Umřel Jan B. (Jan Balabán * 29. 1. 1961, † 23. 4. 2010)

Tak málo víme o životě. Tak málo víme o smrti. Stále zůstáváme dětmi a naše snažení a ubohé kamufláže sebejistoty jsou jen papírové meče, které vypadávají z rukou dříve, než bychom se vůbec mohli nadechnout k hlubšímu pochopení. Ale jsou chvíle hlubokého pochopení, záblesky, blesky s nebe, momenty prozření, které opět jsou zastiňovány mlhou našeho jen tělesného vidění, mázdrou Pádu, z něhož jsme pozdvihováni pouhou a stejně zamlžovanou jistotou, že ne nadarmo jsme na tento svět přišli, že ne nadarmo se v potu lopotíme s každým darovaným dnem. Ano, darovaným dnem. Žádný den na světě nechybí. Všechny jsou navíc. Jeden za druhým. Ještě stále jsou tu.

Zemřel Jan B. A já během pouhých sedmi měsíců pochovávám už druhého z nejbližších přátel. Přítele tak blízkého, že jen toto pomyšlení mi vyráží dech. Padla na mě větší tíha, než jsem nesl kdykoli předtím. Jsem tady. Ještě jsem tady. Ještě Boží lano, o němž Jan psal, mě na této straně světa přidržuje. Byl prý jeden horolezec, jehož vášní bylo některé obtížné převisové partie skalních masivů zlézat bez lana. V hospodě pak s furiantským smíchem přesvědčeně přátelům o svém lezení sděloval: „Já visím na božím laně!“

Balabán titulka Na Božím laně visíme všichni, ať si to uvědomujeme, nebo ne. Jsme v náručí původce všeho tohoto Stvoření, matky Země, neohraničitelné Milosti, ať už jsme všedními dni zahlcováni a mateni jakkoli. Život je vážný. I když tolik zbytečných slov za den pronášíme, i když tolik marných věcí provádíme v otupeném citu pro věci podstatné, v osleplém vidění podstaty života, jeho začátků a konců.

Je v Evangeliích postava apoštola Tomáše, který je neprávem nazýván Nevěřícím. Byl to on, kdo se ohradil vůči strachu ostatních apoštolů slovy: „Pojďme i my, ať umřeme s ním!“ S těmito jasnými slovy vystoupil Tomáš před spoluučedníky, kteří zrazovali Ježíše od cesty do Judska, kde pak přítele Lazara probudil ze smrti, kterou nazýval spánkem. Tato slova jsou právě v Evangeliu svatého Jana. „… V domě mého Otce je příbytků mnoho, kdyby nebylo, byl bych vám to řekl. Jdu, abych vám připravil místo. …“ Na to se Tomáš ptá: „Pane, nevíme, kam jdeš; a jak můžeme znát cestu?“ Odpovědí jsou prostá slova: „Já jsem cesta a pravda a život.“

Všichni jsme v postavení Tomášově. Toho apoštola, který nebyl mezi těmi, vprostřed něž po svém Zmrtvýchvstání Ježíš vstoupil a jimž „ukázal ruce i bok“. Proto chtěl vidět a cítit a prst do ran vložit. Všichni jsme v postavení Tomášově, všichni chceme být přesvědčováni, ujišťováni, všichni chceme mít jistotu, kterou mít nemůžeme. Všichni zaměňujeme věci podstatné za nepodstatné, pozlátko dočasnosti za zlato, kadidlo a myrhu, které kdysi a jednou pro vždy obětovali tři východní mudrcové. Všichni jsme v postavení svatého Tomáše, který neviděl, ale chtěl vidět. Takové postavení je nám určeno. Postavení hledačů.

bratři Balabánové Když jsme s Janem před lety dokončovali jeho knihu „Kudy šel anděl“, bylo to pro něho velké trápení. „Víš, dokončit knížku, to je taková malá Apokalypsa,“ řekl mi tehdy. Telefonovali jsme si ohledně některých věcí interpunkce či orthografie. A jak se práce chýlila ku konci, Jan stále více trpěl a upadal do hluboké nejistoty nad sebou, nad světem, nad celým světem lidí. V jednom telefonátu, při kterém jsem ho zastihl v bufetu Úsvit na vítkovickém náměstí („Znáš bufet Úsvit? Dělníci si tu za komunistů kupovali svačinky. Dvacet deka gothaje!“), mi ztěžka a bolestně poslední znění některých vět své knihy potvrzoval, pak se najednou zadrhl a zhluboka vydechl: „Víš… já jdu… z výčepu do výčepu… po kolenách…“

Kniha skončena. Dnes skončena i životní pouť a trápení a radosti a strasti Jana B. Poslední zprávu jsem od něho dostal na Zelený čtvrtek: „Něžná mlha v moravských úvalech. Gáza na naše zanícené rány. Nedovidět, jen dověřit. Přečíst si Pašije na Zelený čtvrtek v milosrdné mlze moravských úvalů…“

Nemůže být v této chvíli lepších slov. Gáza na naše stále živé rány. Nedovidět. Jen dověřit.

Jaroslav Erik Frič
Brno, Alfa Passage, 26. dubna 2010, 11:37

Minulý článek autora ZDE