Svalnatej juguslávskej indián, co vybral benzínku na kraji městečka

Nové zjevení na scéně, planoucí briketa pošahaného vesmíru, psychedelický folkař s úsměvem na prdeli. Už jste slyšeli epickou skladbu o tom, jak přišel pan Buch, potom pan Řích a nakonec pan Krk? Představte si tklivý hlas s nápěvem: „Říkají mu srnče, proč máš bobky na provázku?“ Konečně ortodoxní lyrický punker s vyprávěcim srdcem...

Pokud budete hledat nějakou srovnatelnou „veličinu“, padnete zřejmě na hypermarketového barda Xaviera, který si taky vystačí s kejtrou a naříznutou mordou. Ale rozdílů je požehnaně. Baumaxa je populárně nemocným způsobem aktuální a přidrzlý, navíc improvizuje a hudebně odkazuje k rockovým ikonám, paroduje i uctívá. Ivo Vrba je nepoměrně ujetější. Taky paroduje od country po hardcore, hudebně se rozpíjí k androšácké psychedelii, jen s kytarami, čisté nebo bustr, překrývané i přerývané. Vypráví absurdní a groteskní příběhy plné podivných obrazů. A prohlašuje: „Vím jenom co mi stromy z jiný planety nakukaly.“ V některých momentech vám na řádek naskočí sklepácká reminiscence, ale pak zakročí vzpomínka na mimořádně psychopatické externisty Ženy (Hoří). Jejich ultrasyrová vokální produkce dávala vyniknout metafyzickým říkačkám, toutéž cestou se podívá i HCT. V songu Hoří vrství vlastní hlasy, bez podpory dalších nástrojů, obnažen tělesnou zvukomalebností. A capella a jsme rázem u feministických kaubojek Kačkala, s nimiž ho zase pojí láska ke country popěvkům. A nejen k nim, holky i HCT mají smysl pro (genderovou) realitu, když trampský zbojník pěje: „Jediný chlapi co tu na světě zbyli sou country hvězdy / kytary jsou jejich sekery a jejich meče jsou jejich texty...“

Groteskní nadsázku nabízí rozprávěnka Teroristi (není to už hip hop?), o žíravině, která proměnila protinožce na teroristy. Vážněji laděná skladba Rybáři přemítá nad smyslem a nonsensem, zemnící pointa je z těch hlubokomyslných: „Tlustým rybářům se daří u jezu velryb.“ Linii folkových přírodních obrázků završuje Pavouk: „Spolknul sem pavouka a von mi v břiše pavučinu souká.“ Hlas vysoko posazený nebo zas přehnaně hluboko, hlas napodobující fujaru dodává prazvláštní mozaice ještě bizarnější odér, otázky vyvolávají další otázky, jenže u HCTrampa vyvolávají další otázky i odpovědi. Ne, není jich mnoho. Ani otázek, ani odpovědí. Takhle si rovná laťku génius. Ano, HCT je ten, kdo může směle prohlásit: „Možná si i toho kosmu kousnu!“

Kouzlo spočívá i v tom, že Vrba (nomen omen?) přehnaně nehledá rýmy a nenechá se svázat mantinely, je mladistvě intuitivní a vtipný, i když namítnete, že tohle si moh´ odpustit a todle je zas trapný. Hovno. Když sediš v přeplněný zhasnutý sauně a chceš si zkontrolovat bambána, občas se musíš splést...

„Svalnatej juguslávskej indián, co vybral benzínku na kraji městečka...“ – jo, to je von. Letos nebude nikdo víc.

maxim horovic - www.violacore.xf.cz & www.diycore.net

CD je možno objednat ZDE