Zamyšlení nad motivikou knihy Země snivců

Země snivců má v originálu název Die andere Seite - Jiná strana, pracovní název Alfreda Kubina potom byl Druhá strana. Druhá strana života je smrt, malá noční smrt vědomí má jméno sen. Jen málokdo dokáže své sny vědomě ovládat, snít o tom, o čem snít chce a v tomto stavu přetvářet své duševně-psychické prostředí.

Každopádně je sen opakem vnější aktivity a výrobní produktivity. Vždyť i Kubinovi snivci téměř nevytváří nic nového: dětí se rodí málo a umělců je ve Snové říši také jen pár; jedním je sám vypravěč, kreslíř. Autobiografičnost je podle Kubina naprostá; zdráhá se dokonce hodnotit dílo literárně, neboť má k němu silný osobní vztah. A říká o něm ještě jedno: že je magické. Ano, dalo by se říci: nadpřirozené a také nadreálné, díky používání obraziva, za které by se nemusel stydět žádný z pozdějších surrealistů. Přesto s přízviskem fantaskní román nesouhlasím. Jedná se spíše o záznam Kubinova duševního vývoje, zachycuje zde své vize, sny a prožitky.

Jméno vládce Snové říše Patery je odvozeno od latinského pater - otec. Nabízí se dvě analogie: za prvé biblický Bůh - Otec. Společné rysy s Paterou: je hněvivý a dobrotivý, autoritativní, ve všem přítomný a vše ovládající. Konec Snové říše (kapitola sama je nazvaná Peklo) lze lehce chápat v křesťanských konotacích: objevuje se zde motiv přemnožení hmyzu, potopy, rozhněvaného Boha-vládce, který apokalypsou trestá ztrátu víry. Za druhé, vztáhneme-li se ke Kubinově životu, psal Die andere Seite po smrti svého otce.

Momenty, které mě v knize zaujaly:
* Všudypřítomnost Patery pochopil hrdina skze motiv očí. Oči jakožto brána do duše: slepé, vytřeštěné oči koně, oči staré žebračky, pouličního lampáře, přitažlivé ženy - všechno toto byly oči Paterovy.

* Motiv měnící se tváře- identity: když se po mnohých peripetiích konečně setká s Vládcem, s Paterou, svým bývalým spolužákem, je svědkem proměn jeho tváře: „Posuňky se chameleónsky střídaly - nepřetržitě - na sto, na tisíc způsobů. Bleskurychle po sobě se tato tvář podobala jinochovi - ženě - dítěti - starci. Tučněla i hubla, bujely jí výrůstky jako krocanovi, smrskla se na nejmenší míru- v příštím okamžiku byla hrdě nadutá, šířila se a natahovala, vyjadřovala výsměch, dobromyslnost, škodolibost, nenávist - byla plná vrásek a opět hladká jako oblázek - bylo to jako nevysvětlitelné přírodní tajemství - nemohl jsem se odvrátit; byl jsem jako spoutaný v rukou magické síly, hrůza mě zaplavovala. Nyní se objevovaly zvířecí obličeje: tvář lva, která se stala lstivou a ostrou jako šakal, přeměnila se v divokého hřebce se zduřelými nozdrami - stala se ptačí - pak opět hadí.“(1) Co to může symbolicky znamenat? Oči - duše - měnící se podoby Jednoho? Patera vytvořil Snovou říši svou představivostí, nezkrotnou imaginací, kterou využíval vskutku magicky. Jako umělec tvoří své světy skrze svá díla, činí to tak i mág. Dílem Patery byl svět snivců, subtilních bytostí, idealistů, snílků, lidí žijících na okraji buržoazní společnosti. Kde však Patera získal schopnost si takovou říši, která neguje pokrok zálibou ve všem starém, ve veteši, ve vzácných starožitnostech a klasických uměleckých dílech, kde lidé nosí oblečení svých prapředků, vysnít a realizovat? Zde Kubin přichází s poněkud hermetickou teorií o „Modrookých“, původních obyvatelích Snové země, meditujících starcích, kteří oplývají dokonalou duševní rovnováhou. „Čím výše kdo rostl, tím hlouběji musel zapustit kořeny. Přeji-li si radost, chci zároveň i žal. Nic - nebo všechno.“(2) A v představivosti je (byť latentně) všechno. Zároveň Kubin říká, že: „v představivosti a Ničem musela být prapříčina; možná, že to bylo jedno a totéž.“(3)

* Motiv hvězdy: na konci krátké kapitoly o myšlení Modrookých (nutno ještě podotknout, že Paterovy oči byly bledě modré), konstruuje konečný stupeň duchovního vývoje meditujícího, který poté, co se dokáže vcítit do lidských bytostí, zvířat, krajiny či elementů „přestává jako jedinec existovat, není ho už zapotřebí. Tato cesta vede ke hvězdám.“(4) Když se vypravěč po kaskádě proměn Paterovy tváře ptá: „Jsi šťasten?“ odpoví vládce zimničně: „Děj mi hvězdu, dej mi hvězdu!“(5) Znamená to, že přes své četné schopnosti trpěl Patera nenasytností své imaginace, třeskutou touhou mít, a proto nemohl dosáhnout hvězdy – nirvány - osvobození (jako Modroocí) ? V závěru knihy se hrdinovi ve snu otevírá historie jeho rodu, stopuje osudy svých předků, posléze splývá se zvířaty a živly. Děje se to však proti jeho vůli, ve snech, které vnímá jako propast. Jakoby to, co o sto stránek dříve líčí jako ideál, nebylo v podmínkách (jeho) soudobé společnosti realizovatelné. Adoruje smrt, která v tomto jeho rozpoložení zákonitě musí přijít, nikoli ovšem jako smrt těla, která by „všechno skončila“, ale jako smrt duševní, přesněji odumření starého já. Čtenář či čtenářka přede mnou si k této pasáži bystře poznamenal/a „Bohyně Kálí“. Ona je skutečně archetypem, který odsekává, usmrcuje iluze. V případě Kubina to ústí v poznání, že: „odpudivé a přitažlivé síly, póly země a se svými proudy, střídání ročních dob, den a noc, černá a bílá - to jsou boje. Opravdové peklo spočívá v tom, že tato paradoxní dvojí hra pokračuje v nás.“(6)

Jana Orlová (http://jana-o.blog.cz )

Alfred Kubin- Země snivců
1 KUBIN, ALFRED. Země snivců. Vydání druhé, upravené. Mladá fronta, 1997, s. 87.
2 Tamtéž, s. 107.
3 Tamtéž, s. 107.
4 Tamtéž, s. 108.
5 Tamtéž, s. 87.
6 Tamtéž, s. 192.