Z filmového zápisníku bývalého faráře II - Marek Feigl

...nihilismus, osvícenství, hegelianismus, Sartre, kabala...

Hledám a oceňuji teologicky zajímavé filmy.

Filmy bez teologična nemají význam. Umění je buď o Bohu nebo o ničem. A to vůbec neznamená, že v takovém filmu slovo Bůh nutně musí třeba jen jedenkrát zaznít.

A těch, které stojí za vidění, je málo. Skoro žádný.

"Hořící keř" (Česko, Polsko, 2013, rež. Agnieszka Holland)

Po ochutnávce několika dosti odpudivých ukázek z youtube jsem byl nakonec celkem filmu překvapen spíše příjemně - nicméně jedná se o zvláštně rozporuplný film. Už jenom herecké výkony pohybující se od geniální Jaroslavy Pokorné po nezvládnutou Pauhofovou, trapného Kotka, Emmu Smetanu pod veškerou kritiku a Jana Budaře (v roli MUDr. Richarda Bureše), o kterém je po jeho kontinuálně strašných výkonech z řady filmůzřejmé, že se stal hercem jenom naprostým omylem. Dokonce i Ivan Trojan tu působil na své poměry vyloženě podprůměrně. Zdařilá rekonstrukce mnoha detailů dobové každodennosti (třeba v domácnosti Palachovy matky) a evidentní nepochopení historické epochy jako takové v lednu 69. Režisérka Holland sice v té době prodlévala v Praze, je však zajímavé, že si cit pro reálie nechala překrýt jak vyústěním tehdejších let, normalizací, tak i pravděpodobně zkušeností s polským komunismem, který byl na rozdíl od českého daleko centralizovanější, daleko výlučnější, méně soudružský a dělňácký, v zásadě dílem několika intelektuálů-gangsterů sedících na sovětských bajonetech. Protože pochmurná zfašizovaná atmosféra, která ve filmu doprovází hlavní událost, je k lednu 1969 ahistorická, policejní honička se studenty lepícími letáky o Palachově smrti pak značným přehmatem. V té době nebyl komunistický režim "konsolidovaný" ani přibližně tak, jak se nám film snaží namluvit a příkop mezi "my" a "oni" ve své podstatě ještě nebyl vyhlouben... Ve filmu se dále mísí autenticita a pochybnosti o Palachově činu s nejstupidnějšími frázemi, nápadité plochy s únavnou melodramatičností - takže jak dím, velice ROZPORUPLNÝ film. - Je třeba přiznat, že film aspoň do jisté míry čelí laciné heroizaci Palachova činu a vpouští tu na scénu alespoň dílčí rozpaky nad ním. Jednalo se o čin tragický, dosti obtížně srozumitelný, především silně neevropský (právě tak, jako byla Patočkova Charta 77 oslavou evropanství par excellence), nerealistický a nenásledovatelný. Rusům by samozřejmě bylo docela jedno, kolik mladých kluků se upálí. Obávám se, že tento čin dlouhodobě nikoho k ničemu nemobilizoval, nemohl inspirovat ve svém extremismu žádnou hodnotnou opoziční akci. Leda tím snad Palach učinil nešťastnými několik svých blízkých. "Mučedníkům se může přihodit leda dvojí: buď jsou zapomenuti, nebo zneužiti." (A. Camus)

"Pohrdání" (Il disprezzo - Le Mépris, Itálie-Francie 1963, režie Jean-Luc Godard)

Řečeno jazykem mého dětství: je to moc a moc smutný film... O světě, ze kterého utekli bohové a nejspíš se už nikdy nevrátí. Odnesli s sebou všechnu pravdu a skutečnost a s nimi i jakýkoli autentický prožitek štěstí. Smrtelníkům zbývá jediné - bezcílně klouzat v pouhém zdání, orientovat se podle mínění, které o nás mají druzí. (A každý z druhých lidí je přitom tekutý a nestálý, tento svět nemá žádného těžiště. Pohybovat se v něm má stejný zdar jako lezení much po skleněné stěně láhve.) Pouze Fritz Lang hrající v tomto filmu sám sebe se zdá disponovat důvěrným vztahem k bohům a jejich vůli, Mistr povznesený nad klišé nevědomých euro-amerických figurek z epochy údajně neomezeného údajně růstu... V Camille (Brigitte Bardot) portrétovaná dětská nezodpovědná blbost moderní ženy, v Paulovi (Michel Piccoli) impotence a nemoudrost moderního muže, v americkém miliardáři Prokoshovi (Jack Palance) hovězí hloupost magnáta, který si může všechno koupit a který stejně nic nechápe (dítě žvatlající hlouposti na hromadách zlata), tlumočnice a děvče pro všechno Francesca (Giorgia Moll) zase sehraje roli zlověstného osudového bůžka, který místo překládání bezděčně zasévá nedorozumění (to vše nikoli ze zlomyslnosti nebo pouhé jazykové neohrabanosti, ale neschopností rozumět hlubším EXISTENCIÁLNÍM odstínům proneseného slova). Srdceryvná přítomnost romantické a barokní hudby, ještě silněji obnažující soudobou nevyléčitelnou prázdnotu.

