíš do Ponorky (hospoda v Olomouci se kterou je Mikyho tvorba bytostně spjatá)? A kde ses skrýval v euforických porevolučních letech? Já totiž jezdím do Olomouce i Ponorky už od svých 16ti let – a to je po čertech dlouho ( mám odsud i svůj první pivní rekord 17 kousků za 3 hodiny) a tebe jsem zaregistrovala někdy v posledním dvacetiletí…

M – Necelých dvacet let jsem pobýval ve Zlíně. Zpět do Olomouce jsem se vrátil v roce 2002.

B – A poslední otázka, která s tebou moc nesouvisí, ale když můžu, proč bych ji nepoložila. Máš rád Čočku?

M – Čočku mám rád jako kapelu i čočku s malým „č“ jako luštěninu.

B  - Závěrem pár veršů jemnějšího ražení.....

M – Svůj niterný svět

Prostřednictvím holých vět

Verši vykřičet.

Blanka a Miroslav Miky Marusjak