Ruce naší Dory – Chemnitz

"Syrová jímavost, tklivá melodie a hromobití kotlů. Zpěv (ten z nemydlených) a text v příkrém protikladu ke znělým melodickým kytarám. Disko, bigbít, šanson, poučený indie rock, falešný pub rock i vygajdaný šraml, kolik kdo unese..." Ruce naší Dory a jejich Chemnitz podruhé.

Ruce naší Dory – Chemnitz
15 skladeb / 51:40, vlastní náklad 2006
www: bandzone.cz/rucenasidory

"Kačeři odzadu černé hlavy mají." Ti co maj zobáky, pozpátku se ptají. Přiblblé otázky a nezávislé odpovědi. Kdo čeká na výron, pohonit se musí...

Syrová jímavost, tklivá melodie a hromobití kotlů. Po typicky androšáckém otvíráku Výbava zaskočí poučená indie rocková píseň Bolavý syn – prosvětlená "hitovka", z jiného světa. Ovšem v příkrém protikladu ke znělým melodickým kytarám je zpěv a text. Neříkaj: my to umíme i takhle, ale chcem bejt jiný. Spíš: jasně, melodie je jako první signální, ale skrze ni do vás musíme napumpovat trochu zkaženýho, pochybujícího životního pocitu, špetku obsesivní krásy a otevřených ran.

Vláme se humor a znejasní váš pohled na věc. "Drbu Míšu pod bradou, chlup dva zůstanou." A pak přijde několik zajímavých metafor, které vás spolknou a nevíte, jak se to s touhle kapelou má. "Mé lásky jdou s obnaženou kloakou." Něha i surovost, stálé protínání zdánlivě protikladných. Kontrast vytváří prostor. Ke zhovadilé poezii přemoudřelých posunovačů dráhy, recitujících Jiřího Žáčka. Není proto divu, že sbírka prostonárodních písní obsahuje folkrockový song Život umělce, v němž se mísí Mišík se Závišem.

Nejvýraznější notou alba je ta baladická. Podložená třeba táhlým saxofonem, "věděl jsem to, že žel, Rudá jízda sprasí", vybrnkávanými kytarami, "je děvčátkem, co mi mozek sní" a pomale houpavým tempem viselců. Prouza. Ještě jsme se nedohodli. Extempore. A zatímco rozrušen rozjímáš, mrtvolnými údy škube punk. "Umění jdoucí na principu bovdenů."

Zpěv je z těch nemydlených, deklamativní krákorání nevelkého rozsahu může být důležitější a naléhavější než androgynní skřivan, záleží na teritoriu, rezervaci, voliéře. Tady jde o sdělení, o promlouvajícího básníka (Sigismund de Chals), obsah předčí formu, která je pouze prostředkem. Nezpívám vysoko, ale zdálo se mi o harfě, mý druhý já je Blues a zaváním nevybíravým smutkem. "Dívky se ve mě postí." Včera, cestou k veselí, mi spadly hadry z těla, jdu dál, takhle si mě ještě neviděla. Disko. Bigbít. Šanson.

A jak to jde všechno dohromady? Asi jako poklidná pole pohlazená koroptvím k Teo Kojakovi. Jistě, můžete namítat, že deska je nekonzistentní, jiná ves plná cizích čoklů a různorodost na úkor celistvého. A to není všechno. Přidejte falešný pub rock a vygajdaný šraml, kolik kdo unese. "V zrcadle u neprodejné ženy, můj život skrytý do podzemí."
(Snad se ani nebudem bavit o tom, že čistý zvuk u hrubé alternativy by jen škodil. Aneb Jámor.)

(Některé humorné momenty na konci písní mě sice zabolí zbytečností, ale všechno je odpuštěno za název – Ruce naši Dory jsou všeobjímající. A za líbezné dvojverší nesmírné něhy: "a ona ti nedá / ani ten voněný moldánek na kopeček".)

75%

maxim horovic - www.violacore.xf.cz & www.diycore.net

Chemnitz v naší e-prodejně