"Zánik samoty Berhof" (Československo, 1983, rež. Jiří Svoboda)

Ukazuje se, že nejenom spánek rozumu plodí příšery, že, pane Goya?, ale také dupot dějin plodí příšery. V jiné historické konfiguraci by tito aktéři mohli žít normálnější životy, ale v extrémní době je sebraly extrémní a ničivé proudy. - Postava nacistické jeptišky sestry Salome (Jana Brejchová) pro mě byla dříve za hranicí uvěřitelnosti, vnímal jsem ji jako daň komunistickému ostouzení katolické církve; pochybnosti přetrvávají i nadále. Samozřejmě že katolická církev je plná polovičatých nebo přímo ničemných duší, o tom žádná. Samozřejmě, že v té době bylo běžné, aby se členkou řehole stal někdo z jiných důvodů než z vnitřního přesvědčení. (O Salome je v Körnerově knize řečeno, že byla dcerou vojevůdce, který se nikdy nesmířil s tím, že nemá syna; raději se mu včas uklidila z očí, do kláštera.) Ale podobná míra pronacistického fanatismu v řadách katolické církve by byla nevídaná a příliš nevěřím, že doložitelná na nějakém dobovém příkladu. Jistě existovali i přes Hitlerův negativní postoj ke katolické církvi různí taktikové, pragmatikové a kolaboranti jako třeba rakouští biskupové Theodor Innitzer a Alois Hudal, existovaly různé církevní agenturní sítě na převod bývalých válečných zločinců do Latinské Ameriky. Ale uvědomme si, že werwolfové působící po válce už byli jen okrajovou, od reality zcela odtrženou hrstkou vojáků a vojáčků, kteří žili vlivem zkušeností z východní fronty v poněkud patologické dimenzi. Na podzim 1945 bylo prakticky každému bývalému náckovi jasné, že je prostě konec, konec a konec a že odpor se zbraní v ruce je přinejmenším zhola neúčelný. Mohla by s podobnými tlupami katolická řeholnice s to najít společnou řeč a pomáhat jim v jejich zločinném řádění? V danou chvíli by samozřejmě bylo možné dát životu v klášteře vale, zmizet v poválečném chaosu, opatřit si jinou identitu i jinou budoucnost, cokoli. Ale co si někdo podobný mohl slibovat od přidání se k teroristické tlupě werwolfů? - Uvěřitelná je naproti tomu postava poručíka zahraná Milanem Kňažkem, politického vězně nacismu nedávno propuštěného, zdálo by se nejprve, že zcela zbaveného iluzí, ale zmítaného zároveň vnitřními běsy a zahaleného poněkud mystickým oparem. Ten mu včas brání vyhodnotit situaci i možné důsledky...

Život Adèle (La Vie d'Adèle, Francie 2013, rež. Abdellatif Kechiche)

Film s nevšedním smyslem pro skutečnost zachycuje křehké vznikání, průběh i konec lásky, zdařile vystihuje milostné pouto "v jeho totalitě", jak by řekli Hegel a Sartre. - Občasná kritika tohoto snímku jakožto blízkého pornografii míří úplně mimo. Jedná se naopak o ten nejdůsledněji anti-pornografický film, který jsem kdy viděl - právě kvůli mnohaminutovým milostným scénám, které obsahuje. Ty jsou čisté jako Rubensovy akty a každé porno proti nim působí leda jako bezzubá uslintaná stařecká huba.

Pohrdání: Brigitte Bardot a Michel Piccoli